Alžběto, prý tímto souborem uzavíráte jedno období své fotografické kariéry, jak dlouho vlastně trvalo a jaké bylo?
Ano, uzavírám reportážní období téměř po dvaceti letech. Je dost strašné to takhle spočítat… Bylo to skvělé a děsivé zároveň. Miluji svou práci a měla jsem možnost se jí těch posledních dvacet let živit, což považuji za neuvěřitelný dar. Na druhé straně jsem viděla věci, které se vůbec neměly stát - spoustu utrpení, smutku a nespravedlnosti.
Čím je vaše práce skvělá i děsivá zároveň?
Moje práce fotografky je skvělá. Děsivé jsou věci, které se dějí kolem nás a kterým je svět ochotný přihlížet.
Co vám práce na dokumentu z rozvojových zemí dala po fotografické stránce?
Naučila jsem se být rychlá. Bylo báječné potkávat tolik zajímavých lidí a příběhů, pracovat s nimi a mít možnost na chvíli nahlédnout do různých kultur. Za ty roky jsem si vybudovala nejen neuvěřitelný archiv fotek, ale také vzpomínek a zážitků.
A čím vás obohatila v osobní rovině?
Doufám, že jsem získala pokoru a vděčnost za to, jaké máme štěstí, kde a v jak nadstandardních podmínkách žijeme.
Myslíte si, že se pokoře dá naučit, nebo ji má člověk v sobě?
Myslím, že pokoru získáme zkušenostmi, kterými procházíme během života, a také výchovou, která se nám dostala.
Neměla jste potřebu o tom vyprávět i jinak než jen obrazově?
Celé roky jsem psala deník pro mou mámu. Každý den na cestách. Člověk konfrontovaný s extrémními situacemi má potřebu vše sdílet, aby se s tím, co zažívá, mohl nějak vyrovnat. Což já dokážu jen s někým velmi blízkým. Teď zvažuji, že bych vydala knihu - kombinaci oněch textů a fotografií.
Čelit takovým situacím a přitom nemít možnost pomoci muselo být náročné. Jak jste se z toho dostávala, jak jste se bránila tomu, abyste nepropadala pocitům bezmoci?
Není to lehké. Pro mne je právě bezmoc jedna z nejhorších věcí vůbec. Postupně jsem se naučila dávat průchod emocím, není nic špatného na tom, se po focení rozbrečet. Naopak. V některých situacích nechápu a zdá se mi nenormální, že nebrečí všichni.
Vzpomenete si na nějakou takovou chvíli, která vás skutečně zasáhla?
Takových okamžiků bylo celkem dost, ale raději nechám mluvit fotografie. Přesně o tom je připravovaná výstava.
Focení v jaké zemi a na jaké části dokumentu o rozvojových zemích pro vás bylo nejtěžší a proč?
To se nedá snadno říct. Každý příběh je jiný a jsou tedy nesrovnatelné. Pro mě byla nejtěžší práce, která popisovala utrpení dětí. Nespravedlnost osudů v tomto ohledu pro mne dosahuje vrcholu.
Vzhledem k tomu, že se něco končí, něco jiného se zase začíná, víte už teď, na čem budete pracovat dále?
V současnosti se živím komerční fotografií. Užívám si, že po těch letech zaznamenávání reality nyní mohu sama vytvářet a stavět. Přecházím od reportáže ke stylizovanému dokumentu, který mi umožňuje vyjadřovat se k věcem a mluvit sama za sebe. Například jsem právě dokončila poměrně neobvyklý projekt spolupráce fotografa s malířem. Vytvořili jsme společné "obrazy" s Martinem Krajcem.
Myslím, že každá z etap mého fotografického vývoje se vždy nějak odrazí i v té následující, což znamená, že se stále posouvám, a tak by to mělo být.
Jak se vaše dokumentární etapa zrcadlí v komerční fotografii?
Především světlem a živostí. Doufám, že statickým a přesvíceným reklamám je konec - tedy alespoň na chvíli, než se to zase po čase vrátí. Věřím, že moje plus je v tom, že do této oblasti fotografování dokážu vnést život a učinit ji tak uvěřitelnou.
Potřebovala jste někdy od focení pauzu?
Zatím nikoli. Je součástí mě samotné, ať již je to práce, koníček, forma deníku… Někdy si potřebuji odpočinout od nějaké části z toho, ale nikdy od všech současně.
Jak jste vybírala fotografie, které budou k vidění na výstavě?
Je to zdlouhavý proces. Primárně jsem vybírala vždy hned po každé cestě. Teď se znovu vracím zpět a po čase vybírám i mnoho jiných. Důležitá je i pomoc dalšího fotografa, který má, na rozdíl ode mne, odstup.
Kdo je tím fotografem, který vám s tím pomáhá?
Petr David Josek, který pracuje pro agenturu AP; kamarádíme se a pracujeme spolu už skoro dvacet let. Považuji ho za jednoho z nejlepších editorů, které znám.
