Czech Press Photo 1. září vstoupilo do svého jubilejního, třicátého ročníku a začalo od fotografů přijímat snímky, které pak dostane do rukou porota. Šéfka soutěže Veronika Souralová se k ní původně dostala také jako fotografka. Její snímky získaly v roce 2003 druhé místo v hodnocení diváků. "To mě přivedlo k setkání se zakladatelkou soutěže Danielou Mrázkovou. Vzala mě do týmu a postupně jsem se stala její pravou rukou," říká v podcastu Za závěrkou. "V roce 2015 jsem soutěž od ní odkoupila, převzala vedení a vytvořila si vlastní tým, který soutěž organizuje," vysvětluje.
Celý rozhovor s Veronikou Souralovou si můžete pustit zde:
Stál před ní tehdy významný úkol. Musela převést Czech Press Photo, založené v roce 1995, z analogové éry do digitální. "Slíbila jsem také Daniele Mrázkové, že soutěž pozvednu, a to, na čem jí velmi záleželo, byl archiv," říká Souralová.
Národní poklad ukrytý v podzemí
Moderní klimatizovaný depozitář se skutečně podařilo vybudovat, a to v podzemí pod galerií Czech Photo Centre v pražských Nových Butovicích. "Říkáme, že tam máme národní poklad. Nachází se tam archiv fotografií, který ukrývá celou historii soutěže Czech Press Photo, a v současné době i soutěže Czech Nature Photo," popisuje Souralová. Jinými slovy, je tam na nejlepších novinářských snímcích zaznamenána historie posledních třiceti let, a to pokud jde o české i světové události.
V podzemí se navíc nacházejí i další fotografie významných českých fotografů, které s Czech Press Photo přímo nesouvisí. Kapacita je asi deset tisíc snímků a už je téměř naplněná.
Porota o vítězi někdy jedná dlouhé hodiny
Mezinárodní porota soutěže Czech Press Photo se sjíždí do Prahy vždy na podzim a najít renomované členy zabere mnoho času. Když Veronika Souralová převzala v roce 2015 soutěž, jezdívala na vyhlašování vítězů prestižního World Press Photo do Amsterdamu a tam zvala do poroty vítěze a nejlepší světové fotožurnalisty. Dnes už má velkou síť kontaktů, takže třeba letos bude členem poroty trojnásobný vítěz World Press Photo Mads Nissen. A bude mít také sólo výstavu v pražské galerii Fragment.
Jednání poroty trvá tři dny a závěrečné debaty o vítězné fotografii Czech Press Photo bývají složité. "Vezměte si třeba fotografii Lukáše Bíby (jehož snímky znají čtenáři ze stránek Aktuálně.cz i Hospodářských novin), zachycující vlajku nad shromážděním na Letné. Tu porota v roce 2019 vybírala osm hodin. Někdy je to velmi složitý proces. Mnoho porotců umí velmi dobře argumentovat a vznikají tam hodně bouřlivé diskuse," popisuje Souralová.
NASA centrum, architekt a měsíce příprav
Od doby, kdy fotografové posílali do soutěže fotografie na papíře, se toho hodně změnilo. Nyní je celý proces digitální. "Systém si pronajímáme od maďarského Press Phota," říká Veronika Souralová. Maďaři ho přizpůsobili potřebám českých kolegů a zajišťují osobně i běh systému v době jednání poroty.
Když se porotci sejdou na třídenní jednání, mají v Nových Butovicích připravenu místnost plnou počítačů a špičkových monitorů. Tým Czech Press Photo jí říká "NASA centrum".
Jak Veronika Souralová v podcastu vysvětluje, organizace soutěže Czech Press Photo je velmi složitá a trvá v podstatě celý rok. Pracuje na tom tým několika lidí. Je potřeba najít porotce, zajistit jim cestu a ubytování, připravit prostory pro jednání poroty. Pak se tisknou fotografie na výstavu.
Následuje příprava prostor v Národním muzeu, přičemž na návrhu expozice se podílí i architekt. K organizačně velmi složitým věcem patří příprava slavnostního ceremoniálu. A k tomu se přidává propagace soutěže a příprava publikace s nejlepšími snímky. Navíc se chystají komentované prohlídky a autorské prezentace.
Má fotožurnalistika budoucnost v době umělé inteligence?
Veronika Souralová na tuto otázku odpovídá vcelku optimisticky. "Myslím, že umělá inteligence je mocný nástroj, který dokáže pomáhat a možná i škodit. Člověk musí být obezřetný, na co se dívá, a hodně o tom přemýšlet, protože to, co vidí, nemusí být pravda. Bude čím dál těžší rozeznat pravdu od lži. Myslím si, že v souvislosti s tím budou nabývat na důležitosti profesionální fotoreportéři. Přivezou zpravodajství ze světa nebo z nějaké události u nás a budou pod tím podepsaní. Takže budete vědět, že ten člověk tam byl, že to viděl, že to skutečně vyfotil a že to nevygeneroval umělou inteligencí," říká. Významnou roli fotožurnalisty tedy vidí v tom, že je pro čtenáře garantem pravdivosti.
Hvězdou třicátého ročníku je porotce Mads Nissen
Jak jsme již zmínili, k řadě porotců, kteří mají za sebou vítězství ve World Press Photo (byli jimi například Evgeniy Maloletka nebo John Moore), se letos přidá dánský fotograf Mads Nissen. "Jeho fotografie vyzařují empatii a vyprávějí o nerovnosti, porušování lidských práv a o našem často destruktivním vztahu k přírodě," konstatuje Veronika Souralová.
"Mads Nissen v roce 2007 absolvoval Dánskou školu médií a žurnalistiky. Po ukončení studia se přestěhoval do Šanghaje, kde dokumentoval lidské a sociální důsledky hospodářského vzestupu Číny. Od roku 2014 pracuje jako fotograf v dánském deníku Politiken, který je mezinárodně oceňován pro svou silnou angažovanost v oblasti vizuální žurnalistiky. Kromě Politikenu byly jeho snímky publikovány v časopisech Time, Newsweek, CNN, National Geographic, The Guardian, Le Figaro Magazine, Der Spiegel a v mnoha dalších publikacích," dodává.
Nissen je trojnásobným držitelem hlavní ceny World Press Photo. V roce 2023 zvítězil se sérií z humanitární krize v Afghánistánu. V roce 2021 se snímkem "První objetí" pořízeným během pandemie koronaviru v roce 2015 s intimním snímkem ruského homosexuálního páru Jona a Alexe.
