Dlouho opakovaný mýtus zní takto: V roce 1893 se Francouz Louis Boutan potopil do hloubky 164 stop, tedy zhruba 50 metrů. Na dně se vyfotografoval, a protože tam bylo dost šero, expozice trvala 30 minut. Dýchal vzduch přiváděný hadicí, připojenou ke skafandru. A pak se vynořil a měl na svém kontě do té doby nevídaný čin.
Přestože se to tak uvádělo i v seriózních historických pramenech, nic z toho není pravda. Nesedí rok, hloubka ponoru ani provedení. A nebyl to autoportrét. Fotograf a publicista Jiří Koliš, který má sám zkušenosti s fotografováním při potápění, vysvětluje ve své knize Staré pověsti fotografické, co je na původní historce špatně a jak to bylo ve skutečnosti. Vypráví o tom i v našem podcastu:
"Expozice tohoto snímku měla trvat zhruba 30 minut. K té půlhodině by však bylo potřeba připočítat ještě čas strávený umístěním fotoaparátu na dno. Před vodou ho chránilo velmi těžké kovové pouzdro a manipulace s ním byla dost obtížná. Potápěč by musel také dlouho čekat, než se usadí sedimenty, zvířené při přípravě záběru," vysvětluje Koliš. Aby byl snímek ostrý, musel by Louis Boutan vydržet před objektivem fotoaparátu zcela bez hnutí půl hodiny v podřepu. "Jistě si dovedete představit, že taková představa je naprostou utopií, i kdyby byl na souši, a ne na mořském dně," dodává autor knihy.
A to zdaleka není vše. Pokud by potápěč dýchal vzduch z trubice, při tak hlubokém a dlouhém ponoru by nastal obrovský problém s hromaděním dusíku v jeho krvi. Je otázka, zda by to vůbec přežil. I kdyby ano, výstup zpět na hladinu spojený s dekompresí by musel trvat několik hodin. Je to zjevný nesmysl, jehož šíření nejspíše pomohlo to, že autoři historických pojednání neměli osobní zkušenost s fotografováním, ani s potápěním.
Jak to tedy bylo doopravdy? Louis Boutan se potopil na dno francouzské zátoky Troc s největší pravděpodobností na podzim roku 1898. O správnosti tohoto časového určení svědčí podle Koliše originální verze fotografie, adjustovaná na kartonu. Na něm je pod snímkem vytištěno: "Photog. sous-marine 1898 par Louis Boutan", tedy Podmořská fotografie 1898 od Louise Boutana.
Z Boutanových dopisů přátelům vyplývá, že dno bylo v hloubce 3,5 metru. "I tak byla práce s kamerou v těžkém vodotěsném krytu nesmírně obtížná a do vody ji museli z lodě spustit pomocí kladky. Snadnější manipulaci na dně pak umožňoval plovák, který celé zařízení nadlehčoval. Spoušť fotoaparátu byla ovládaná z paluby. Ten den se ve skafandru ponořil pod hladinu Boutanův kolega Joseph David. Louis Boutan byl na palubě lodi a ovládal spoušť," vysvětluje Jiří Koliš. Expozice zcela jistě netrvala 30 minut. Soudě z jiných Boutanových záběrů pořízených ve stejné době a stejné hloubce šlo spíš o sekundu nebo maximálně několik sekund.
Jiří Koliš: Staré pověsti fotografické I až III
Trilogie, celkem přes než 600 stran textu shrnujících formou samostatných "pověstí" zajímavé příběhy z historie fotografie. Vydalo nakladatelství Petit - Jiří Koliš v roce 2023. Trilogie vyšla v malém nákladu a není v běžné knižní distribuci. Prodává se pouze jako celek a je dostupná zde: (skolachuze.cz/index.php?produkt=493)
