S fotografiemi Petra Lemberka se můžete setkat na facebookové stránce Vysočina Life and Nature. Momentálně ji sleduje přes sedmnáct tisíc fanoušků a jejich počet stále roste. S Petrem Lemberkem jsme si povídali o tom, jak se stal z učitele profesionálním fotoreportérem ve velkém deníku a také o tom, čím je pro něj Vysočina výjimečná.
Petře, když jsem byl ještě hlavní editor v novinách a byli jsme kolegové, vždycky jsem byl rád, když se v nabídce mezi spoustou zpravodajských fotek objevily i vaše krajinářské snímky z Vysočiny - mívaly (a stále mají) krásnou atmosféru. Co bylo vlastně dřív, focení Vysočiny, nebo reportážní fotky pro noviny?
Určitě focení přírody. Tehdy jsem ale nijak nerozlišoval, kde byly fotografie pořizovány. Jako každý, kdo s fotografií začíná, fotil jsem i já hlavně pro radost a zkoušel jsem různé techniky a styly při focení pavučin, květin a stromů. Bavila mě hra světla, a protože Vysočina je můj domov, vznikaly fotky právě zde.
Vysočina je mezi českými fotografy spíše opomíjená oblast, více je láká jižní Morava, hory nebo třeba České Švýcarsko. Čím je podle vás přitažlivá a unikátní?
Miluji Vysočinu pro její drsnost a zároveň něžnost. Na rozdíl například od jižní Moravy je zde častěji sněhová pokrývka a časté rozmary počasí, díky kterým fotky získávají atmosféru. Zároveň se ale některá místa zde na Vysočině podobají krajině na Moravě, takže si někdy připadám, jako bych byl u Kyjova nebo někde na Šumavě. A to je právě to unikátní, co dělá Vysočinu Vysočinou.
Petr Lemberk
- fotoreportér a autor stránek Vysočina life and nature
- profesionálně fotí od roku 2006
- otec dvou dospívajících dcer
- autor několika regionálních výstav
- 3. místo v soutěži Czech Press Photo 2006
- Odkazy:
Facebook: Vysočina life and nature
Instagram: @petrlemberk
V kraji, který fotíte, jste se narodil, nebo jste ho objevil až později?
Ano, jsem rodák z Vysočiny, z Pacovska. Tu pravou Vysočinu jsem však poznal až později, po vysoké škole - v době, kdy vznikal samostatný kraj a já se přestěhoval do Jihlavy.
Na facebookové stránce Vysočina Life and Nature vaše fotky sleduje přes 17 tisíc lidí. Jak dlouho vlastně tato stránka existuje a jak vznikla?
Stránka je aktivní od konce roku 2015, ale vznikala v mé hlavě již dávno předtím. Protože mé pracovní působiště bylo právě na Vysočině, potkával jsem často při cestách nádherné scenérie, které zde dokáže příroda vykouzlit.
Chtěl jsem se vlastně podělit o tu krásu, protože noviny neotisknou všechno, preferují totiž převážně lidi a jejich život. Tak jsem jeden večer vybral z archivu pět fotografií, vymyslel název a stránka byla na světě. Má v podtextu " jen tak pro zábavu" - a to myslím sedí.
Bavím se já a snad i fanoušci stránky, kterých neustále přibývá. A jsou nejen z Vysočiny, nejen z České republiky, ale z celého světa. Třeba dva tisíce jich je jen z Prahy, přes tisíc z Brna. Ze zahraničí dominuje Slovensko a Německo, ale najdou se také fanoušci z Austrálie, Alžírska, Japonska, Pákistánu či Saúdské Arábie.
Překvapilo vás, že má stránka takovou odezvu, nebo jste to čekal?
V prvních týdnech mě to těšilo, protože jsem měl hodně zpráv od známých, že konečně nějaké fotky ukazuji veřejně. Nejsem totiž zrovna příznivec výstav a tenhle formát prezentace mi vyhovuje. Postupně ale začalo fanoušků přibývat. Překvapilo mě hlavně to, kolik lidí reagovalo, jak poznávají místa na zveřejňovaných fotkách, kde žijí, žili nebo kde něco zažili.
Jestli se nepletu, jste vystudovaný učitel matematiky a fyziky. Jak jste se dostal k profesionální fotožurnalistice v největším českém zpravodajském deníku?
To je pravda. Dokonce jsem celých deset let učil a fotografování jsem si pěstoval (ještě v době klasické fotografie) jako koníčka. Ovšem necestoval jsem za focením po světě, bavil mě ten proces pořizování fotek tady na Vysočině. Brzo ráno před rozedněním vstávat a pak fotit rosu, červánky, probouzející se přírodu. No a když se otvírala v Jihlavě redakce, přihlásil jsem se do výběrového řízení a uspěl. Ze dne na den jsem se musel rozhodnout a vrhl se na profesionální fotožurnalistiku.
Věřím, že nejlepší fotky krajiny vždycky udělají místní fotografové, protože ji dobře znají a mohou nejlépe vystihnout nejhezčí světlo a atmosféru. Ale přesto, kdybyste měl jmenovat jedno místo na Vysočině, které byste doporučil fotografům odjinud, které by to bylo?
Jmenovat jedno místo je těžké, každé místo získá totiž nezaměnitelnou atmosféru tehdy, když se fotí v ten správný okamžik. Takže se vyhnu odpovědi takto: Každé místo vyfocené v ten správný okamžik a navíc s nějakou invencí, je to pravé místo. Asi nejčastěji fotografuji Zelenou horu u Žďáru nad Sázavou.
Předpokládám, že podobně jako většina fotografů fotíte i mimo práci - prostě jen tak pro radost?
Ano, to je pravda. Focení pro zábavu je ale dost záludné v tom, že většina kvalitních záběrů vzniká v brzkých ranních nebo naopak v pozdních večerních hodinách. Takže když chci mít opravdu jistotu, že vnikne zajímavý snímek, je potřeba si vzít dovolenou a čas tomu koníčku věnovat. Hodně snímků však také vznikne náhodou, při mých cestách po Vysočině.
Jako fotograf v novinách musíte zvládnout vyfotit všechno, a pokud možno tak, aby to čtenáře zaujalo, od statické fotky nějaké budovy přes ilustrační obrázky počasí až po velmi důležité události nebo sport. Co z toho máte nejraději?
Ano, to je přesné. Vyfotit všechno a pokud možno s nějakým přesahem. Někdy je potřeba na fotku čekat a být trpělivý, někdy je zase potřeba reagovat okamžitě, abyste nepropásli vhodný záběr. Já osobně mám nejraději focení jevů souvisejících s přírodou a počasím. Pokud to jde, snažím se ale vnést nějakou invenci i do těch budov nebo do politiky.
Profesionálně fotíte už více než dvanáct let, na které focení nejraději vzpomínáte?
Za těch mnoho let to byly stovky akcí, kdy si říkáte, že to je zbytečně strávený čas, ale taky spousty těch, na které rád vzpomenete. Největší a nejsilnější zážitky mám z focení mistrovství světa a světových pohárů biatlonu v Novém Městě na Moravě. Je to sice sportovní fotografie, ale v krásném prostředí Vysočiny s nezapomenutelnou lidskou kulisou.
Chystáte v dohledné době nějakou výstavu, knihu, případně cokoliv jiného, o čem byste byl rád, aby lidé věděli?
Jak jsem říkal, výstavy nejsou mojí prioritou, ale chtěl bych zprovoznit webovou stránku, která by měla mou tvorbu nějak utřídit a stát se mou výkladní skříní. Většina fotografů amatérských i profesionálních už takovou stránku má. Možná k nějakému životnímu jubileu si nadělím knihu o Vysočině z vlastních fotek. Ale na to je ještě čas. Byl bych rád, aby mé fotky stále bavily lidi a umožnily jim se pozastavit a pokochat se.
