Michale, jak jste se vůbec dostal ke sportovní fotografii a proč jste si jako své téma zvolil právě sport?
Víte, že to vlastně nevím? Sport mě baví už od malička… a baví mě ho fotit. Neustále se tam něco děje a je potřeba na to okamžitě reagovat. Rád zachycuji jednotlivé momenty. A když to jde, snažím je dostat do nějaké výtvarnější podoby. Zároveň mě na tom baví, že se k ději mohu dostat opravdu blízko. Nakonec je skvělé i to, že mi ve světě sportu sedí většina lidí, atlety počínaje a lidmi okolo cyklistiky konče.
Vaší fotografickou doménou je právě cyklistika, jak k tomu došlo?
Jako hobík jsem závodil na kole. Líbilo se mi to prostředí a když jsem potom začal cvakat fotky na rodinný kompakt, zkoušel jsem samozřejmě fotit i cyklistiku. Po nějakém čase jsem začal spolupracovat s cyklistickým serverem MTBS.cz. Bylo s tím spojeno hodně cestování, přerušil jsem proto vysokou školu a najedou se z koníčku stala práce…
Cyklistice se věnujete obecně, nebo se specializujete na některou z jejích disciplín?
Mám rád cyklistiku obecně, ale z větší části se zaměřuji na horská kola. Je mi to nejbližší, časem se to tak vyvinulo a je tam i největší část klientů, se kterými spolupracuji. Povrchně zvládám i ostatní disciplíny, takže občas zajdu na silnici nebo na dráhu. Ale není možné věnovat se všemu naplno.
Fotograf Michal Červený
Osobní stránka: www.michalcerveny.com
Fotografická technika: Canon
Není omezující zaměřit se jen na jeden sport?
Je a není. Je to specializace. Když chcete dělat něco stoprocentně, musíte se specializovat. Beru to jako práci. Ale když si chci odpočinout a užít si focení jako koníček, rád fotím i jiné věci.
Volné focení je pro fotografa skvělý trénink. Díky němu nezakrní a občas z toho vypadne i nějaká dobrá fotografie. Můžete si hrát a zkoušet, protože nejste pod tlakem toho, že musíte mít takový či onaký záběr.
Přes zimu občas spolupracuji s kolegou Petrem Slavíkem a českým biatlonovým týmem. Někdy také fotím pro Českou asociací tělesně hendikepovaných sportovců a poznal jsem díky tomu skvělou partu výjimečných lidí. A samozřejmě také fotím i méně zábavné zakázky - lidi, jogurty a tak…
Když se fotí závod, máte vůbec čas důkladně přemýšlet nad celkovou kompozicí snímku?
Jasně, kompozice je vždycky zásadní u každé fotky. V mém oboru taky, možná o to víc, protože se děj odehrává v převážné většině případů v přírodě. A to mě na tom baví - dostat do fotky co nejvíc z dané lokality. Někdy to vlastně spíš vypadá, že fotíte přírodu nebo konkrétní scénu a do toho se tam nějak snažíte nacpat toho sportovce.
A pak tu jsou další věci: Mělo by být vidět, odkud kdo kam skáče nebo jede, cyklista by měl být na kole v dobré pozici a tak podobně. Další důležitý aspekt je v tom, že fotím za peníze, pro klienty - a ti chtějí být vidět. Takže je třeba zachytit správná loga zakomponovaná na správných místech a pokud možno ne zas úplně prvoplánově, aby nerušila prvotní dojem z fotky. Jiná loga a reklamy se snažím "schovávat".
Jaká musí být cyklistická fotka, abyste s ní byl maximálně spokojen?
Není moc fotek, se kterými bych byl maximálně spokojený. Takových, které mám hodně rád a občas na ně zůstanu koukat, je jen pár. Většinou se k nim vážou nějaké vzpomínky a příběhy. Jsem k sobě celkem kritický, protože mě to nutí se neustále zlepšovat a posouvat dál.
Skvělá cyklistická fotka může být buď v dokonalé krajině s dokonalým světlem anebo může zachycovat neopakovatelný moment. Stejně jako je tomu i u jiných žánrů fotografie. A u té cyklistické si ještě musíte říct "sakra, proč jsem tam nebyl!" Ať už s foťákem nebo na kole…
Když se konají větší cyklistické závody, jak se na ně připravujete - předpokládám, že je potřeba znát trať a favority závodu?
Většinou jezdím na závody pár dní předem, obzvlášť do nových destinací. Rozkoukat se na place, pokecat, projít si tratě a během tréninku nastudovat stopy jednotlivých závodníků.
Pak jsou tu taky etapové závody z bodu A do bodu B, jako můj oblíbený Cape Epic v Jižní Africe. Tam často neznáte nejlepší místa, takže se je snažíte vyčíst z mapy, ptáte se místních, plánujete se svým motorkářem, jak se na ně vůbec dostat a podle aplikací řešíte, jestli a jaké by tam mohlo být v tu danou dobu světlo…
Příprava je důležitá a když ji odfláknu, většinou z toho bývám trochu nervózní. Když se něco nepovede nebo když má někdo z kolegů skvělou fotku z místa nebo úhlu, který jsem přehlédl nebo mě vůbec nenapadl, si to pak dokonce vyčítám.
Jak se akreditujete na závod? Jako volný fotograf nebo spolupracujete s vybranými organizátory, jezdci či značkami?
Vlastně vše, co jste jmenovala. Akredituji se, jak potřebuji, ale většinou je to úplně jedno, co máte napsáno na kartičce. Fotím pro Mezinárodní cyklistickou federaci UCI, což je sice dost náročné, ale je to silný a zvučný klient. Vycházíme si vstříc, když je potřeba. Pracuji také pro firmy jako Specialized nebo Scott, které jsou lídry v cyklistickém průmyslu, a na to je navázaná spolupráce s nejlepšími sportovci. Na některých závodech ale vyžadují pro udělení akreditace určitý garantovaný mediální výstup, a tak za sebou musíte mít co největší média.
Musíte kvůli tomu hodně cestovat? Mám pocit, že se v Čechách nejezdí tolik velkých a významných závodů.
Myslím si, že cestuju poměrně dost. Asi bych zvládl i víc, ale už takhle je to na hraně s rodinným životem tady v Čechách. Ročně nalétám v průměru 120 tisíc kilometrů, dalších 30 tisíc ujedu autem. Zrovna jsem se vrátil z Austrálie, za tři týdny letím na Havaj a mezi tím je ve hře ještě Norsko.
Někdy si říkám, jak je skvělé být venku, jindy zase dělám všechno pro to, abych mohl být alespoň tři dny doma - a utrácím za to nesmyslné peníze. Sezóna mi trvá od března do října a volných víkendů v tomto období mám jen pár. Všechny smlouvy mám navázané na světové závody, takže v Čechách kromě světového poháru v Novém Městě na Moravě fotím cyklistiku jen pro radost a když mám chuť a čas.
Občas se ovšem stane, že na nějakém závodě "okolo hnoje" pořídím lepší fotky než na vyhlášené akci na druhém konci světa.
Máte v rámci svého zaměření nějaký cíl?
Horská kola fotím už relativně dlouho, rok mám rozdělený na sezónu a na období mimo ni. Cestuji většinou do stejných destinací a začíná to být zkrátka stereotyp. Občas přemýšlím o nějaké změně. Trochu by jí mohla být silniční cyklistika, ale lákal by mě i úplně jiný žánr, třeba móda nebo cestovatelská fotka. Jenže je mi jasné, že dostat se v dnešní době zase na nějakou vyšší úroveň chce hrozně moc času, úsilí a štěstí. Pro mě by to byla cesta z komfortu do neznáma.
(Fotografie Michala Červeného si můžete prohlédnout v galerii nahoře u tohoto článku)
