reklama
 
 

31 nečekaných pohledů na sport. Mám výhodu, že mě focení neživí, říká Martin Kozák

16. 4. 2017
Nafotil přes 600 sportovních akcí. Všechny sporty pro něj mají své kouzlo. Za svůj největší fotografický zážitek považuje Martin Kozák dvojnásobnou účast na Rallye Dakar v roce 2015 a 2017, kde působil jako fotograf týmu Tatra Buggyra Racing. Jeho fotografie rozeznáte od prací jiných sportovních fotografů na první pohled, a to díky specifickému výtvarnému pojetí.

Martine, začnu klasickou otázkou, jaká byla vaše cesta k fotografii?

V podstatě nenápadná. Když nepočítám maximálně dvě kazety v dětství, tak jsem nikdy nefotil na film. Jsem odkojený digitálem. Od kompaktu Olympus přes ultrazoom stejné značky jsem došel až k zrcadlovce Canon. Začínal jsem cvakáním všeho kolem sebe. Nemám žádné formální vzdělání v oboru fotografie, ale několik set tisíc pořízených fotografií všeho možného i nemožného ho snad částečně nahrazuje.

Kdy a na základě čeho vyhrála sportovní fotografie?

To bych sám rád věděl. Vzpomínám si, že jsem v roce 2003 fotil atletiku z tribuny ultrazoomem na dlouhý čas a nevypadalo to špatně - tedy vzhledem k době a mým tehdejším nárokům. Později jsem (už se zrcadlovkou) chodil do Chuchle na dostihy, kde se dá obstojně fotit i z diváckých míst, a časem se mi podařilo získat akreditaci na cyklistickou Velkou cenu Prahy s Lancem Armstrongem nebo na Red Bull Crashed Ice v Česku, což byla dost prestižní a ojedinělá akce, spočívající ve sjezdu ledovým korytem na bruslích.

Tehdy jsem si hrozně užíval, že se s visačkou na krku dostanu do míst, kam běžní diváci nemohou, a ten pocit mě baví do dneška. No a kromě toho mě na sportu baví jeho pestrost, ani jedna akce není stejná, a tak je třeba se neustále přizpůsobovat měnícím se podmínkám. Dříve jsem fotografoval klasickou reportáž a jednu dobu i svatby, ale postupem času jsem tohle všechno zahodil a teď už fotím téměř bez výjimek pouze sport.

Kdy jste si našel svůj rukopis a mohl si říci, že jste se svou tvorbou nějakým způsobem spokojený?

Martin Kozák

Martin Kozák

  • Narodil se v roce 1979 v Šumperku, nyní žije v Praze
  • Intenzivně se fotografii věnuje od roku 2005
  • Své zkušenosti se snaží předávat dál na přednáškách a workshopech
  • Vydal Velkou knihu sportovní fotografie
  • Osobní stránky: www.martinkozak.com a www.artofsport.cz
  • Používá techniku Canon

Schválně jsem se teď podíval na své starší fotky. Z roku 2006 se mi líbí dvě fotografie, z roku 2009 už by dnešní měřítka sneslo deset fotek, z roku 2011 třeba čtrnáct, o rok později se mi dodnes líbí kolem 25 snímků. A myslím, že už na fotkách z roku 2006 je vidět výtvarno, o které se snažím dodnes. Spokojený jsem někdy více, někdy méně a občas vůbec, ale i z toho si lze odnést něco pozitivního.

Jak dokážete skloubit reportážní, portrétní, ale i umělecké pojetí svých sérií?

Já mám obrovskou výhodu, že mě fotografie neživí a dost často si fotím jen pro sebe a pro radost. Tudíž si můžu fotit, co chci a jak chci. Nemusím běžet do cíle, abych měl fotku nejrychlejších černochů na pásce, ale dál se toulám po trati a lovím třeba efektní podvečerní světlo. To je obrovská výhoda proti sporťákům, kteří musí donést konkrétní fotku. A když fotím zakázku, tak si mě často klient vybere právě podle toho, jak fotím, což znamená, že si můžu také fotit podle sebe.

Hra s kompozicí je jedním z vašich stěžejních výrazových prostředků, máte čas o ní uvažovat před stisknutím spouště, nebo je to spíše otázka práce při úpravě fotek? 

Většinou mám kompozici v hlavě předem, v post procesu ji maximálně dolaďuji. Pochopitelně existují případy, třeba u nepředvídatelných akcí, kdy kompozici řeším až posléze v počítači.

Když se řekne sportovní výtvarná fotografie, vybavím si právě vás a vaše rozostřené fotografie, kompozici a vizuální dramatizaci - hrajete si tak vědomě s vnímáním diváka, nebo to děláte sám pro sebe, aby se z vaší tvorby nestala rutina?

Platí oboje. Snažím se svou tvorbu neustále posouvat kupředu přesně z toho důvodu, abych nezapadl do rutiny (než pořád stejně, to bych snad raději nefotil vůbec), a samozřejmě mám i "zodpovědnost" vůči fanouškům a divákům.

Vznikají takové fotografie, jako jsou rozostření běžící koně na dostizích, náhodou, nebo jsou cílené?

Zrovna u této fotografie to bylo půl napůl - dlouhý čas jsem použil záměrně, ale během vlastní akce šlo o takový fofr, že mi takováto kompozice vznikla více méně náhodně, nebo by se dalo říci, že s přispěním štěstí. Při zpětném pohledu jsem si nakonec vynadal za to, že jsem nepoužil o něco kratší čas, ale bohužel šlo o poslední rovinový dostih toho dne a opakování už nebylo možné.

Co podle vás dělá dobrou reportáž?

Z mého pohledu by reportáž neměla nudit. Toho se dá dosáhnout například střídáním ohnisek, celků a detailů. Nejhorší, co může fotograf udělat, je stát po celou dobu na jednom místě a "kropit". Také by neměla obsahovat příliš mnoho fotek.

Podle čeho vybíráte objektivy, se kterými danou událost nafotíte?

Tady asi nebudu moc sofistikovaný. Nejčastěji s sebou nosím čtveřici objektivů - 14 mm, 50 mm, 135 mm a 200 mm. Z jednoho místa tak jsem schopen udělat jen díky různým ohniskům čtyři fotografie, každá bude vypadat jinak a divák možná ani nepozná, že pochází z jednoho místa.

Dá se podle vás sport nafotit jakýmkoliv ohniskem?

Myslím si, že se dá sport fotit libovolným ohniskem. Mám rád dramatické záběry širokoúhlým objektivem zblízka se zdůrazněnou perspektivou, stejně jako lovení detailu zpovzdálí teleobjektivem. V případě rozbitého pozadí se ho snažím "zbavit" teleobjektivem s vysokou světelností, pokud se akce odehrává v atraktivním prostředí, rád ho zakomponuji širokoúhlým sklem do celku.

Když fotíte sportovní reportáž, na co je potřeba se soustředit?

V podstatě na všechno. Od technického provedení přes kompozici a světlo až po ten správný moment. To vše často v extrémně krátkém čase a za neustále se měnících podmínek. V tomhle je sportovní fotografie asi unikátní a víc než jinde hodně záleží na zkušenostech. Osvědčilo se mi jít za světlem a raději fotit na méně fotogenickém místě, kde je světlo, než na lepším místě, ale s horším světlem.

Podle čeho pak vybíráte fotky a jaký bývá jejich maximální počet?

Snažím se, aby pokryly celou akci a neopakovaly se. Někdy mám pocit, že mám čím dál větší problémy se některých zbavit. Což se ostatně naplno projevilo při vybírání doprovodných fotografií k tomuto rozhovoru. Ne nadarmo se říká, že by se fotky měly nechat týden, dva uležet. Ale řekněme, že takových třicet snímků z celodenní akce je rozumné maximum.

Máte poměrně specifický rukopis, stává se vám, že lidé vaši tvorbu buď zbožňují, anebo "to druhé"?

Jestli mě zbožňují, nevím, to snad raději ani ne, ale v drtivé většině jsou reakce na mé fotky kladné. Čas od času mi někdo napíše, že dosud sportovní fotografii nesledoval a nepovažoval ji za zajímavou, ale pak narazil na mé snímky a ty změnily jeho názor. Z toho mám vždycky obrovskou radost. Anebo mě někdo pozná na akci, přijde, pozdraví a prohodíme pár slov.

Pokud jde o ty opačné city, tak s těmi se nesetkávám v souvislosti se svou fotografickou tvorbou, ale kvůli tomu, že si na veřejných fotogaleriích při hodnocení ostatních fotografií někdy neberu servítky a nebojím se jít v hodnocení proti proudu. To často způsobí dost zlé krve.

autor: Romana Marie Jokelová | 16. 4. 2017

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama