Vraťme se ale o pár hodin zpátky. Je první říjnová sobota a za deštivého dopoledne se u slavného barokního mostu v Náměšti nad Oslavou potkávám s fotografem Romanem Francem. Skupinový portrét města chce sice fotit až od třetí hodiny odpoledne, ale spoustu věcí je předtím potřeba vyzkoušet a domluvit.
Na břehu řeky už na něj čeká červenobílá Tatra 148 s vysokozdvižnou plošinou. A také oranžové paraple Gambrinus, které bude ve výšce nad řekou chránit před deštěm Francův velký měchový fotoaparát. Je to opravdový poklad - tedy to paraplíčko. "V žádném případě se mu nesmí nic stát, vyhrál jsem ho!," utahuje si z France Jan Liška, který tatrovku obsluhuje. Dole je skoro bezvětří, ale nahoře nad řekou fouká. A co kdyby vítr paraple převrátil naruby nebo ho dokonce polámal?
Pak se fotograf vznese na plošině nad řeku, udělá pár zkoušek a následně dole vysvětluje týmu organizátorů a dobrovolných pomocníků, co bude odpoledne potřebovat. "Kdo ví, kolik lidí v takovém počasí přijde," přemítá. "Pokud jich bude hodně, pomůžete mi je vtěsnat do záběru. A když jich bude méně, budeme je muset rozčlenit do skupinek a rozmístit v prostoru, aby to vypadalo hezky a vyváženě," vysvětluje.
Pan Knoll by měl jistě radost
Teď je na místě vysvětlit, kdo to byl Ondřej Knoll. Dnešní skupinové focení města, čítajícího něco pod pět tisíc obyvatel, se totiž odehrává právě na jeho počest. A včera (tedy v pátek 4. října) podle něj v Náměšti dokonce nově pojmenovali náměstí.
Ondřej Knoll (1883-1960) byl místní fotograf. A ne jen tak nějaký. Byl to skvělý fotograf! Autor rodinných portrétů místních obyvatel i pohlednic mnoha moravských obcí. Jeden z toho druhu lidí, jako jsou vesničtí lékaři. V místě je uctívá každý, o kus dál už se o nich třeba tolik neví, ale bez jejich přispění by svět nefungoval. "Mám jeho fotografie rád," říká Roman Franc. Stejně jako Knoll rád fotí lidi z tohoto kraje a snímky místních mu přinesly úspěch dokonce i v USA.
A je to tady. Rybáři do vody, prosím!
Odbila třetí odpoledne a na krásném barokním mostě plném soch svatých se začínají shromažďovat první příchozí. Motor tatrovky řve a plošina s Romanem Francem, s jeho obrovským fotoaparátem na stativu a s pivním parapletem se zvedá více než 20 metrů nad řeku Oslavu.
Fotograf si začíná organizovat a rozmisťovat v záběru portrétované a také různé skupinky: vojáky, rybáře nebo třeba vodáky. "Rybáři do vody, prosím!" ozývá se jeho hlas shůry, zesílený reproduktory. Dnes chce udělat zhruba osm snímků. Ale než k tomu dojde, budou muset rybáři ve vlnách Oslavy vydržet pořádně dlouho.
Pak se vytváří kompozice z lodí a paddleboardů. Pokud možno tak, aby se ve vodě nemohly pohnout, protože velký a starobyle vyhlížející fotoaparát potřebuje za tak pošmourného a tmavého dne expoziční časy kolem půl vteřiny. "Opřete tu loď špicí o ostrůvek uprostřed, šlo by to?" prosí fotograf.
Dejte paní bonbon!
Plochu, kterou zabírá z výšky Francův fotoaparát, ohraničují na zemi žluté pásky v trávě - to aby lidé věděli, že na fotce skutečně budou. "Poprosím paní s deštníkem, která stojí u čáry: klidně můžete jít dál. Já vás budu mít rád v záběru," nese se vzduchem Francův hlas. Jeho kamarád Gabriel Fragner, který organizuje dění dole u mostu, však megafonem oznamuje, že paní mezi portrétovanými být nechce (není místní). "Tak jí nabídněte bonbon nebo něco, co by ji přesvědčilo," žertuje fotograf. Jak později vyjde najevo, líbí se mu její deštník s anglickým nápisem "bez deště není duha", který ladí s uplakaným počasím dnešního dne.
Zatímco chystá fotoaparát, snaží se Roman Franc mluvit k lidem, odlehčovat situaci a bavit čekající dav. Ví, že focení se neodbude za pár minut. Nakonec už je všechno skoro připraveno a plošina se zrovna nezachvívá ani nehoupe ve větru. "Tak jdeme na to?" ptá se stovek lidí, kteří se mezitím shromáždili dole. Odpovědí je sborové: Jóóóó!
A už má v holínkách…
"Až řeknu, tak nemrkejte, dýchat můžete. Koukejte se na mě a nehýbejte se aspoň dvě sekundy," vydává Roman Franc poslední instrukce portrétovaným. Ještě potřebuje vložit do fotoaparátu kazetu s filmem a natáhnout spoušť.
"Chviličku vydržte, já se za minutu ozvu. Kdyby se něco dělo, kdyby třeba rybářům ve vodě mrzly nohy, tak na mě zavolejte. Ale já s tím stejně nic neudělám," snaží se fotograf stále udržovat kontakt s publikem a vtipkovat.
Následně se ozve kouzelná slovní výměna, jejímiž aktéry jsou rybář stojící v řece, žena ve skupince na břehu a Gabriel Fragner s megafonem, informující fotografa o dění dole:
Rybář: "Já už mám v těch holínkách nachc..o!"
Žena: "To přežiješ!"
Burácení megafonu: "Už má v holínkách!"
Kapr! Kapr už nebude! Je pryč…
V plánu je jen osm fotek, ale jejich pořízení zabere hodně času. Navíc je občas potřeba počkat, protože plošina se chvěje v závanech větru. Za takových podmínek nejde fotit, záběry by byly rozmazané. "Chtěl jsem vás pochválit, že to se mnou tak dlouho vydržíte," děkuje fotograf lidem, kteří trpělivě pózují nejen na mostě a v řece, ale třeba i v oknech místní školy. "Doufám, že vznikne hezká vzpomínka a památka."
Najednou to v davu zašumí a pak se odněkud ozve smích. Tu reakci vyvolal kapitální kapr, kterého si s sebou rybáři přivezli v plastové vaničce. Podle původního plánu se měl během focení třepotat v podběráku jednoho z mužů, stojících uprostřed řeky. Jenže podle toho, co slyším, se něco zvrtlo:
Megafon (vzrušeně): Kapr!
Fotograf (cosi kutící nahoře na plošině): Rybáři mají úlovek?
Žena na břehu: Ne!
Fotograf: Prosím rybáře, aby se trochu rozestoupili. Já vím, že tam byl kapr, ale ten počká.
Hlas z davu: Už není!
Megafon: Kapr už nebude! Kapr je pryč!
Já to tedy na vlastní oči neviděl, protože jsem zrovna stál o kus dál, ale podle očitých svědků si rybáři chtěli překulit velikánského kapra z jednoho podběráku do druhého, jenže ryba toho využila a v okamžiku už slavila v Oslavě svou nově nabytou svobodu.
A kdy bude TA fotka? Na to se mě neptejte
Přestože se v nevlídném a chladném počasí snažil Roman Franc zvládnout vše co nejrychleji, focení trvalo déle než hodinu. Mezi fotografovanými se objevil samozřejmě i umělecký sochař Pavel Tasovský a starosta Jan Kotačka, kteří stáli za plánem pozvat France, aby pořídil skupinový portrét města.
Na výslednou fotografii si ale všichni zúčastnění budou muset ještě chvíli počkat. Roman Franc použil výjimečný velkoformátový fotoaparát vyrobený na zakázku v Maďarsku, se kterým pracoval naostro poprvé. Filmový negativ o velkosti kancelářského papíru A4 je tak velký, že ho dokážou naskenovat jen na několika místech na světě. "Vyvolám ho a pošlu do Skotska. Mají tam na skenování pořadník, tak doufám, že přijdu brzy na řadu. A kdy bude hotová fotka? Na to se mě neptejte. Rád bych ji ale předvedl v Náměšti na konci listopadu nebo v rámci adventu," vysvětluje.
Událost, o které se bude vyprávět
Podobné akce dokážou spojovat lidi, ukazují, že můžete být hrdí na rodáky ze svého města i na to, co společně se sousedy dokážete. A hlavně: ještě dlouho se o nich mluví a stávají se základem legendárních historek. Možná jednou uslyšíme: "To tehdy, když se fotil portrét Náměšti…"
"Vymyslel to zhruba opřed rokem sochař Pavel Tasovský, oslovil pak starostu a byl to jejich nápad," konstatuje fotograf Franc, kterého v Náměšti znali i proto, že pořídil skvělé snímky v nedaleké vesnici Naloučany. On sám si cení toho, kolik lidí i přes nepříznivé počasí na focení dorazilo. "Musím jim poděkovat, že přišli, že byli ochotní mrznout, i za to, že tady pomohli vytvářet příjemnou atmosféru. Bez jejich trpělivosti a spolupráce by fotografie nevznikla a jsou pro mne jejími spoluautory," říká Franc.
Zároveň také oceňuje práci všech, kteří mu pomáhali s přípravou akce. "Bylo jich strašně moc, od zástupců města přes kulturní centrum, místní spolek PRO I OKO až po moje kamarády," vyjmenovává.
A kdyby měl možnost zopakovat si focení za slunného dne, tak jak si to původně představoval, včetně lidí koupajících se v Oslavě a slunících se na jejích březích? "Tak bych do toho šel," říká bez zaváhání.
