Veletrh Paris Photo je velmi prestižní akce a dostat se mezi vystavující v konkurenci z celého světa není vůbec jednoduché. Vy jste se tam nejen dostali, ale navíc jste ještě zaujali režiséra Jima Jarmusche, který pro veletrh sestavil velmi sledovaný výběr 34 fotografií. Co tomu předcházelo?
Když jsme si řekli, že bychom se chtěli zúčastnit Paris Photo, měli jsme to za troufalý nápad a mysleli jsme si, že to nejspíš nevyjde. Musíte mít totiž dostatečně kvalitní obsah, aby vás na veletrh vybrali, a kromě toho také musíte vyřešit financování, protože účast na Paris Photo opravdu není levná. My jsme se mohli zúčastnit díky Národnímu plánu obnovy a Evropské unii. Měly vypsaný dotační program zaměřený na reprezentaci českého umění a na navazování kontaktů v zahraničí.
Paris Photo
je největší evropský veletrh fotografie. Od roku 1997 se vždy na podzim odehrává v Paříži. Reprezentuje to nejlepší ze světové fotografie a o tom, kdo tam může vystavovat rozhoduje odborná komise. https://www.parisphoto.com/
Ale jen peníze vám účast na Paris Photo nezajistí…
To ne, musíte především projít přes odbornou komisi. Ta si pečlivě vybírá projekty, které pro veletrh schválí. Když jsme dostali dotaci, měli jsme obavy, jestli dokážeme komisi zaujmout. Ale podařilo se nám to, náš projekt přijali a navíc nás Sonia Voss, tedy jedna z kurátorek Paris Photo, přizvala do sekce, kterou vedla. Ocitli jsme se díky tomu ve velice zajímavé, kurátorsky vedené části veletrhu, která měla výstavnější pojetí než hlavní sektor.
Myslím, že dostat se na Paris Photo se už dlouho žádné české galerii nepovedlo…
Ano, a je to velká škoda. Naposledy to bylo před více než deseti lety. V minulosti tam vystavovala Leica Gallery Prague (s díly Václava Jiráska, Ivana Pinkavy, Tona Stana, Jiřího Hankeho a dalších) a galerie Hunt Kastner s díly Viktora Kopasze, Aleny Kotzmannové a Jiřího Thýna. České zastoupení na Paris Photo bych ráda viděla častěji.
Jak to vlastně bylo s výběrem režiséra Jima Jarmusche?
Paris Photo tradičně oslovuje nějakou významnou osobnost, aby vybrala fotografie, které z jejího pohledu patří k nejzajímavějším na veletrhu. Letos to byl Jim Jarmusch a jeho výběr byl zaměřen ke stému výročí vzniku surrealismu. Mezi své favority zařadil i fotografii od Libuše Jarcovjákové.
Co jste říkaly na to, když jste se dozvěděly, že snímek Libuše Jarcovjákové Model je v jeho výběru?
Měly jsme samozřejmě velkou radost. Já i kurátorka Sonia Voss jsme toto dílo vnímaly jako klíčové pro naši expozici, takže jsme byly moc rády, že i on to viděl podobně jako my. Přineslo nám to velký zájem veřejnosti. Kromě té zmíněné fotografie od Libuše Jarcovjákové jsme měly radost i z fotografie Markéty Othové s názvem Adéla. Ta na webu Paris Photo reprezentovala celý kurátorovaný sektor Voices. Naše fotografie tedy měly velkou publicitu.
Jak jste ve Fotograf Contemporary díla pro veletrh vybírali?
Díla Markéty Othové tvořila konceptuálně zaměřenou část naší expozice a v té druhé (větší) byla dokumentárně laděná tvorba Libuše Jarcovjákové. Rozhodnutí přivézt do Paříže práce těchto dvou autorek vycházelo z dialogu s kurátorkou Soniou Voss a myslím, že ilustruje to, co se snažíme prostřednictvím Fotograf Contemporary podporovat, tedy jak progresivní konceptuální směr, který někdy může být i experimentální, tak zároveň také klasičtější, například dokumentární směr.
Můžete přiblížit, jak to na takovém světovém veletrhu fotografie vypadá?
Famózně, v plném slova smyslu. Svou roli v tom sehrála i skutečnost, že se Paris Photo po dlouhotrvající a rozsáhlé rekonstrukci vrátilo do nádherného paláce s prosklenou střechou Grand Palais. V době veletrhu bylo navíc patrné, že Paříž umí přilákat publikum. Bylo tam plno od rána do večera a jejich zájem o umění a fotografii se projevoval nejen na Paris Photo, ale i v mnoha jiných institucích a muzeích v Paříži. Trochu to Francii přejícně závidím, protože bych takový velký a přirozený zájem o kulturu a o výstavy přála i Praze.
Součástí veletrhů bývá i prodej uměleckých děl. Byla vaše účast úspěšná i v tomto ohledu?
Ano a mezi zájemci byli nejčastěji sběratelé z Británie, USA a Francie. Naši účast na Paris Photo můžeme hodnotit jako úspěšnou i z pohledu renomé. Řada lidí fakt, že tam jsme, vnímala jako stvrzení toho, že děláme dobré věci. Navíc nám dávali najevo, že náš stánek má vysokou úroveň uměleckého výběru. Potvrdili jsme, že si zasloužíme místo na mapě světové fotografie, a z toho mám obrovskou radost.
Když už jsme u toho nakupování a sbírání fotografií. U nás lidé poměrně často vnímají fotografii jako něco méně cenného a méně významného, než je výtvarné umění. Velmi se v tom lišíme například od USA, ale také od řady evropských zemí. Naše fotografie má přitom obrovskou tradici a máme skvělé a v celém světě známé umělecké fotografy, například Josefa Sudka nebo Františka Drtikola.
Máte pravdu, je to zvláštní paradox. Historie české fotografie oplývá úchvatnými jmény, máme být na co hrdí, a to v celosvětovém kontextu. Třeba v Americe určitě budou znát spíše Sudka, Drtikola nebo Funkeho než některé z českých avantgardních malířů.
Elity se v Česku v poslední době začaly více zajímat o výtvarné umění a kupují ho, což je pozitivní a začínáme v tom dohánět země západní Evropy. Zatím zde však je stále nějaká pomyslná dělicí čára mezi malbou a uměleckou fotografií. Ve světě už to tak dávno není a my to chceme pomáhat změnit, což je také jednám z významných cílů projektu Fotograf Contemporary. Chceme vysvětlovat, že tady máme úžasné a renomované umělce, kteří naplňují tradici vysoké kvality české fotografie, a že je to zajímavý sběratelský artikl i s ohledem na cenu.
Z čeho ty pochybnosti o fotografii pramení?
U lidí, kteří se na trhu s uměleckou fotografií neorientují, to nejčastěji vychází z obavy, že je možné snadno vytvářet kopie díla. To je sice pravda, ale totéž platí například i pro uměleckou grafiku. Proto existuje nástroj nazývaný certifikace. Ke každé fotografii se vydává certifikát, kde musí být uvedeno, kolik kopií vzniklo. Nikdo z renomovaných umělců a umělkyň nevytváří kopie navíc, protože by se tím naprosto zdiskreditoval.
Pokud se člověk chce stát sběratelem umění, trh s fotografiemi je asi dostupnější než třeba se současnou malbou. Je to tak?
Ano. Řekněme, že například u malby v hodnotě 300 nebo 500 tisíc korun můžeme u fotografie být o řád níže.
Když chcete koupit něco, co se vám líbí, ale zároveň to berte i jako investici, může být docela složité najít dílo, které bude s postupujícím časem nabírat na hodnotě. Zvláště pro člověka, který se sběratelstvím teprve začíná a na trhu se ještě úplně neorientuje.
Pokud se trefíte do autora, který má před sebou rozvoj nebo už je zastoupen v řadě významných institucí, má to určitě smysl i z investičního pohledu. Samozřejmě je důležité dobře vybrat danou fotografii nebo sérii a v tom můžeme pomoci my nebo jiní odborníci. Setkávám se s tím, že lidé někdy mají obavy vstoupit do galerie a popovídat si námi. Chtěla bych jim říct, ať se určitě nebojí, my se o tom bavíme rádi a jsme rádi za zájem, chceme jej podporovat.
Co by měl dělat člověk, který má rád fotografii a chtěl by si založit sbírku?
Nejlepší je zajít za někým, kdo se v kvalitní umělecké fotografii již orientuje, anebo někdy i přímo za autorem či autorkou, a navázat dialog. Když někdo dělá umění, je obvykle takové komunikaci otevřený, i když samozřejmě existují výjimky a pak je dobré oslovit například nás.
Fotograf Contemporary
Je platforma, nabízející díla umělců a umělkyň, kteří se orientují na fotografii. Kromě toho vzdělává zájemce o hodnotnou, uměleckou a originální fotografii. Fotograf Contemporary je partnerským projektem neziskové organizace Fotograf.Zone, pod kterou spadá také Fotograf Magazine, Fotograf Gallery a Fotograf Festival. (fotografcontemporary.cz/)
Existuje platforma Fotograf Contemporary, ale kromě toho také časopis Fotograf, galerie Fotograf Gallery a festival Fotograf. Jak to spolu všechno souvisí?
Máme neziskovou organizaci Fotograf.zone, která všechny zmíněné projekty zastřešuje. Jak vyplývá z názvu, chceme být zónou současné fotografie - a to jak v Čechách, tak zejména pro zahraničí. Zaměřujeme se dlouhodobě na přesahy fotografie do jiných forem současného umění, například do instalací, pohyblivého obrazu, zvuku a podobně.
Všechno začalo časopisem Fotograf, který vychází jak v češtině, tak v angličtině. V roce 2009 se k němu přidala Fotograf Gallery, protože nám něco takového v Praze chybělo, a pak, o rok později, přibyl i festival, který je kurátorsky vedený a zaměřený na fotografii a současné umění. Před dvěma lety všechno doplnil tentokrát obchodně zaměřený projekt Fotograf Contemporary, protože profit z něj jde na podporu neziskových aktivit Fotograf.zone. Jedním z úkolů tohoto projektu je však také sdružovat zájemce a sběratele, kteří se orientují na fotografii, a proto také v lednu zakládáme pro tento účel klub.
