Velice talentovaný český street fotograf David Gaberle spočítal, že během fotografování snímků pro svou knihu Metropolight ušel v různých velkoměstech světa zhruba 3600 kilometrů.
Tomáš Vocelka
- Držitel ocenění z prestižní fotosoutěže Sony World Photography Awards 2017.
- Editor a fotograf Aktuálně.cz
- Instagram: @tomvocelka
Dálky, které se dají denně ujít ve snaze pořídit pěknou fotku, jsou někdy opravdu velmi slušné. Když jsem byl fotit v Paříži, podařilo se mi během dne nachodit 30 až 40 kilometrů denně. Začal jsem v pondělí, pokračoval v úterý… a ve středu už jsem necítil paty. Byly totálně otlučené nárazy na městskou dlažbu. Samozřejmě, že za to mohl i poměrně těžký batoh se zrcadlovkou a objektivy, který jsem měl celý den na zádech.
Dokonce jsem pojal podezření, že na patách musím mít modřiny. Možná si dovedete představit komickou jógu, kterou jsem večer po celodenním focení podnikal, abych se podíval, jestli tam ty modřiny skutečně jsou. No, nebyly, samozřejmě.
Ale cit se mi do pat vrátil až další týden, po příjezdu domů.
Matt Stuart je mezi řadou fotografů, kteří v publikaci od agentury Magnum radí, jak na věc. A přidává i další zkušenosti: "Čas. Všechno je to o čase. Potřebujete ho spousty. Pokud dokážete získat dost této nejžádanější komodity, budete na dobré cestě," píše. A kromě spousty času a dobrých bot radí vzít si s sebou také "hodně empatie, optimismu a spoustu náhradních baterií".
Co vlastně znamená hodně času? Zeptejte se manželek a přítelkyň fotografů, které se s nimi někdy bláhově vydaly do ulic nebo do přírody. Mohly by o tom vyprávět legendy.
Když jsem šel fotit do pařížského Musée 'd Orsay, věděl jsem, že si chci odnést fotku siluet lidí před obrovským proskleným ciferníkem tamních (kdysi nádražních) hodin. A trpělivost i spousta času byly opravdu potřeba. Strávil jsem tam čekáním na záběr čtyři hodiny (ale přiznávám, že jsem občas odbíhal - podívat se na obrazy a sochy, které mám rád).
Většinou byly před hodinami neprostupné davy lidí, a když se občas našly vzácné chvilky, kdy jich bylo jen pár, nebylo to ono. A tak jsem čekal a čekal.
Jestli myslíte, že to skončilo happy endem a odnesl jsem si přesně ten záběr, který jsem chtěl, tak nemáte pravdu. Odnesl jsem si jiný. Poté, co přišel zřízenec oznamující, že končí otevírací doba, mi nezbylo než uznat, že lepší už to prostě nebude.
A o těch baterkách? Radši nemluvit. I když si dávám opravdu pozor, abych měl baterky nabité a v pořádku, občas se chybička prostě vloudí. A když už se to stane, tak s plnou parádou.
Šel jsem takhle na tiskovou konferenci výrobce kol Festka a chtěl si tam vyfotit i nějaké snímky ke článku. Na místě jsem zjistil, že mám vybitou nejen baterku ve foťáku, ale i tu záložní. Asi vypadalo trochu divně, když jsem vytáhl z brašny velkou zrcadlovku, udělal jeden snímek, schoval ji, sáhl do kapsy po mobilu a začal fotit telefonem.
Jenže těsně před vybitím byl i ten mobil! To se najednou hodily staré zvyky z dob kinofilmu… Pořídil jsem pár fotek a byl definitivní konec. Ale na fotogalerii u článku to nakonec díkybohu stačilo.
Takže, přátelé, přeji dobré světlo, dobré boty a nabité baterie!
