Svými fotografiemi doplněnými krátkými popisky se snaží ostatním Pražanům ukazovat jejich sousedy, které potkávají denně ve výtahu, na ulici, v tramvaji nebo metru.
"Znám dobře prostředí, kdy člověk nezná ani sousedy, kteří žijí naproti přes chodbu. Je to něco, co se snažím otvírat," připouští a dodává, že za roky, kdy chodí na stejná místa, si všiml, že potkává známé tváře lidí, se kterými si už někdy povídal. "Nemusí to být neznámí lidé, pokud si jich začneme víc všímat," říká Tomáš Princ.
Za poslední roky na svých procházkách Prahou potkal tisíce lidí, jejichž rozličné příběhy si vyslechl. Zhruba šestinu z nich dal do své první knížky a někteří se sešli také minulé pondělí večer na křtu knihy v holešovické kavárně Café Jedna.
Dát lidem tvář a hlas
"Každý týden se bavím s lidmi různého věku, kteří za sebou každý mají jinou životní zkušenost a jsou z různých socioekonomických skupin. Cítím, že mě tato setkání obohacují," popisuje své poslání Princ. "Snažím se dávat hlas lidem, kteří nejsou moc slyšet," dodává.
Za roky strávené povídáním si s cizími lidmi se podle svých slov naučil ještě více oceňovat jinakost, která se zřetelně prolíná jeho blogem a Facebookem, tedy dvěma místy, kde Princ příběhy zveřejňuje.
Založit blog Humans of Prague jej napadlo v létě 2013, půl roku poté, co se vrátil z dobrovolnických projektů v Keni a v Jižní Koreji. Dokončil bakalářské studium na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy, kde se zajímal o vizuální antropologii. Mimo jiné o vnímání prostoru místními lidmi v jedné romské osadě na Slovensku. Jednorázovými foťáky tehdy zachycovali to, jak vnímají prostor, ve kterém se pohybují. K fotkám pak dopisovali popisky.
"Snažím se být pořád v pohybu"
Spolu s prací českého dokumentaristy Jana Špáty to byly dva hlavní impulzy právě k tomu, aby začal zachycovat příběhy obyčejných lidí z ulice. V knížce lze najít i mapu vyznačující, kde všude svoje respondenty potkal. "Vyplývá z ní, že nejčastěji chodím do centra Prahy, kolem Národní třídy, Karlova náměstí, Jiřího z Poděbrad, na Vinohrady a do Dejvic," popisuje. Jezdí ale také třeba do Strašnic, Malešic nebo na Střížkov a Prosek.
Každý měsíc se pokouší objevit nové místo. "Snažím se být pořád v pohybu, málokdy se zastavím, protože to nepůsobí dobře při oslovování lidí. Když někdo někde stojí, tak si lidé často myslí, že jim chce něco prodat, že žebrá nebo že je chce přemluvit, aby konvertovali k nějaké víře," vyjmenovává.
„Měla jsem pocit, že žiju skrčená pod nekonečnou betonovou deskou. Nepřetržitá lež, nepřetržitá přetvářka, nepřetržitý pocit hnusu. Všichni jsme z toho začali chlastat, v 70. letech se strašně pilo. I v práci. Protože to bylo snadné východisko z té šílené situace. Jako v Rusku. Aby se nezbláznili, nehodili si mašli, tak se ožerou. Utíkali jsme od toho. Každý víkend jsme s manželem jezdili do Krkonoš, na chalupu, jako mnoho jiných. Ale většina národa si rochnila, nepřemýšleli o tom. Přestože se ženské po městě neustále potácely s taškama a něco sháněly. Fronta se stála i na cibuli. Jeden rok nebyla nikde k sehnání – a zkuste vařit bez cibule. Bylo to šílené. V životě jsem nebyla v průvodu 1. máje – když se blížil, tak vždy chodili a říkali: ‚Běda, jestli tě tam neuvidíme!‘ Ale pak bylo ticho po pěšině. Asi jsme to měla napsané v kádrovém posudku. Moje děti musely chodit do jeslí, nenechali mě s nimi ani chvilku doma, a jednou se tam syn popral s jiným děckem. Učitelka mi pak říkala: ‚No jo, ale co já mu mám napsat do kádrového posudku?‘ Kádrovali tříleté děti – a to se s nimi potom táhlo celý život. Po převratu mi jedna kádrovačka volala, říkala mi, že ty lejstra likvidují a ptala se mě, jestli si je chci vyzvednout. Řekla jsem jí: ‚Hoďte je do koše!‘“ „Dodnes nemůžu pochopit, když lidé říkají: ‚Já jsem myslel, že to bude pokračovat donekonečna!‘ Pořád jsem věřila, že se to změní, nemohla jsem se dočkat! Denně jsem večer poslouchala Hlas Ameriky. Už padla i Berlínská zeď a tady se furt nic nedělo. Ale pak přišel pátek 17. listopadu a v rádiu hlásili, že na Národní třídě tlučou studenty. Za dvě hodiny přišel můj syn, tehdejší student, belhal se a já mu hned říkala: ‚Oni tě ztloukli na Národní, viď?‘ Druhý den jsem už byla na Václaváku. Srocovali jsme se tam po malých skupinkách, navzájem jsme se neznali, ale najednou z nás byl obrovský průvod. To byla krása! Vyřvávali jsme různá hesla a já se cítila úžasně. A druhý den znovu, a další den znovu. Padal sníh, byla čvachtanice, měla jsem promočené boty, ale vůbec mi to nevadilo. Od té doby mám radost. A ještě jsem nevynechala ani jeden 17. listopad – máme rituál, že vždy jdeme celá rodina na Národní třídu a vždy zapálíme svíčku. Ale pak už je to pokaždé jiné, podle aktuální politické situace. Člověk to musí sledovat, hlídat, aby se zas různé věci nevrátily. Ale já jsem optimistka, myslím, že to všechno dobře dopadne. Včera jsme tam stáli, dceři už byla zima, chtěla jít, ale já jí říkala: ‚Ještě zůstaneme! Jen se rozhlédni, tady jsme v nejlepší možné společnosti!‘“ / "I felt like I lived under an endless conrete board. A constant lie, a constant hypocrisy, a constant feeling of disgust. We all started drinking booze out of it, a lot of people did in the 1970s. Even at work. It was an easy way out of the crazy situation. Just like in Russia. In order not to get mad, not to commit a suicide, they get drunk. We ran away from it. Every weekend we used to go to Krkonoše, to our cottage, just like many other people. But most of the nation relished, they didn't think about it. Even though women tottered with shopping bags from one place to another, searching for things. There used to be a queue even for onions. One year it was unattainable – just try to cook without an onion for a year. It was insane. I never went to a May Day parade – when it was approaching, they used to come to me and said: 'Beware if we don't see you there!' But then nothing happened. I guess I had it written in a 'cadre review'. My children had to go to the nursery, they didn't let me be at home with them even for a little while, and once my son got into a fight with another kid. His teacher told me then: 'Well, what should I write to his cadre review?' They used to screen three-year old kids – and the cadre reviews dragged with them for the rest of their life. After the revolution, an employee of the cadre office called me and said that they were destroying all the records and if I wanted to pick up mine's. I told her: 'Throw it all into the trash!'" "I still can't understand when some people say: 'I thought the regime would go on forever!' I still believed in change, I could not wait! Every night I listened to Voice of America. The Berlin Wall had fallen down but nothing was going on here. But then the Friday of 17th of November came and they were announcing on the radio that students are being beaten up in Národní třída. Two hours later my son, a student at the time, came home, limping. I saw him and asked him right away: 'They beat you in Národní třída, right?' The next day I was on Wenceslas Square. There were small groups of people, slowly gathering, not knowing each other, and suddenly it was a huge procession. It was beautiful! We shouted all kinds of slogans and I felt great. And it was the same on the following day, and the day after. It was snowing, the snow was squelching under my feet, my shoes were all soaked but I didn't mind. I've been feeling happy ever since. And I haven't missed a single celebration of 17th of November – my family has a ritual that we always go to Národní třída and we always light a candle. But then it's different every time, according to the current political situation. One has to pay attention, to make sure that some of the things won't return. But I'm an optimist, I think that everything will turn out well. We were standing there yesterday, my daughter felt cold at one point, she wanted to go, but I told her: 'Let's stay! Just look around, we're in the best company around here!'"
Zveřejnil(a) Humans of Prague dne 18. Listopad 2017
"Hodně rád chodím třeba kolem náměstí Jiřího z Poděbrad. Je to klidné místo, jsou tam lavičky a lidi jsou tam víc uvolnění než třeba kolem magistrály," sdělil Princ. Na místa, kde potkává hovorné lidi, se pak rád vrací.
Často mě překvapí, jak rychle se dokážou lidi otevřít
Přestože se mu za čtyři roky nepodařilo zjistit, která denní doba nebo den v týdnu je pro povídání přívětivější, velký vliv na hovornost má počasí. "Když je pošmourný listopadový den, tak vím, že to bude těžší, než když začíná jaro, všechno se probouzí, lidé se těší, vysedávají na lavičkách a mají chuť si povídat," vysvětluje.
V mnoha příbězích, které český fotograf sdílí, se objevují vnitřní pocity jednotlivců, jejich starosti i prožitky, které třeba do té doby nikomu neřekli. Jak dlouho tedy trvá, než zcela cizí člověk vyjeví Princovi své niterní prožitky?
"Někdy překvapivě málo času. Uplyne třeba druhá minuta a už se dokážou otevřít. Někdy mi přijde, jako by někteří až čekali na to, až jim někdo otázku položí, protože kolem sebe nemají lidi, kterým by se svěřili s tím, jak se cítí. Často mě to až překvapí," odpovídá autor úspěšného blogu.
(1/2) „Do čtyř let jsem žila ve Vietnamu. Když jsme sem přišli, tak rodiče neměli žádné peníze ani kontakty, a tak jsme bydleli různě po ubytovnách. S ukrajinskými dělníky, s chlapy, co šíleně chlastali. Pamatuji, že jednou v noci jsem se strašně lekla, protože nám někdo začal silně bouchat na dveře. Bála jsem se, objímala mámu. Táta šel otevřít a zjistil, že to byla policejní kontrola – asi hledali, kdo tam je nelegálně. Nebylo to pro dítě dobré místo. Po takovýchhle událostech ve mně zůstávál velký strach. Byla jsem malá, hodně citlivá, v novém prostředí. Neustále mi byla zima, probouzela jsem se s brekem. Jelikož rodiče tehdy neměli na to, abychom se přestěhovali jinam, a jelikož chtěli, abych se naučila česky, tak se rozhodli dát mě k českým pěstounům. Takže jsem pak vyrůstala na statku u Mělníka, se svou ‚tetou‘ a ‚babičkou‘. Mám na to plno krásných vzpomínek, kdy jsem se starala o psa a o slepice, ale teta hodně kouřila, takže když jsem spala u ní, tak v zahuleném prostředí. A hlavně si k sobě vodila chlapy, i když jsem tam byla. Po nějaké době se mi tam už být nechtělo. Když se mi narodil brácha, tak si rodiče už pěstouny nemohli dovolit, a já se tedy vrátila domů a starala se o něj. V té době už jsem chodila do školy, a tak jsem musela ve čtvrté třídě přestoupit na novou základku. Byla jsem zas mezi úplně novými lidmi. Učitelka mě první den posadila vedle jedné holky, se kterou jsme pak byly nejlepší kamarádky. Ale na začátku jsem nevěděla, že ona byla ve třídě hrozně neoblíbená. Dá se říct, že ji ostatní děti šikanovaly. A jelikož jsem se s ní bavila, tak začaly šikanovat i mě. Sprostě nám nadávaly, vyhazovaly nám věci z okna, do záchodu. U mě k tomu přidaly, že jsem Vietnamka. Třeba jsme o tělocviku hrály na babu a když jsem se někoho dotkla, tak řekl: ‚No fuj! Ona se mě dotkla!‘ Jindy jsem kolem někoho procházela na chodbě, omylem o něho škrtla rukou, a zase: ‚Fuj!‘ Začaly si o sebe navzájem utírat ruce nebo běžely k umyvadlu. Cítila jsem se být méněcenná. Špinavá. Říkala jsem si, že moje kůže není čistá – protože byla jiná než jejich. Byla snědá, nebyla bílá. Byl to hrozný pocit. Říkala jsem to učitelkám, říkala jsem to mámě a tátovi, ale vždycky mi odpověděli: To jsou jen děti, ony z toho vyrostou! Jenže to trvalo dalších několik let. Až mi z toho bylo tak blbě, že jsem jednoho dne do té školy odmítla jít.“ / "I lived in Vietnam until the age of four. When we came here, my parents didn’t have any money or contacts and so we lived in many different flophouses. With wage workers from Ukraine and with men who drank a lot. I remember that I got very startled one night because somebody started to bang heavily on our doors. I was scared, hugging my mom. My father went to open the door and found that it was a police control – they were probably searching for illegal immigrants. It was not a good place for a child. I felt a strong fear after such events. I was little, very sensitive and in a new environment. I was feeling cold all the time and I used to wake up crying. Since my parents didn't have money for us to move somewhere else, and since they wanted me to learn Czech, they decided to put me in care of foster parents. And so I was growing up on a farm near Mělník, with my 'auntie' and 'grandma'. I have many nice memories when I used to take care of our dog and chicken but my aunt used to smoke a lot and so when I slept at her place, it was a smoke-filled room. And she also used to invite guys over, even when I was around. After some time I didn't want to be there anymore. When my brother was born, my parents couldn't afford to pay foster parents for me and so I returned back home and I took care of him. I was already attending school back then and so at fourth grade I transferred to a new school. Once again I was among completely new people. On the first day, our teacher told me to sit down next to a girl with whom we became the best friends. But I didn’t know that she was very unpopular among other kids of our class. I can say that they used to bully her. And since I spoke with her, they started to bully me as well. They used to call us names, threw our stuff out of a window or into toilet bowl. In my case they also started to focus on me being Vietnamese. For example, we played tag during PE class and when touched someone, he or she said: 'Ugh! She touched me!' Other times I was just passing somebody in the hall and unintentionally grazed him and it was the same story: 'Yuck!' The kids started to wipe their hands into each other clothes or they ran to wash hands in a sink. I felt inferior. Dirty. I thought that my skin wasn't clean – because it was different then theirs. It was darker, not white. It was a terrible feeling. I told it to our teachers and to mom and dad but everybody used to say: 'They're just kids, they'll grow out of it!' But it went on for a several more years. Until one day when I felt so bad that I refused to go to the school."
Zveřejnil(a) Humans of Prague dne 12. Listopad 2017
Zároveň dodává, že většina příběhů vzniká během patnáctiminutového setkání. "Tím, že jsou to krátké útvary, ne vždycky je ku prospěchu věci, že rozhovor trvá dvě hodiny," říká s tím, že ale vždy záleží na jednotlivcích a tom, jak rychle si získá jejich důvěru.
Mluvit o věcech, o kterých se často mlčí
"Snažím se ukazovat sílu lidí, kteří překonali nějaké překážky, a nacházet to dobré, i přesto, že život nepřináší vždycky jenom dobré věci," říká Princ. Často mu chodí i děkovné zprávy za to, že oslovení respondenti mohli hovořit o věcech, o kterých se ve společnosti pořád moc nemluví, třeba depresi nebo strachu ze smrti.
Osloveným lidem, kteří najdou odvahu sdělit tisícům sledujících své myšlenky, často pomáhá i celá komunita, která se kolem blogu a facebookové stránky vytvořila. Častokrát zde totiž lidé zpovídanému člověku píšou slova podpory. "Jsem nejradši, když se to z ulice přes internet vrátí k lidem zase zpátky, když se pod příspěvkem objeví komentáře lidí, kteří k němu napíšou vlastní zkušenost nebo jen to, že s daným člověkem soucítí," sděluje fotograf.
Kromě pozitivní zpětné vazby se však najdou i negativní názory. Fotograf ze stránky maže především útočné a urážlivé komentáře na respondenta. "Mým hlavním cílem je ochránit lidi, kteří se se mnou jako neznámým člověkem bavili a ještě pak souhlasili s tím, že to bude zveřejněno," sdělil.
Negativní reakce se podle něj objevují jednou, dvakrát do měsíce, a to u kontroverznějších témat. "Stránka Humans of New York je proslulá tím, že na ni hodně lidí píše pozitivní komentáře, což je podle mě dáno i severoamerickou kulturou. Tady vnímám, že když je to téma, které není ve společnosti bráno většinou lidí jednoznačně pozitivně, objevují se kritické, někdy až výsměšné či útočné komentáře," myslí si Princ.
"Nehledám návod pro život"
Na blogu se podle svých slov nesnaží ukazovat jen pozitivní nebo jen negativní příběhy, ale mnohostrannost toho, co lidé prožívají. "Jsem rád, když se podaří jedno téma nebo jeden typ zkušenosti nahlédnout z více perspektiv, prostřednictvím příběhů konkrétních lidí. Nehledám návod pro život, ale snažím se ukazovat, že různí lidé prožívají různé věci a že o nich přemýšlí různým způsobem," dodává.
Zatímco Brandon Stanton, autor blogu Humans of New York, kterého sleduje zhruba 18 milionů lidí, nedávno spustil na Facebooku video seriál, Princ o takovémto formátu zatím neuvažuje.
"Je důvod, proč tento koncept dobře funguje ve formátu postaveném na fotografii a textovém úryvku rozhovoru. Pokud budu do budoucna dělat nějaký filmový útvar, tak nebude vycházet z blogu Humans of Prague. Vždy mě budou zajímat lidé a jejich příběhy, ale pro film bych zvolil jinou formu,"vysvětluje Princ.
Přestože ne vždycky je lov příběhů jednoduchý, u psaní blogu chce zatím zůstat.
"Někdy chodím po Praze dlouhé hodiny, je ošklivo, poprchává, oslovuji lidi, ale oni mě odmítají, protože spěchají někam do tepla a nemají chuť se s nikým bavit. To jsem večer frustrovaný a říkám si, že se na to můžu vykašlat. Ale zatím se druhý den většinou obloha rozjasnila nebo jsem potkal někoho, jehož příběh mi přijde natolik zajímavý, že by byla škoda, abych jej s druhými lidmi nesdílel," popisuje. "Cítím, že tuhle práci nebudu dělat celý život, ale asi budu vždy následovat myšlenky, na kterých stojí," uzavírá fotograf.
