Proč jste se vlastně rozhodl, že budete fotografovat boxery v ghanském Bukomu?
Dospívání jsem strávil cestováním po světě s rodinou na plachetnici, a vždy když jsme zakotvili, vyhledal jsem s bratry místního mistra nebo klub bojových umění a trénoval jsem. V mnoha ohledech to pro mě byl klíč otevírající dveře do místní komunity, velmi přirozený způsob, jak navázat vztah s místními lidmi.
Protože jsem v dospívání boxoval a zápasil po celém světě, mnohokrát jsem slyšel o pozoruhodném počtu mistrů světa v boxu pocházejících z Accry, hlavního města Ghany.
Toužil jsem to tam prozkoumat, abych zjistil, co je pravdy na příbězích z mého mládí. Chtěl jsem se dostat pod kůži této kultuře a potkat děti a legendy, které tam trénují, abych konečně pochopil, proč toto místo produkuje tak skvělé sportovce. Takže když jsem dostal příležitost realizovat projekt v rámci mé role evropského ambasadora značky Nikon, vybral jsem si přirozeně tento.
Co vás tak fascinovalo na tamních boxerech?
Život v této čtvrti je těžký a její obyvatelé mají dlouhou tradici zápasení. Mě však především fascinovala role, jakou hrají boxerské tělocvičny v budování silné soudržnosti v komunitě. Bylo to opravdu působivé.
Na tak malém místě je tolik boxerských tělocvičen - slyšel jsem o více než třiceti. Tím, že jsme navštívili sedm nejvýznamnějších, jsme poznali jen zlomek z nich. Box je v Bukomu velmi významnou součástí každodenního života. Každý má svého oblíbeného místního šampiona, sleduje jeho zápasy a navštěvuje ho při tréninku. Je to ohromná inspirace. Když se v Bukomu stanete v boxu šampionem, jste nejrespektovanější osobností ve městě.
Jak vypadá prostředí v Bukomu a jak se tam fotí?
Ghana je blízko rovníku, takže tam je přirozeně velmi horko a je tam vysoká vlhkost. Je to však snesitelné. Bukom je přeplněná městská čtvrť, ve které nikdy není klid - za každým rohem se vždy něco děje. Součástí života v Bukomu je, že se neustále potíte a ocitáte na místech bez vody v kohoutcích, s otevřenou kanalizací a slaným mořským vánkem (okořeněným pachem uzených ryb).
Ray Demski
- fotograf, zaměřující se na akční sporty, potápění a horolozectví
- vyrůstal v Kanadě, nyní žije v Mnichově
- od 14 do 21 let trávil s rodinou život cestováním na jachtě
- fotil pro řadu velkých firem, jako je např. BMW nebo Adidas
- webová stránka: www.raydemski.com
Jako fotograf jsem byl překvapený neuvěřitelným přirozeným světlem. Před cestou jsem se podíval na předpovědi počasí a věděl jsem, že nás čeká příjemná kombinace mraků a slunce, avšak bylo to lepší, než jsem si dokázal představit. Slunce prosvítalo přes mraky a přes mlhu. Vytvářelo neuvěřitelné difuzní, přitom však směrové "obepínající" osvětlení.
Některé tělocvičny neměly střechu, takže odkrytá obloha s mraky tvořila úžasné pozadí. Nejvýraznějším faktorem však pro mě byli lidé. To, co začalo jako projekt sportovní fotografie, se rychle stalo něčím mnohem hlubším - dílem o komunitě a lidech. Každý den jsem potkával bezpočet nových lidí s nejrůznějšími osudy. Během těch dvou týdnů boxeři a trenéři mně a mému asistentovi Jakobovi skromně a velkoryse dovolili, abychom se stali součástí jejich světa.
Na kolik boxerů jste se zaměřili?
Na začátku bylo v plánu zaměřit se na tři nebo čtyři jednotlivce, avšak brzy po příletu jsem si uvědomil, že tento počet bude mnohem vyšší. Nakonec jsem vyfotografoval více než 40 sportovců a trenérů.
Během mé návštěvy se dva z nejpopulárnějších boxerů, tedy Bukom Banku a Bastie Samir, připravovali na zápas v místní boxerské aréně. Spojil jsem se s oběma - Bukom Banku je v komunitě opravdovou osobností s charismatem rockové hvězdy, zatímco Bastie Samir je soustředěnější sportovec. Součástí jeho jedinečného tréninkového režimu pod vedením trenéra národního týmu Oforiho Asareho byl nácvik boje se čtyřmi boxery najednou - skutečná pěstní palba.
Pozoruhodné bylo, že každý sportovec má okruh fanoušků, kteří ho už během tréninku povzbuzují zpěvem a křikem. Bylo neuvěřitelné vidět tuto energii a podporu od lidí.
Jak boxeři reagovali na vaši přítomnost a na fotografování?
Vždy se snažím mít respekt k nové situaci. Mnoho lidí v ulicích Bukomu se nechtělo fotografovat nebo chtěli za pózování peníze. Poradil jsem se s místními, abych věděl, jak se chovat ohleduplně.
Většina sportovců chce opustit Ghanu a proniknout na světovou scénu, takže pokud je mohu zviditelnit, je to skvělé. Začal jsem tím, že jsem požádal hlavní trenéry v každé tělocvičně, aby svým sportovcům vysvětlili mou roli a poslání. S prací mi pomáhal také tým organizace Bukom Boxing News, jejíž kameraman Nii Nortei nás doprovázel, a sportovní novinář Sammy Heywood Okine. Tito lidé jsou dokonalými znalci místních poměrů. V této velmi drsné oblasti jsme se vždy cítili bezpečně.
Pomohla také skutečnost, že jsem kdysi sám boxoval, takže tomuto sportu rozumím. Pomohlo mi to dostat se co nejblíže k akci, aniž bych rušil sportovce (a aniž bych sám schytal úder do obličeje).
Vaše snímky mají určitou náladu. Jakým způsobem se vám ji daří dosáhnout?
Není to poprvé, co někdo vypráví příběh boxerů z Bukomu. Já jsem však chtěl ukázat boxery po svém, abych je povýšil na hrdiny, které v nich vidí místní komunita. Výsledné snímky současně zachycují romantický a emocionální pohled na sportovce, který vnímám jako velmi skutečný.
Jinak není rozdíl mezi tím, jak jsem fotografoval tyto boxery a jiné sportovce či mistry světa, které jsem měl to štěstí během své kariéry potkat. Často používám k osvětlení blesk v softboxu, který nosí můj asistent, abychom se mohli přesouvat se sportovci, a přitom je nerušili při tréninku. Pomohlo mi to přiblížit se skutečné akci a současně mít pod kontrolou osvětlení. Při prohlížení fotografií tak můžete prožívat každý úder a vidíte každou krůpěj potu odlétávající při nárazu od těla. A o tom akční fotografie je.
V čem spočívá příprava na takový poměrně rozsáhlý projekt?
Měl jsem neurčitou představu, kam chci v Bukomu jít, ale protože načasování projektu bylo docela krátké - pouze 13 dní na místě -, byly plánování a příprava nutností.
Měl jsem tři až čtyři měsíce na studium. Za tuto dobu jsem kontaktoval místní zpravodajskou společnost v srdci boxerské scény - Bukom Boxing News - a také místního sportovního novináře Sammyho Heywooda Okineho. Dostalo se mi od nich velké podpory - představili mě v komunitě a doporučili mi zajímavé tělocvičny a boxery k fotografování.
Spolupráce s prostředníkem z Accry byla klíčová při získávání novinářských povolení požadovaných pro fotografování a při celním odbavení velkého množství vybavení, které jsme na fotografování přivezli.
Můžete popsat okamžik související s vaším fotografováním, na který zvláště rád vzpomínáte?
Poznal jsem spoustu skvělých lidí a zajímavé příběhy. Je vždy obtížné vybrat konkrétní okamžik. Avšak v poslední den jsme se po cestě na letiště rozhodli ještě jednou zastavit v boxerské nadaci Charles Quartey Boxing Foundation. Tato tělocvična bez střechy je kromě tréninkového prostoru i domovem několika místních dětí.
I když byla jednou z nejdrsnějších tělocvičen, které jsme navštívili, patřila k nejotevřenějším. Hlavní trenér Charles Quartey patří mezi nejinspirativnější osobnosti, které jsem kdy potkal. Jako mladý boxoval a do tělocvičny investoval mnoho prostředků vydělaných během své sportovní kariéry. Nyní pracuje v pozadí, podporuje tělocvičnu a získává potraviny a vzdělání pro děti, kterých se ujal. Když jsme tam v poslední den naší cesty dorazili, stál uprostřed tělocvičny se svými boxery. Byli mezi nimi malé děti i současní mistři a běhali kolem něj. Tvrdě je honil, ale současně měl na tváři široký úsměv. Bylo vidět, že je na svou boxerskou rodinu hrdý.
Při západu slunce nad tělocvičnou bez střechy jsem zachytil kouzelný okamžik - jeho úsměv v chumlu mladých boxerských talentů.
Popište nám prosím, jakou jste použil techniku.
Bylo to poprvé, co jsem použil pro podobný projekt zrcadlovku D850. Protože má moje práce komerční stránku a já mám cit pro detail, vždy usiluji o co nejvyšší rozlišení a kvalitu snímků. Model D850 představuje správnou harmonii rozlišení, dynamického rozsahu, praktičnosti, rychlosti a přenosnosti, to vše v jednom těle.
Ocenil jsem také praktické přepínání mezi statickými snímky a videem. Během dvou týdnů jsme hodně filmovali, takže možnost přejít na video s jasně odděleným nastavením byla mimořádně užitečná. Určitě si dovedete představit, že použití zpomaleného videa s frekvencí 120 snímků za sekundu bylo úžasné pro zachycení některých tvrdých úderů!
Co se týče optiky, pro většinu projektu jsem používal objektivy s pevným ohniskem. Byl to můj oblíbený Nikkor 24 mm f/1,4G, který je skvělý na detaily a širokoúhlé záběry uprostřed akce. Dalším byl Nikkor 105 mm f/1,4E. Při fotografování některých detailnějších portrétů nabízí neuvěřitelný bokeh (rozostřené pozadí). Často jsem ho používal při natáčení rozhovorů.
Moje volba na cesty je pak jednoznačně Nikkor 24-70 mm f/2,8G. Má velkou světelnost, je flexibilní a nikdy mě nezklamal.
Jaké poselství chcete tímto projektem přinést?
Do Ghany jsem přijel s cílem zachytit příběh sportovní akce a odcházím s něčím mnohem hlubším - příběhem malé boxerské komunity, která vyprodukovala a nadále bude produkovat sportovce, kteří patří mezi nejlepší vůbec. Doufám, že tento projekt pomůže zviditelnit tuto oblast i komunitu. Zaslouží si to.
