Po světě cestujete s fotoaparátem dlouhé roky, navštívil jste mimo jiné Kyrgyzstán, pravidelně se vracíte do Arménie, odkud pocházíte. Proč jste si vybral pro svůj nejnovější fotografický projekt zrovna Bangladéš, který patří nejchudším a nejlidnatějším státům světa?
Z fotografického hlediska je pro mě Bangladéš stát číslo jedna a Arménie číslo dva. Nikde jsem nikdy nic podobného neviděl. Většinou při desetidenním pobytu v zahraničí vyfotím nanejvýš čtyři fotky do sbírky, v Bangladéši jsem ale za stejnou dobu vyfotil tolik snímků, že to vyšlo na samostatnou výstavu. Třeba do Indie bych musel jet dvacetkrát, abych udělal tolik zajímavých snímků co v Bangladéši.
Vaše výstava se zaobírá portréty tvrdě pracujících lidí. Proč?
Vezměte si, že Bangladéšané vyprodukují 80 procent světové produkce kožených výrobků, šijí oděvy a tak dále. Viděli jsme, jak z plastových lahví vyrábí žabky a pak je zase posílají dál. Zaoceánské lodě a říční lodě zde renovují anebo postaví novou. Dělají všechno ručně - od škrábání staré barvy kladívkem přes nátěr po vyrábění nových lodních šroubů, což je neskutečné. Při rozebíraní lodí mimochodem umírá nejvíce lidí a fotografy do těchto šrotoven nepouštějí, přesto se mi podařilo zachytit snímky dělníků. Když už jsem tam byl popáté, přijela mě natáčet bangladéšská televize, zajímalo je, proč tam fotím. Vysvětlil jsem jim, že mě fascinuje, jak vyrábí lodě na koleni.
Mezi fotografiemi jsou nejen snímky z loděnic, ale i záběry nosičů uhlí nebo výjevy z kamenolomu. Přestože tito lidé pracují tvrdě od rána do večera, jsou vstřícní a milí. V loděnicích jsem strávil několik dni a cítil jsem se vítaný jako doma.
Když se řekne Bangladéš, spousta lidí si zřejmě vybaví chudobu slumů a zemi sužovanou záplavami i odpadky. Jak byste ji popsal vy?
Ve skutečnosti je tam nejčistší moře bez davu turistů. Na severu Bangladéše jsou nádherné čajové plantáže. A jejich čaj je prostě skvělý, rád jsem si jej dopřával při pauze mezi focením. Ale viděl jsem i docela smutné věci. Třeba děti, které se rodí do prostředí obklopeného rodinou, jež těžce pracuje od rána do večera. Při hrách pak práci dospělých napodobují, postupně v tom vyrůstají a později nahradí své nemohoucí rodiče na stejné pozici. Je to nekonečný příběh pracovního nasazení.
Děti zde vůbec nechodí do školy?
Pracující děti mi říkaly, že nemají čas na školu, protože musí vydělávat. Rád bych nějak pomohl, ale nevyznám se v tom. Po reportáži ve strakonické televizi se na mě ale obrátil jeden pán, který v Bangladéši pomáhá. Takže se s ním plánuji sejít.
Při první cestě v roce 2016 místní vůbec nechtěli, abych fotil děti, kvůli nehodě v Dháce v roce 2013 (před pěti lety se zde zřítila osmipodlažní budova továrního komplexu Rana Plaza, při níž zahynulo 1129 lidí, mezi nimi i zaměstnané děti, pozn. red.). Novináři z celého světa pak tlačili na to, aby byla dětská práce zakázána, a fotografové byli odháněni. Nakonec jsem při první cestě stihl vyfotit alespoň kluka, co nesl na hlavě kůže, které byly ohromně těžké. Já sám bych tu hromadu nezvedl. Nebo jsem vyfotil holčičku, která táhne na hlavě kamení, které bych sám neunesl. Další dva roky už byli všichni mnohem vstřícnější a focení dětí jim nevadilo.
Jaký je vlastně plat tamních zaměstnanců kamenolomu nebo nosičů uhlí?
Třeba nosiči uhlí přenáší náklad od šesti ráno do šesti večer a dostávají za to v přepočtu zhruba 60 korun, přičemž ceny v supermarketech jsou stejné jako u nás. Na trhu je jídlo samozřejmě levnější.
Lépe jsou na tom rodiny, které pracují a žijí v kamenolomu. Kámen v údolí řeky na severu Bangladéše dolují samy a pak jej prodávají. Za každou práci dostávají žetony nebo čárky do sešitu, za které pak dostávají zaplaceno. Úplně nejvíce ale vydělávají lidi, kteří pracují na čajové plantáži.
Ve vesnici, kde se vyrábí batikované látky, jsem se ptal člověka, který je objednává a prodává, kolik látek vyprodukují a za kolik by mi metr prodal. Spočítal jsem si, kolik svým zaměstnancům platí, a řekl jsem mu, že je hajzl, když vykládá, že ti lidi mají hlad a jsou chudí, přitom je nenakrmí. Dav, který stál kolem nás, začal jásat.
Říkal jste, že lidi byli velmi vstřícní a spousta z nich se na vás z fotek i dívá. Byl jste jenom pozorovatel, nebo jste se k někomu dostal i blíže?
Snažil jsem se s nimi mluvit. Na mých fotkách se například hodně objevuje jedna dívka, kterou otravovali starší kluci a holky z vesnice a koukala na mě z dálky. Nechtěla jít blíž, ale nakonec se mi podařilo udělat pár jejích snímků. Ve vesnici s batikovanými látkami se mi zase podařilo nafotit takovou úžasnou novodobou madonu - ženu s dítětem v náručí.
Vaše rodina pochází z Náhorního Karabachu, vy jste žil v ázerbájdžánském Baku, odkud jste musel kvůli válečnému konfliktu uprchnout, takže jste toho sám zažil dost. Přesto, změnily cesty do Bangladéše v nějakém ohledu váš pohled na svět?
Jsem ve věku, že mě máloco změní. V Bangladéši dělají sice všechno ručně, ale když jsem jim řekl, že na nakládání uhlí by stačilo mít jeden pás poháněný motorem, uhlonosiči mi řekli: A co budeme jíst? Takže raději tvrdě pracují, ale mají jistotu, že se uživí. V Arménii to je mnohdy někde jako v 19. století, ale není to tak organizované jako v Bangladéši. Ale pokračující protesty proti vládě možná něco změní…
Do Náhorního Karabachu jezdíte celkem často, z Baku jste odešel před třiceti lety, vracíte se někdy do Ázerbájdžánu?
Nemůžu se tam vrátit. Zvou mě třeba pravidelně do Turecka, kam jezdím učit i jako porotce soutěží. Ale do svého rodného města nemůžu. Ačkoliv jsem občanem Česka, moje jméno je arménské, a kdybych do Ázerbájdžánu jel, moje bezpečnost by mohla být ohrožena. Nechápu proč. (odmlčí se) Nic jsem jim neudělal, z Ázerbájdžánu mě vyhodili a hodně Arménů zabili jenom kvůli národnosti. V Baku jsem měl více ázerbájdžánských kamarádů než těch arménských. Nikdy jsem neměl pocit, že bychom se navzájem nenáviděli. Ale očividně stačí tři měsíce na to, vybudovat šílenou nenávist. Náhorní Karabach je pořád problematická oblast, kterou si nárokuje Ázerbájdžán, ačkoliv mu nikdy nepatřila.
Váš projekt Life in Bangladesh skončil letos v lednu. Co plánujete dál?
Začínám teď pracovat na pětiletém projektu. Bude to portrét vesnic po celém světě. Začíná právě v Arménii. Chceme nafotit snímky lidí před jejich domovy i s jejich dobytkem a taky reportážní fotky celé rodiny. Také bych rád jel třeba do Tádžikistánu fotografovat Paštuny, kteří žijí v horách na hranicích s Afghánistánem. Říkají o sobě, že jsou děti Alexandra Makedonského. Ale obrovské množství projektů raději nosím v hlavě, protože pak někde něco prozradím a chytne se toho někdo jiný.
