Dům tu koupíte za sto dolarů, říkají Slováci, kteří si v Japonsku vybudovali malý ráj

Ještě před dvěma lety by sami nevěřili, že dnes budou v malé venkovské komunitě o padesáti domech řešit sázení sakur, místní systém třídění odpadu a rezervace hostů na zimní sezonu. Do Japonska přiletěli Laura Hollá a Adam Ďurica v září 2024 s working holiday vízy. „Měla to být jen mezizastávka mezi Kanadou a zase Kanadou,“ usmívá se šestadvacetiletá Laura. V Kanadě se jim ale zkomplikovala situace s vízy, a tak neváhali a dali na slova lidí, kteří je přesvědčovali, že Japonsko je dostupnější, než se zdá. „Já jsem třeba vůbec nevěděla, že tu může sněžit,“ přiznává Laura.

Adam přitom o Japonsku snil už dávno předtím. Původní plán zněl: odpracovat sezonu a zkusit se vrátit zpátky do Kanady. Místo toho ale začali s Laurou cestovat a pracovat přes Workaway. Nejdřív na tradiční čajové farmě, poté se zapojili i do různých dalších předsezonních prací. Myli okna, sekali trávu, počítali ručníky.

„Takové ty práce, které nikoho moc neoslňují,“ říká Adam. „Jenže nám to otevřelo oči. Viděli jsme, jak funguje sezona, kolik lidí sem přijede a jaký to má potenciál.“ Zimu pak strávili v Hakubě, populární lyžařské oblasti, kde měla Laura na starosti pekárnu a Adam připravoval snídaně. „Tam to už ale nemělo s japonskou kulturou moc společného,“ shodují se partneři.

Každý sedmý dům je prázdný

Právě tehdy poprvé slyšeli o fenoménu akiya – o opuštěných domech. V Japonsku jich přibývá, mladí lidé odcházejí do měst, venkov stárne. Podle odhadů je dnes v Japonsku každý sedmý dům prázdný. „Na první pohled to možná zní děsivě. Cizí země, všechno japonsky, papíry, úřady a pověstná byrokracie,“ vzpomíná Laura s tím, že nic z toho je nedokázalo odradit. Začali se rozhlížet.

Dům, ve kterém dnes žijí, byl první, který si vytipovali. Nejdřív kolem jen projeli autem, po měsíci zašli na prohlídku. O další dva měsíce později skládali depozit. „Byla to láska na první pohled,“ shodují se oba bez zaváhání. Tradiční dům stojí půl hodiny od Nagana, administrativně spadá pod Nakano, ale jejich část – Mitsuwa – funguje jako malá samostatná komunita. Padesát domů, každoročně volený starosta, vlastní důmyslná pravidla pro třídění odpadu.

Samotný dům koupili v přepočtu zhruba za padesát tisíc eur. „Viděli jsme ale i domy za dva tisíce eur nebo i sto dolarů. Cena se liší podle lokality a stavu, některé akiya stojí jen symbolické částky, jiné vyžadují kompletní rekonstrukci. Ale pokud jste někdy slyšeli, že se dá v Japonsku pořídit dům za sto dolarů, tak je to pravda,“ potvrzuje Adam. Dům, který nakonec pořídili, byl konstrukčně v dobrém stavu.

„Nemuseli jsme nic zásadního bourat, jen kuchyň šla úplně pryč,“ doplňuje Laura. Čekaly je tak spíš drobnější úpravy: opravovali japonské omítky shikkui, brousili a olejovali dřevo, zachovali původní tatami i nábytek. „Také jsme se museli naučit, jak opravit zničené papírové posuvné dveře shoji. Jsou z rýžového papíru, který se velmi snadno protrhne,“ vysvětluje Laura.

Do rekonstrukce domu se výrazně zapojil i Adamův táta. „Rád pracuje se dřevem a spoustu věcí si vyrábí sám. Stejnou energii přivezl i sem,“ říká Laura s tím, že její potenciální tchán ani na chvíli neváhal a vyrazil jim na pomoc. Slovenského kutila zastavila až realita japonských železářství. „Bylo zábavné mu vysvětlit, že se tu nedají sehnat věci jako v Evropě. A že se navíc nejmenují stejně,“ směje se Laura. „Jednou v obchodě zadal do překladače ze slovenštiny do japonštiny větu: ‚Máte flexu?‘ A prodavač jen nechápavě koukal. Tak to zkusil po svém pěkně slovensky: ‚Flexa? Flexka?‘“ I taková jazyková improvizace nakonec patřila k procesu.

Výsledek ale stojí za to. „Celou kuchyň vyrobil prakticky na koleni a jeho největší pýchou je masivní jídelní stůl, který dnes dominuje hlavní místnosti. Těžký, poctivý kus dřeva, u kterého se potkávají hosté z různých koutů světa. Ten pochválil snad úplně každý,“ říká hrdě Laura. I díky tomu je zřejmé, že dům není jen investice nebo podnikatelský plán, ale rodinný projekt, do kterého se propsaly ruce a srdce víc než jedné generace.

Zobrazit
61 fotografií

Původní majitelé jim v domě mimo jiné zanechali i malý šintoistický oltář. Při podpisu smlouvy se pak páru ptali, jestli chtějí obnovovat modlitby. „Řekli nám, že je to zodpovědnost. Paní majitelka tehdy řekla větu, která nám oběma zůstala v hlavě: ‚V něco věřit znamená být v bezpečí.‘“ A tak oltář zůstal. Stejně tak dekorace, které našli na půdě, použili k výzdobě interiéru. Slabost mají třeba pro slaměné koníky, které vyráběl ještě původní pan majitel.

Se sakurami je to složité

„Všechno jsme se snažili využít. Nechtěli jsme sem přinést moderní katalogový styl,“ vysvětluje Adam. Možná i proto jim dnes hosté často říkají, že být u nich ubytovaný je pro ně ten vůbec „nejjaponštější zážitek v celém Japonsku“. Laura se tomu směje. „A přitom nejsme Japonci.“

Kromě rekonstrukce čekala na Slováky i další výzva: seznamování se s novými sousedy. „Ze začátku si nás místní chodili obhlížet,“ vypráví Laura. „Byli zvědaví, ale opatrní.“ Obrovské štěstí měli na sousedy farmáře, kteří mluvili trochu anglicky a vzali si mladé Slováky takříkajíc pod svá křídla. Radili jim, jak pečovat o zahradu, jak se chovat při místních svátcích, co se sluší a nesluší. Když pak Laura s Adamem sázeli první sakuru, zašli k sousedům rovnou pro radu. „Mysleli jsme si, že nám zamrzla,“ vysvětluje Adam. „A soused povídá: ‚Ale ne, vždyť je podzim. Sakury kvetou na jaře. Je dobrá.‘“

Vztahy se budovaly pomalu. Sousedka odnaproti nejdřív jen odpovídala na pozdrav, pak čas od času donesla Lauře a Adamovi nějakou zeleninu. Když pak pár konečně zprovoznil kuchyň, oplácela Laura koláči a domácím chlebem. „Paní sousedka neumí anglicky a naše japonština nestačí na běžnou konverzaci. Tak jsem se naučila aspoň základní hiraganu a nechávali jsme jí vzkazy: ‚Vánoční sušenky od Laury a Adama‘ a podobně. Miska se nám pak vždycky vracela s dalším darem. Takový slovensko-japonský food trading. Cesta k srdci zkrátka vždycky vede přes žaludek. A platí to i tady,“ potvrzuje Laura.

Související

41 fotografiíProhlédnout si 41 fotografií

Jak dnes žije zlaté Nagano? Po letech jsme navštívili město české hokejové euforie

Rekonstrukce, navazování nových vztahů a budování společného snu směřovaly k jedinému cíli: ubytovat pod vlastní střechou první hosty. „Jednu z větších rezervací jsme získali ještě před začátkem rekonstrukce. Profesionální horský průvodce si zarezervoval tři týdny bez jediné fotografie domu. Neměli jsme nic hotového, žádné fotky. A on nám věřil,“ vzpomíná Adam.

Prašan jako nikde na světě

Oblast, ve které dnes japonský domek se slovenskou duší Laury a Adama stojí, láká turisty zejména během zimní sezony. Z okna se dá pohodlně dohlédnout na vrcholky japonských Alp, které – na rozdíl od těch evropských – na první pohled nouzí o sníh netrpí. „Spousta lidí nám říkala, že jsme blázni, že jedeme do Japonska na zimu. Jenže tady napadne přes deset metrů sněhu za sezonu. Lyžování je kvalitní a přitom stále levnější než v Alpách,“ krčí rameny Laura. Letos měli navíc skoro měsíc plně obsazeno českými hosty. „Je to takový česko-slovenský ostrůvek v Nakanu.“

Za sněžnou romantikou se ale skrývá tvrdá realita. Podmínky pro podnikatelská víza se loni výrazně zpřísnily. Z původní pětimilionové investice je třicet milionů jenů, k tomu povinnost zaměstnat Japonce na plný úvazek, mít samostatnou kancelář mimo domov, profesionálně zpracovaný byznysplán a doložené vzdělání nebo manažerskou praxi. „Je to šestkrát víc peněz než dřív. A musíte zaměstnat člověka, kterého budete celý čas platit,“ vypočítává Adam. Navíc nikdo neví, jaké změny přijdou dál. Zpřísnění zapadá do současné debaty v japonské politice o migraci a větší kontrole zahraničních investorů. A není jasné, jaké další změny mohou přijít.

Laura s Adamem aktuálně fungují druhým rokem s working holiday vízy. Ubytování provozují jako fyzická osoba. „Možná budeme muset chvíli počkat, než se to ustálí,“ říká Laura. „Těžko plánovat budoucnost, když nevíte, co bude za rok.“ Z vyprávění o tom, co všechno už spolu mladí Slováci zažili, je ale jasné, že je nejistota nakonec netrápí a že se raději soustředí na to, aby si dosyta užili přítomnost, než aby si lámali hlavu nad tím, co přijde – nebo možná nepřijde – za rok nebo dva. Je jim dvacet šest a dvacet sedm. Procestovali Irsko, Rakousko, Kanadu i Japonsko. A za rodinou se čas od času vracejí i domů na Slovensko.

„Jednou bychom chtěli, aby naše děti vyrůstaly s bratranci a prarodiči,“ přiznává Laura. „Ale zatím jsme tady. Komu by se chtělo vracet, když vám vaše rodná země nenabízí žádnou perspektivu do budoucna,“ shodují se. Když přijde řeč na to, jestli svého nomádského života přece jen někdy litovali, oba zavrtí hlavou. „My jsme vždycky chtěli něco budovat,“ říká rozhodně Adam. „Možná jsme nevěděli kde. Ale věděli jsme, že to chceme zkusit.“

V domě, který společnými silami vybudovali, je tak dnes cítit čerstvě nalakované dřevo, zrovna upečený koláč a trochu té odvahy, kterou člověk musí mít, když si usmyslí koupit dům na druhém konci světa. A také věta, která tu zůstala po původní majitelce: „V něco věřit znamená být v bezpečí.“

Zdroj: autorský text