"Tahle oblast byla koloniemi doslova prošpikovaná. Některé vznikly načerno, jiné byly oficiálně tolerované. Dohromady v nich žily tisíce lidí," říká na úvod průvodce David Platil, který dlouhodobě zkoumá sociální dějiny Prahy.
Bylo sychravé podzimní dopoledne, když skupina účastníků akce Den Architektury stála na rozhraní Hrdlořez a Vysočan. Přímo v místech, kde dnes nerozpoznáte, že tu kdysi stávaly nouzové kolonie a pulzoval život přistěhovalců toužících po lepších podmínkách.
Postavili domek, hned dostali pokutu
Během procházky Platil vypráví o tom, jak příběhy všech kolonií v sobě míchají chudobu, vynalézavost i každodenní boj o přežití. Často se prý stávalo, že si lidé koupili levné pozemky od soukromníků, aniž by věděli, že se na nich nesmí stavět. Jen co postavili první stěnu, přišla stavební hlídka a pokuta. Někteří proto šli až na magistrát, kde však nepochodili.
I přesto rostly v kolonii stovky malých domků se zelenými cedulemi s číslem domu, často jen 4×4 metry. Některé byly dřevěné, jiné zděné, ale všechny svépomocí postavené. "V jednom z nejchudších domků, který pronajímala starší paní jako investici, museli obyvatelé vynášet výkaly v hrnci, protože latrína ani jáma neexistovala," popsal Platil.
Ukrývání Židovky, klíčová komunistka
Během vycházky procházíme koloniemi V Pískovně, Před Mostem, Za Mostem a Za Horou.
Kolonie Za Horou, která ležela na svahu nad dnešní Průmyslovou ulicí, patřila k těm největším. Bydleli tam lidé z celé republiky ale i z ciziny. V asi nejskromnějším domku celé kolonie, který se nacházel za velkým domem s dnes moderní zelenou fasádou, žil pan Kucharenko. Muž pravděpodobně ukrajinského původu byl upoutaný na vozík, živil se sběrem kovů a hledal přízemní bydlení, kam by se mohl dostat. Podmínky byly těžké, a tak se nastěhoval do příbytku, který rozhodně nenabízel pohodlí ani příjemnou atmosféru.
O pár kroků dál se však odehrávaly daleko dramatičtější dějiny. V domě, který původně patřil Anežce Hodinové-Spurné, pozdější komunistické političce, za protektorátu ukrývali židovskou ženu. "Při kontrolách říkali, že tam leží nemocný bratranec. Když přišlo gestapo, ukrytá žena se stáhla do bývalé pískovny za domem. A až když bylo bezpečno, posílal jí pan Vladimír, bratranec Anežky Hodinové-Spurné, signál. A to zapálenou cigaretou z vikýře," vyprávěl Platil.
Poté přidal i příběh samotné Anežky Hodinové-Spurné, která začínala svůj pražský život velmi skromně - sama bydlela v žižkovské kolonii. Časem získala dům v Hrdlořezích, který však přenechala svým příbuzným původem z Vysočiny, a rodina Spurných sehrála významnou roli nejen v každodenním životě kolonie, ale i v jejím politickém dění.
Ze stáje do divadla
Dům hned vedle, který však dnes nahradila architektonicky méně šťastná stavba, patřil panu Huťařovi. Ten se proslavil především svou krásnou skalničkovou zahradou. Ačkoliv ho mnohá nařízení málem srazila na kolena - například pozemek časem částečně zabralo město kvůli hydrantu - přesto na život v kolonii vzpomínal v dobrém.
Z jiného konce Prahy se sem dostali Hobauerovi. Ti původně bydleli v bytě ve stodole o výměře 2,8 x 4. Posléze ale zjistili, že jim objekt byl pronajímán ilegálně - oficiálně patřil tchyni starosty Královských Vinohrad. Když se to provalilo, prohráli soud a museli se stěhovat. Po peripetiích našli pozemek právě v hrdlořezské kolonii. Nejprve si postavili malý dřevěný domek, později zděný s více místnostmi - takto to probíhalo u většiny rodin. Pan Hobauer se zde zapojil do divadelního kroužku, který hrával levicově zaměřená představení. A tak i na periferii přinesl kousek kultury.
Slepičí válka
Uprostřed kolonie Za Horou se nachází dnes již polorozpadlý dům obrostlý křovím, který kdysi býval kulturním srdcem místa - dříve hostinec U Sedláčků. Právě tady se hrála divadla, pořádaly schůze i sokolské cvičení dětí. Před válkou se tu vypilo až osm hektolitrů piva denně a zkonzumovalo čtyři kila uzenin. Vedle divadelníků sem ale chodili i kasaři a prostitutky. Zdejšímu kasaři Málkovi "lehké dívky" nosily pivo až domů - klidně až desetkrát za večer.
Tím však stinná stránka kolonií neskončila. Dokonce se zde srocovali i zloději slepic, kteří měli údajně vymezené rajony podle Českobrodské ulice. Když je někdo porušil, hrozila "slepičí válka".
Konec vesnice
Až po válce vzniklo tramvajové spojení na Spojovací a autobusová linka - dnešní 109. Právě tehdy se kolonie více propojily s městem, což ale zároveň znamenalo začátek jejich zániku. "Vznik průmyslového polookruhu kolonii prakticky rozdělil. Mnoho domů zmizelo kvůli nové infrastruktuře. Hostinec U Rabase, který fungoval ještě po roce 1945, zanikl kolem roku 2015. Dnes tu tak žádná hospoda nezůstala a originálních domků zbyla také jen hrstka," doplnil Platil.
A kousek od Rabase stojí budova uzavírající nejen zmíněné kolonie, ale také naší vycházku. Nenápadná stavba, dnes ležící hned u víceproudové silnice, sloužila až do roku 1941 jako úřad potravní daně na čáře. "Když jste vezli do Prahy husu, slepici nebo pytel brambor, museli jste to proclít jako na hranici," vysvětlil průvodce. Praha byla totiž uzavřeným městem, kde se podle rakouského zákona platila daň za dovoz potravin. Tento systém přežil monarchii i první republiku a zrušen byl až za protektorátu. Dnes už většina těchto budov zmizela - tahle ale připomíná dobu, kdy i slepice musela přes "clo".
Z kolonií dnes zůstaly jen útržky, ale příběhy, které v nich lidé prožili, díky záznamům či těmto komentovaným vycházkám, jen tak nezmizí.
Jak toto místa vypadala dříve - a jak vypadají dnes? To zjistíte díky naší galerii. A příběhy ostatních kolonií najdete v knize Zmizelá Praha od autorů Davida Platila a Martina Dolejského.
