reklama
 
 

Neměl jídlo, sílu ani čas. Přesto Messner přešel Antarktidu

27. 2. 2015 9:30
Před 25 lety se legendární italský horolezec Reinhold Messner vrátil z historické výpravy napříč Antarktidou. Nescházelo moc a bílý kontinent ho pohřbil jako jiné polárníky.

Merano - Příběh Reinholda Messnera coby ikony horolezců zná asi každý. Bez použití kyslíku vylezl jako první všech čtrnáct osmitisícovek, čímž již roce 1986 zkompletoval tzv. Korunu Himaláje. Byl známý extrémními trasami, které se mnohým top horolezcům nepodařilo napodobit ani s využitím nejmodernějších technologií a materiálů. Méně se však už ví o jeho takřka "nadlidských" výkonech během přechodů ledové Antarktidy či Grónska, popřípadě vyprahlých pouští Taklamakan a Gobi.

Bílé nekonečno Antarktidy ho lákalo dlouho. K tomuto území měl velkou úctu a coby odvěkému ekologovi mu velmi vadilo nevybíravé podmaňování ledového kontinentu. Aby se lidé mohli pochlubit dobytím jižního pólu či přechodem Antarktidy, neváhali nasednout na terénní pásové stroje a brázdit a pustošit nedotčenou krajinu.

Vizitka Reinholda Messnera

Vizitka Reinholda Messnera

Ital Reinhold Messner oslavil 17. září 2014 sedmdesátiny. Je všeobecně považován za nejlepšího horolezce všech dob. Jako první na světě zdolal všech čtrnáct osmitisícovek, stál na vrcholu Mount Everestu bez použití kyslíku a absolvoval sólový výstup alpským stylem na nejvyšší horu světa. Kromě toho zvládl přejít napříč Antarktidu, Grónsko či pouště Taklamakan a Gobi. Messner, jenž je průkopníkem klasického stylu, ale považuje za největší úspěch své kariéry skutečnost, že ještě žije.

Zdroj: ČTK

"Magnety, které do Antarktidy lákají stále více lidí, jsou velká naftová pole, výskyt drahých kovů a turismus, ne původní, nefalšovaná krajina. Už se diskutuje o tom, jak by se z ledu dalo potenciální bohatství dobývat," stěžoval si v roce 1989 Reinhold Messner a my si jeho slova stejně jako popis celého dobrodružství můžeme přečíst v jeho knize "Antarktida - nebe i peklo" (Nakladatelství Epocha, Praha, 2004, překlad Petra Schürová - pozn. red.).

Messnera inspiroval hrdinný britský námořní důstojník Robert Falcon Scott, vůdce britské polární výpravy, jež skončila tragédií. Ten vsadil na tažení poníky. Když se už nedokázali brodit po pás ve sněhu, utratili je a Scott se čtyřmi dalšími muži se "zapřáhli" do saní sami a zdolali tak 18. ledna 1912 jižní pól.  To italského horolezce zaujalo - stovky kilometrů táhnout saně sám, bez použití tažných zvířat, jen s příležitostnou pomocí plachty na plachtění.

Jelikož je ale Messner známý maximalista, rozhodl se, že když značně vyčerpaný Scott zvládnul táhnout saně 600 kilometrů, on zvládne pěšky a bez tažných zvířat přejít rovnou celou Antarktidu. A to i přes to, že si byl vědom tragického konce Scottovy výpravy, jejíž členové zahynuli kvůli hladu, vyčerpání a špatnému počasí 29. či 30. března 1912. Navíc s vědomím, že v závodu o jižní pól je o měsíc předhonil Nor Amundsen.

Vyrazil pln nadšení a optimismu 13. listopadu 1989 spolu s Němcem Arvedem Fuchsem, jenž měl ten rok za sebou úspěšné dobytí severního pólu. Optimismus ztratil krátce po zahájení výpravy. To když je agentura kvůli nedostatku paliva dopravila na jiné místo na Antarktidě, než chtěli, a když zjistil, jak pomalé tempo jeho společník Arved má. Navíc hned po prvních dnech pochodu si německý kolega do krve otlačil nohy.

Byl zoufalý. Přemýšlel, zda celou výpravu nevzdat hned na začátku. Jenže do ní vložil více peněz než do všech úspěšných i neúspěšných výlezů na osmitisícovky dohromady. Nasmlouval si proto řadu médií a sponzorů a těm by se krach hned na startu jen těžko vysvětloval.

Vrhnul se tedy do předem ztracené akce. Jelikož vyrazili odjinud, než plánovali, místo rychlého plachtění přes hladký led je čekalo strastiplné putování přes trčící ledové výčnělky. Místo spoléhání na vítr a na plachtu museli při tažení  plně naložených saní spoléhat jen sami na sebe. Tehdy i tvrďák Messner uznal, že to není práce pro člověka. Přesto ale vytrval.

Cíl se zdál předem ztracený

Postup mu komplikovalo věčné čekání na mnohem pomalejšího a méně zdatnějšího Arveda Fuchse. Většinu cesty k pólu mu dokonce táhnul i část jeho nákladu, aby se rozdíly mezi nimi snížily. Dobrovolně na sebe vzal roli toho, kdo vede, popohání, hledá cestu. Mnohem víc sil ho však stálo čekání, mrznutí a pomyšlení na to, jak ubíhají drahocenné hodiny a dny.

"Byli jsme strašně pomalí. Horší už to být nemohlo. Naše situace byla bezvýchodná. Nekladl jsem si otázku, jaký smysl má tahle cesta. Ale už několik dnů jsem věděl, že to, co děláme, je směšné. (...) Byli jsme pomalí nejen proto, že Arved měl problémy s nohama a nedostatečnou kondicí. Ztráceli jsme čas při každé bouři nebo v bílé mlze. Jednou byla tak špatná viditelnost, že jsme si sotva viděli na špičky lyží. Tápali jsme jako ve tmě. To nás stálo spoustu síly a času," líčí ve své knize Messner.

Megalománie na jižním pólu

Těsně před Silvestrem 1989 dorazili navzdory všem potížím na jižní pól. Radost z památného okamžiku kazili italskému dobrodruhovi  moderní kulisy tohoto "konce světa".

"Dnes člověk ujde 1000 a víc kilometrů tichem, neodhadnutelnou dálkou a najednou se vynoří kupole, krychle a stožáry. To, co jsem viděl na pólu, byl futuristický jev," povzdechl si Messner v knize "Antarktida - nebe i peklo". "Na pólu by měl stát jeden černý stan - špičatý a otrhaný, jinak nic. Amundsen - ano, ale zbytek už je jen symbol lidské megalomanie," dodává.

Dozvěděli se tu o pádu Berlínské zdi a pádu komunistických režimů ve východní  Evropě. Messner je ale vnímal jako zprávy z jiné planety. Jeho hlavu zaměstnávaly neradostné výpočty. Pakliže by se nechtěli spokojit jen s cestou na pól, ale chtěli by s pomocí pouze vlastních sil přejít i celý kontinent, zbývalo jim velmi málo dní, do doby, než na Antarktidu vtrhne ta pravá zima a než odpluje loď italské antarktické expedice.

Když 3. ledna 1990 vyráželi z jižního pólu z americké základny, která ekologa Messnera nepříjemně překvapila svou velkolepostí, věděli, že mají před sebou 1500 kilometrů k McMurdově zátoce. Když by tam 15. února 1990 nedorazili, loď by odplula bez nich. To znamenalo ujít se saněmi o hmotnosti 120 kilogramů každý den 35 kilometrů, přestože cestou na pól zdaleka takové rychlosti nedosahovali. Zdálo se to nereálné, přesto do tohoto dobrodružství za hranice svých sil a možností šli.

Málem dopadli jako Scottova výprava

První dny se namlsali rychlým plachtěním, pak ale přišlo zoufalé čekání na vítr. Když zkusili vyrazit s těžkými saněmi bez něj, náklad skoro nemohli dát do pohybu a za celý den ušli jen pár kilometrů. Pohybovali se v nitru Antarktidy, kde kdysi zemřel Scott a jeho muži. Věděli, že když by se s nimi něco stalo nebo by jim došly potraviny, záchrana odsud je nemožná. Na potrhaných ledovcích by žádné letadlo nepřistálo.

Aby toho nebylo málo, bojovali často s protivětrem. Postupně se jich zmocňovala tíseň. Na cestě od pólu k moři neměli ani jeden sklad a zásoby jídla se povážlivě ztenčovaly.

"V těch tvrdých týdnech na polární plošině mi pomáhaly zážitky z minulých dobrých vztahů. Ale ta pomoc neplatila na smrt. Na ni platilo jen jedno - táhnout saně dál a nezoufat si. (...) Nebyli jsme na protivítr připravení a to nám požíralo energii. Když jsem hodiny šel 'stylem osel' a uvědomoval si, že je to možná zbytečné, začal jsem pochybovat o všem," líčí Messner stresující závěr expedice. Do odplutí italské lodi do civilizace zbývalo jen pár dní. Déle na ně čekat nemohla.

Vítr se naštěstí na poslední chvíli umoudřil a hnal je s pomocí plachet tím správným směrem a hlavně rychle. 12. února 1990, tedy pouhé tři dny před posledním možným termínem, konečně doputovali, znavení, hladoví a pochroumaní, k McMurdově základně. Odtud odletěli helikoptérou do Baia Terra Nova, 19. února vyrazili s italskou expedicí lodí Barken. Dobrodružství bylo u konce.

Arvedova zrada

Pro Reinholda Messnera to však mělo velmi nepříjemnou dohru. Jeho kolega Arved Fuchs,  jemuž většinu cesty hledal trasu, povzbuzoval ho, popoháněl, a dokonce mu i táhnul část nákladu, začal samostatně prodávat do médií jejich dobrodružství. Pro větší komerční úspěch celý příběh překroutil. Najednou nebyl brzdou expedice a tvrdil, že Messner je nezvladatelný šílenec s nesmyslným tempem a že nebýt jeho klidu, rozvahy a umírněného tempa, do cíle by nedošli a možná by se z Antarktidy už nikdy nevrátili.

"Neshody s Arvedem Fuchsem mě vyváděly z míry a nedaly mi spát. Hluboce se mě dotkly, cítil jsem se jako zhrzená milenka a potřeboval jsem dlouhou dobu, abych se z tak velkého zklamání dostal. Nebylo to ale poprvé, kdy jsem doplatil na přílišnou důvěru k partnerovi na expedici. (...) Byla to cesta, jak se z mého stínu dostat na titulní stránky novin a časopisů," uzavírá Reinhold Messner nepříliš radostně svou knihu Antarktida - nebe i peklo.

Od dalších dobrodružství ho ale tato zkušenost neodradila. V podstatě každý rok byl na nějaké extrémní výpravě. Přešel například poušť Taklamakan (1992), 2200 km pěšky napříč Grónskem (1993) a ještě v roce 2004, tedy ve svých 60 letech, přešel po 2000 km dlouhém treku poušť Gobi.

autor: Zuzana Hronová | 27. 2. 2015 9:30

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama