"Český senior je najednou trochu jiný - aktivnější a živější než kdykoliv v historii. Je to tím, že žijeme v blahobytné společnosti, máme se dobře, medicína nám umožňuje, že jsme v dobré zdravotní kondici a najednou se nám otevírá nové dějství života," říká režisér.
Staří lidé mají energii a prostor, byť i určité omezené finanční možnosti, a vypadají o deset let mladší. Vznikají nová témata, která člověk do dnešní doby neznal. Rozhodně je o čem točit. "Dříve bylo stáří strašákem, člověk byl ve stínu svého života, možná seděl na lavičce a krmil holuby. Jenže dneska mají možnost volně a zajímavě žít," líčí Zykmund.
Film nabízí nespočet humorných situací, ale zabývá se i vážnými tématy, jako jsou nemoci, postižení, samota či neporozumění. "Téma stáří jsme chtěli nastínit jen lehce a co nejatraktivněji, abychom ho zpřístupnili co nejširším vrstvám společnosti a otevřeli o něm co nejživější diskusi. Já osobně to považuji za akční comedy-drama film o akčních seniorech," vysvětluje Zykmund.
Vedoucí Anna
Vybral si hrdiny, kteří zasluhují obdiv za svou nezdolnost i pomoc druhým, a natáčel situace, jež boří stereotypy společnosti o starých a postižených lidech. Důchodkyně na výletě například v autobuse hrají hry na chytrých telefonech a vedoucí zájezdu má největší potíž dostat je po dvaadvacáté hodině z taneční zábavy, kde chtějí ještě popíjet víno a tančit.
Tou vedoucí je Anna Vojtíšková, jež ve svých 85 letech pořádá akce a zájezdy pro seniory, krom toho vede i kurzy italštiny. Jazyk se před časem naučila, aby zahnala stesky po úmrtí manžela.
Její svěřenkyně jsou většinou podstatně mladší, a zatímco ona řeší zajištění dopravy, ubytování, stravy a programu, ženské probírají, s kým vším nemohou spát na pokoji, protože v noci chrápe.
Diváky překvapí i bezchybným používáním chytrého mobilu včetně aplikace WhatsApp. "Díky Aničce jsem naučil pracovat s WhatsAppem svou maminku. A mimochodem, ve filmu jsou vidět jen dva její mobily, ale ona má tři a čile je střídá," vypráví režisér, podle nějž by jedním z efektů filmu mohlo být, že by se senioři přestali bát používat moderní technologie.
Krásná průvodkyně samotou
Anna Vinklerová (78) je dobrovolnicí v projektu Přátelské návštěvy, propojující osamělé seniory. Anna například pravidelně chodí za kunsthistorikem Pavlem Preissem (95), jenž je téměř slepý. Předčítá mu z odborných knih a diskutuje s ním o četbě, ale nejprve ho musí převléct do košile a saka, protože pan profesor i přes svůj věk a handicap chce dodržovat určitou úroveň.
Oba její synové žijí trvale v Anglii, vidí se jen přes aplikaci Skype, ale snaží se nepropadat smutku ze samoty. "Neříkám si, jak jsou hrozně daleko, ale přemítám si, copak ti moji kluci dělají, jestli už jsou z práce doma," prozrazuje. A když jí je nejhůř, tak se zkrátka za nimi vydá do Anglie. Nasedne na letadlo a z letiště si vezme taxík. Anglicky přitom nemluví.
"Tenhle příběh jsem dostal jako tip od známé, která zná Aničku Vinklerovou. Radila mi, že ten jejich rituál s kunsthistorikem musím zaznamenat - jak se vždy skvěle oháknou a pak vedou odborné debaty nad knihami. Říkal jsem si, že to je nádherné, něco, co už vlastně nepatří do dnešní doby," líčí nadšeně Jiří Zykmund, jenž bral tuto paní jako "krásného průvodce tématem samoty".
Jednoruký fotograf
Josef Peterka (75) je jednoruký elektrikář, jenž si v 22 letech sáhl na elektrický proud a přišel o ruku. Přesto se snažil žít normálně, bez omezení - oženil se, založil rodinu, dodneška sportuje, začal fotit na zakázky - v Africe, Americe, v romských osadách i na demonstracích. Jeho velkoformátové snímky zdobí například chodby nemocnic. A dodnes pracuje jako revizní technik elektrických zařízení.
Živnost se snaží předávat synovi, ale trápí ho jeho pracovní morálka: "Cože? Ty nebudeš vstávat, protože tě bolí záda? A to říkáš mně, jednorukými tátovi, který už má dávno odběháno a míří do práce?!" zlobí se na něj do telefonu.
Se svým postižením se dávno smířil a vidí na něm i pozitiva. "Beru život s lehkostí. A taky vím, že jako dvouruký bych toho tolik nedokázal."
"Josefa jsem našel úplně náhodou, právě přes jeho fotky z Afriky, které jsem viděl v nemocnici. Dočetl jsem se, že je nafotil jednoruký senior," vysvětluje Zykmund a dodává: "A mimochodem, každé ráno v 6:30 ho můžete potkat, jak vybíhá schody na Vítkově. Tak začíná jeho pracovní den, který končí ve dvanáct v noci. Má dvě kanceláře, mezi nimi jezdí autem a při řízení telefonuje," popisuje. "Nevím, kde bere tolik energie, je to prostě zázrak přírody jako z National Geographic."
Svérázný slepec bez slepecké hole
Jaroslav Mičan (68) je zrakově postižený senior se zbytky zraku. Se slepeckou holí nechodí, má ji složenou v tašce. A stále zkouší pracovat. Třeba jako kamelot, dělník na farmě či operátor seniorské linky.
Zde neuspěje na pohovoru, protože neumí ovládat normální počítač a také zřejmě paní neseděl jeho specifický humor. "Jasně, zavolá senior, že je v krizi, a já mu řeknu, aby skočil z okna," shrnuje si po svém instrukce operátorky.
Jedna práce po druhé mu krachuje, vůle hledat dál ho ale neopouští. Stejně jako jeho nadhled. "No nevadí, tak třeba bude Praha potřebovat kartáčovat holuby na Letné a ozvou se," glosuje další neúspěch při pohovoru.
Film se poprvé veřejně promítal na festivalu Jeden svět, premiéru má v pražském kině Aero 19. března.
"Ale pro mé filmové hrdiny uděláme soukromou projekci, soukromou premiéru, protože pro ně nebude jednoduché vidět se na velkém plátnu, takže chceme, aby na to měli klid," doplňuje autor.
"Získal jsem čtyři skvělé přátele, s Josefem chodím na kafe, s Aničkou Vinklerovou vedu intelektuální debaty. Ale pokračování s nimi neplánuju," uzavírá.
