Vnitřní prázdnota a nepřekonatelný hluboký smutek. Takové pocity Marii Salomonovou začaly intenzivně trápit ve třinácti letech. Člověk by si řekl, že výkyvy nálad bývají u teenagerů přece běžné. V jejím případě ale nešlo jen o obyčejnou emocionální nerovnováhu.
"Jasně že i spolužáci měli občas blbý den a jako jiní puberťáci si mysleli, že jim nikdo nerozumí, ale já jsem zažívala stavy, se kterými ostatní neměli zkušenost a skoro nikdo z kamarádů je nechápal. Bývala jsem několik dní v kuse úplně bez energie, ponořená do naprostého pesimismu. Nedokázala jsem přestat uvnitř plakat a přišlo mi, jako by mi někdo něco vytrhl z hrudníku. Všichni v okolí si přitom mysleli, že si procházím nejšťastnějším obdobím v životě a musím být přece veselá," popisuje Marie.
Tehdy chodila na soukromé gymnázium s mezinárodním výukovým programem a bydlela na internátu. Když tamní vychovatelé při večerkách kontrolovali, jestli už všichni žáci spí, nacházeli Marii často v slzách. Někteří jenom chtěli, aby už zalezla do postele, ale jiným začalo vrtat hlavou, co se s ní děje. Na dveře školní psycholožky však zaklepala, až když se rozbrečela v jedné vyučovací hodině a kantor si s ní nevěděl rady.
Pomocnou ruku bohužel nenašla, protože ji psycholožka odbyla tím, že její problémy nejsou ve srovnání s jejími spolužáky vůbec zásadní. Ve třídách střední školy, kterou Marie studovala, se totiž učilo mnoho dětí v pěstounské péči nebo z dětských domovů a ona pocházela z rodiny úplné. Její zázemí se tak psycholožce zdálo bezproblémové.
"Chovala se dost neprofesionálně, protože psycholog vám přece vůbec nemá říkat o svých dalších klientech a srovnávat vaše potíže s těmi jejich. Samozřejmě že jsem neřešila takové problémy jako dospělí lidé ve většině světa, ale to přece v danou chvíli nehraje žádnou roli. Psycholog by se měl vaší situací zabývat tak, jako by byla úplně nejdůležitější, a nestavět ji do kontrastu s čímkoliv dalším," zdůrazňuje Marie.
Následujících několik měsíců jí tak nezbývalo nic jiného, než se své stavy pokoušet překonat a probírat je alespoň s vychovateli, kteří byli na koleji její jedinou oporou až do chvíle, kdy ve škole přibyl další psycholog.
"Sama se divím, že jsem za ním po první zkušenosti s odbornou pomocí zašla, ale začala jsem si s ním pravidelně povídat a konečně mi připadalo, že se mi někdo snaží porozumět. Když se to se mnou ani po několika sezeních nezlepšilo, doporučil mi, abych zkusila dětskou psychiatrii, kde mi ve čtrnácti diagnostikovali depresi a rozhodli se ji řešit léky. Ty mi nějakou dobu pomáhaly, ale pak jsem je brát přestala," vzpomíná Marie. O důvodech, které ji k tomu vedly, raději mluvit nechce.
V psychiatrické nemocnici s přihláškou na Cambridge
Po vysazení prášků se její nálady najednou střídaly jako na horské dráze. "Když jsem se s někým rozešla, upadla jsem do hrozné deprese, a když se mi naopak něco povedlo, připadala jsem si jako v sedmém nebi. S blížící se mezinárodní maturitou na mě přišly ještě větší stresy a objevovalo se u mě čím dál víc psychosomatických projevů. Hlavně migrény, kdy jsem se jenom zavřela na pokoji a spala," líčí.
Úspěch ve škole pro ni přitom tehdy znamenal jedinou věc, v níž nacházela smysl, a v akademickém prospěchu na sebe kladla vysoké nároky. S neléčenou depresí se jí ovšem v určitém bodě už nedařilo učit a na začátku maturitního ročníku se její stav natolik zhoršil, že se raději nechala na dva měsíce hospitalizovat.
"Tehdy jsem se doma probudila, a když se mě máma zeptala, co pro mě může udělat, řekla jsem jí, jestli by nemohla zařídit, aby už žádné další probuzení nepřišlo. Nechtěla jsem už dál zůstávat na světě a sama jsem uznala, že potřebuji intenzivnější pomoc," vypráví Marie, jak se ocitla za zdmi Psychiatrického centra Praha, dnešního Národního ústavu duševního zdraví.
Prvních několik dní v psychiatrické nemocnici proplakala. Kolem sebe viděla jenom čtyřicátníky a padesátníky a pokoj sdílela s ženou, která jí povídala o různých způsobech sebevraždy.
"Měla jsem podanou přihlášku na Cambridge a další britské univerzity a netušila, co tam vlastně hledám. Až po týdnu farmakologické léčby a psychoterapie jsem dokázala přestat uvažovat o tom, co se mezitím děje ve škole. Zakázali mi se učit a já jsem místo toho začala malovat. Malovala jsem ale anatomické modely srdce, protože jsem měla maturovat z biologie," vrací se Marie do doby před osmi lety, kdy toužila po studiu neurovědy.
Z nemocnice se vrátila s velkou zásobou antidepresiv a léků na zmírnění prudkých změn nálad. Bez pilulek a návštěv psychiatra se neobejde ani dnes, ale obtížnou maturitní zkoušku nakonec úspěšně zvládla a absolvovala i vysněnou neurovědu, a to rovnou na britské univerzitě v Nottinghamu.
"Když jsem tam na začátku semestru s předepsanými prášky jela, připadala jsem si vždycky jak drogový dealer. Čtyři roky v Anglii byly nakonec nečekaně v pohodě, i když se mi deprese párkrát zhoršila. Na neurovědu jsem ale nešla, abych zkoumala problémy, které mě samotnou trápily. Bavil mě spíš výzkum bolesti, ale i téma závislostí nebo schizofrenie," říká Marie.
Přesto k příčinám psychických onemocnění během studia pronikla. "Psychické nemoci můžete mít zakódované v genech, ale pokud vyrůstáte v úplně harmonickém prostředí, nemusí se ve všech případech projevit. Pokud se projeví, bývá to často vlivem stresu a tlaku, což je i můj případ. Psychické onemocnění si můžete vypěstovat špatnou životosprávou, tím, že nespíte, pijete alkohol nebo kouříte trávu," uvádí Marie spouštěče, které bývají časté zejména u teenagerů. U některých dospívajících se nemoc může vyvinout také v případech, kdy probdí celé noci nad učením a jejich organismus na to není stavěný.
"Někdy k psychickým nemocem nemusíte mít ani biologický předpoklad. Reaktivní deprese může přijít následkem tragické události spojené například se ztrátou blízkých. Do hry vstupují i společenské faktory. Mladí lidé mohou vidět modely a modelky, srovnávat s nimi svoje tělo a na základě toho si vyvinout anorexii. Děti taky bývají vystavovány šikaně, mohou se jim rozvádět rodiče a všechny tyhle vlivy mohou psychická onemocnění spustit," dodává.
Vlastní příběh jako kladivo proti stereotypům
Ve Velké Británii si ovšem uvědomila hlavně fakt, že její rodná země péči o duševní zdraví zatím podceňuje. Oproti tomu Britové kladou důraz jak na prevenci psychických onemocnění, tak na podporu těm, již se s podobnými problémy vypořádávají. Společně s další mladou studentkou Terezou Růžičkovou, která bojuje s panickými atakami, proto v roce 2015 založila iniciativu Nevypusť duši, jejímž prvním cílem bylo psychická onemocnění destigmatizovat.
"Abychom mohli vůbec začít řešit prevenci, musí nejdřív společnost pochopit, že psychická nemoc je zcela normální téma a ti, kteří si jí prochází, nejsou nebezpeční blázni patřící do léčebny," upozorňuje Marie. Protože dostupné studie ukazují, že vyprávěním příběhů založených na vlastních zkušenostech lze stereotypní představy o duševních nemocech nejlépe nabourat, zaměřilo se Nevypusť duši právě na jejich šíření.
Po roce zveřejňování osvětových příspěvků na Facebooku, kde Nevypusť duši v současnosti sleduje přes 11 tisíc uživatelů, se dívky spolu s týmem doplněným o studenty psychologie odhodlaly vytvořit o duševním zdraví workshop a po důkladných přípravách s ním oslovit české školy.
"Na začátku jsme školy kontaktovali a většina z nich vůbec nereagovala a nepovažovala téma za důležité. Po vystupování na konferencích a článcích v médiích už se nám naštěstí ozývají samy. Mnohdy to bývají učitelé, kteří vědí, že mají ve třídě děti s duševními obtížemi, a netuší, jak s nimi téma probírat," popisuje Marie.
Na workshop musí školy vyčlenit pět vyučovacích hodin, během nichž se žáci vždy setkají s lektorem, který sám psychickou nemoc řeší. Ten studentům odvypráví svůj příběh a svěří se jim, jaký typ pomoci u něj zabral. Děti se dozvědí, na koho se při podobných problémech mohou obrátit, a také jak pečovat o své psychické zdraví.
Mezi zásady psychohygieny organizace Nevypusť duši řadí kromě dostatku spánku, fyzické aktivity a nutnosti si čas od času odpočinout od všudypřítomných počítačů a mobilních telefonů rovněž potřebu pochopit, že člověk nemusí mít nepřetržitě dobrou náladu.
"Sama jsem tak trochu proti aktuálnímu boomu pozitivní psychologie, ale ne proto, že bych nechtěla, aby všichni byli pořád šťastní, ale proto, že vím, že to tak není. Není přirozené nutit se být veselý, protože smutek vždycky nakonec vypluje na povrch. Pokud nepřekročí zdravou míru, je naprosto v pořádku," myslí si Marie.
Za klíčové pravidlo správné psychohygieny potom považuje dostatek vztahů s jinými lidmi, protože právě oni jsou pro řešení případné psychické nemoci nejpodstatnější.
"Blízcí se většinou řídí představou, že člověku s depresí nebo s jiným psychickým onemocněním musí dát nějakou radu. Ale žádné dobré rady v ten moment neexistují, i když oni mají dojem, že se řešení nabízí. Nic jako 'zajdi si na procházku' nezabírá a ideální pomoc je jenom naslouchat tomu člověku a říct mu, že ho máte rád. V žádném případě jeho situaci nehodnotit a neporovnávat a později mu třeba nabídnout, že s ním vyhledáte odbornou pomoc. Nesmíte ho ale do ničeho nutit," uzavírá.
