Pandemie zaměstnancům přeházela životní priority. Jak zjistil deník The Guardian, řada lidí během ní prozřela a už se nehodlá snažit víc, než je nezbytně nutné. Přesčasy nebo vlastní iniciativa nad rámec povinností jsou pro ně tabu. Když mají hotovo, odpojí se od firemních informačních kanálů a naopak se připojí na své sociální sítě, kde svůj přístup k práci sdílí se svým okolím. Třeba na TikToku. Termín "quiet qutting" je jakousi tichou rezignací na kariérní shon a nároky.
"Znamená to, že se postupně oprošťujete od stresu, obav a spěchu. Zajímavé je, že se pro mě vlastně nic nezměnilo, pořád pracuji stejně tvrdě a se stejnými výsledky. Jen už se nestresuji a nesnažím se sám sebe uštvat. A je to nádhera," svěřil se svým přístupem k práci jeden z amerických uživatelů TikToku.
@claytonfarris4ever Have you ever tried QUIETLY QUITTING? 🤫#quietquitting #mindfulness #lettinggo #hustle ♬ Little Things - Adrian Berenguer
Podle Marii Kordowiczové, která zkoumá chování na Nottinghamské univerzitě, tento trend roste, protože jsou lidé se svým povoláním stále méně spokojeni. Podle každoročního výzkumu Gallup's global workplace je například ve Spojeném království v zaměstnání spokojeno pouze devět procent lidí.
Vlnu videí na TikToku mohla inspirovat podobná iniciativa na čínských sociálních sítích. Dnes již zakázaný hashtag #TangPing odkazoval k odpočinku vleže a sdíleli ho přetížení mladí Číňané, kteří pracují déle a více než předchozí generace. Na vině je demografie a ztenčující se pracovní síla.
Tichá versus velká rezignace
Podle Kordwiczové lidé začali o smyslu své práce uvažovat, protože si během pandemie uvědomili vlastní smrtelnost. "Co od svého zaměstnání očekávám? Nemohla bych mít místo, které více odpovídá mým hodnotám?" doplňuje často kladené otázky profesorka. Všímá si, že lidé s tímto přístupem v práci takzvaně vypínají a těžko se pro něco nadchnou. Vhodnějším termínem než tichá rezignace je podle ní už dříve užívané spojení velká rezignace. V květnu 2021 s ním přišel profesor Anthony Klotz, který ve Spojených státech předpověděl velkou vlnu výpovědí. Lidé vyhořeli a během pandemie přišli na chuť volnosti při práci z domova.
Deník The Guadian píše, že mnoho lidí nezůstane jen u tiché rezignace, ale dají skutečnou výpověď. Bývalá šéfka komunikace neziskovky Amie Jonesová dokonce opustila zaměstnání, po kterém původně velmi toužila. "Byla to kariéra snů. Teď to zní divně, ale chtěla jsem jak práci, tak status, tak peníze. Obětovala jsem tomu vše." Pracovala o víkendech, o dovolené, končila v půl jedenácté v noci a chodila do kanceláře brzy ráno.
"Všechno jsem to dělala dobrovolně," vzpomíná. Pak se jí přítelkyně z vysoké svěřila, že si snižuje úvazek na pouhé tři dny v týdnu. "Je to hrozné, ale koukala jsem kvůli tomu na ni trochu skrz prsty," přiznává Jonesová. "Myslela jsem, že spolu zdoláme korporátní žebřík." Kamarádka jí ale dala najevo, že její život má větší hodnotu než byznys. "A to na mě udělalo velký dojem." O osmnáct měsíců později dala výpověď sama a rozjela vydavatelství knih pro děti.
Autonomie, hrdost a férová mzda
Proměny nálady mezi zaměstnanci si už všimly technologické firmy, které své lidi hýčkají neformálním pracovním prostředím nebo jídlem a pitím zdarma. Například novinář Dan Lyons ale i tento trend demytizuje. V knize Na odpis popisuje své angažmá ve startupové firmě, která nevytvářela funkční obsah, ale pouze se snažila uměle navýšit cenu svých akcií. Lyons tam pochopil, že ani naoko příjemné pracovní prostředí nedokáže nahradit pocit uspokojení ze smysluplné činnosti.
Autonomie, práce, za kterou se není třeba stydět, a férová mzda. Samozřejmost ve společnostech, které se řadí mezi ty osvícené a chtějí si udržet lidi. I tyto snahy ale torpédují zvyšující se životní náklady, zaměstnanci se tak mohou cítit ošizeni. Psycholožka Ashley Weinbergová ze Salfordské univerzity dodává: "Lidem na penězích záleží a jsou důležité, ale kromě toho chtějí také požívat úctu za to, co dělají, a vědět, že si jich někdo váží."
