Téměř před dvěma roky jste si otevřel rodinný bar na náplavce v Praze, jak se vám daří?
Je už tři čtvrtě roku zavřený, od loňského srpna.
Kvůli čemu?
Covid, lidi, personál. Sešlo se toho hodně najednou a zavřít byla v tu chvíli nejlepší varianta. Nedá se říct, že by nějak zvlášť vydělával, ale zároveň neprodělával, což bylo pozitivní. Bylo ale těžké sehnat spolehlivý personál.
Otevřel jste ho jako rodinný podnik a v médiích se psalo, že kromě vás za barem hosty obsluhuje i váš syn.
Většinu času tam pracovali brigádníci. Rodina byla z nouze ctnost poté, co loni v létě odešel naráz všechen personál. Nezbylo nic jiného, než aby se rodina zapojila a vypomáhala. Otevřeli jsme ho v pandemii covidu - a to byla pro podnikatele ta nejhorší doba. Po sedmi měsících jsme bar museli zavřít.
Byl jste v něm často?
Ano, mám to tam rád. Celkem často jsem si tam dával pracovní schůzky, dělal jsem tam rozhovory a potkával se s přáteli. Seděl jsem v něm moc rád i sám, koukal jsem na vodu a nikdo mě přitom nerušil.
Ptám se proto, že jste byl za mlada údajně poměrně divoký. Dokázal jste sedět v baru až do brzkého rána a už za pár hodin moderovat předtáčený pořad…
To dokážu i dneska. Nikdy jsem neměl problém s tím, že bych nebyl spolehlivý. Pokud se večer předtím pařilo, tak jsem si vždy dobře pamatoval, že mě ráno čeká práce a nemůžu nikoho nechat čekat jen proto, že se někde nametu. A to mi zůstalo.
Jak na tu hektickou dobu 90. let vlastně vzpomínáte?
Byla to nádherná doba. Po revoluci tak nějak všechno začínalo a já začínal s tím. Bylo mi šestadvacet a v té době jsem moderoval Šanci, Ptákoviny a hrál v několika nových filmech. Do toho jsme rozjížděli například rádio Golem. Byli jsme mladí, tvůrčí a obsah zábavy byl v podstatě neomezený. Dnes na to vzpomínám se slzami v očích, protože jsme v době, kdy nemůžete říct nic. Co jsme si mohli dovolit v zábavě před 30 lety, dnes není vůbec myslitelné. Nikdo by si už netroufl s takovým scénářem, jaký se tehdy psal, jít do televize. V tvorbě televizní, filmové a divadelní byly devadesátky nádherné období hlavně proto, že jsme mohli dělat věci, které jsme do té doby nesměli. To období trvalo dvacet let a tak od toho roku 2012 to jde pomalu dolů, omezení jsou čím dál tím větší a nesmyslná. Obzvlášť poslední dva roky už vůbec nechápu, co se v tom našem světě děje.
V jakém smyslu?
Ve smyslu všech těch omezení. Umění, humor a tvorba byly vždy obraz doby, společnosti, politiky i národností, etnik, potažmo náboženství. Dnes si z ničeho nemůžete udělat legraci. Musíte počítat s rizikem, že za svá slova budete pranýřováni. Jak řeknete něco kontroverzního nebo s nadsázkou, vyrojí se jako sršni nenávistné komentáře vůči komukoliv. Není mi příjemné, že nemůžu vyjádřit svůj názor. Na svobodě vyjadřování a svobodě slova přece stojí celá naše demokracie. Bohulibá ochrana všech možných menšin se zvedla jako vlna a, bohužel, poslala ke dnu většinovou společnost. Proč například nemůžu veřejně říct, že nesouhlasím se škálou pohlaví a myslím si, že na světě existují jen dvě, žena a muž? Mám pocit, že názorová tolerance se ztratila.
Na druhou stranu teď to veřejně říkáte. Ale odkud podle vás ta "přehnaná korektnost" přichází?
Myslím si, že odkudkoliv. Všichni tady mají pocit, že za všechno může Amerika, protože tam to začalo, ale já si myslím, že omezení dlouho visela ve vzduchu. Západ bych z toho nevinil. Z východu také nikdy nepřišlo nic dobrého, to se nám teď jen potvrzuje.
Jak vlastně vnímáte svobodu slova v době, kdy máme za sebou pandemii covidu a na Ukrajině probíhá válka?
Já jsem rozhodně zastánce svobody slova a názorů. Ale obávám se jedné věci, v dnešní době jsme svědky spíš anarchie slova, zejména v psané formě. Z nástroje, který propojoval lidi, se stal prostředek, který nás rozděluje. Lidé tíhnou k tomu, čemu v danou chvíli chtějí věřit nebo v jaké jsou zrovna náladě. Jeden den zastávají tenhle názor, druhý zase onen - vezměte si covid, chvíli lidé obhajovali opatření, chvíli zase ne. A to samé se děje s tématy kolem Ukrajiny. A toho velmoc, která sama na svém území svobodu slova netoleruje, dokáže dobře zneužít. Je strašné, jak jsme proti takovým nástrojům děsivě naivní a nedospělí. Kdyby bylo na mně, nejraději bych všechny sociální sítě okamžitě vypnul, dokud si vůči nim nevybudujeme patřičnou rezistenci. Internet ať jede tak, jak jel v začátcích, budeme si psát, volat, ale zakázal bych, aby každý mohl psát to, co chce.
A nejde to trochu proti tomu, na co jste narážel před chvílí? Tedy že člověk dnes už nemůže nic říct?
Sociální sítě se svobodou slova podle mě nesouvisí, jsou spíš nástrojem k ovlivňování lidí a to je rozdíl. Nejvíce mě na nich děsí anonymita. Jakýkoliv Jarda12 o mně na sítích může napsat, že jsem se včera válel někde nalitý na ulici, a přitom to vůbec nebude pravda. Přesto tomu 85 procent lidí bude věřit, protože "umělci přece chlastaj".
"A Dejdar má navíc večírky rád."
To se nesmějte, za chvíli se o mně v bulváru bude psát jako o alkoholikovi, protože jsem přiznal, že jsem občas schopen pařit do rána. Že většina populace pije pomalu každý den, to je v pořádku. To tak zkrátka je. Ani bych se nedivil, kdyby se po publikaci tohoto rozhovoru na bulvárních serverech objevila zpráva, že jsem xenofobní, proti menšinám a alkoholik. Bránit se je přitom obtížné. Valí se na nás ze všech stran spousta negativních zpráv a informací, a já myslím, že to není dobře.
Panství a Florida
Pojďme se teď vrátit k vaší profesi. Zdá se, že se vám od sitkomu Comeback vede dobře, hrajete v televizním seriálu Specialisté, máte stálé angažmá v Ypsilonce a herecky se nově podílíte i na muzikálu Jana Svěráka Branický zázrak. Vrátil se váš život do normálu?
Já vám řeknu upřímně, že nevím, co je normál.
Ptám se proto, že jste v jednom z rozhovorů popisoval, jak vám po snímcích Šakalí léta a Učitel tance přestaly chodit filmové nabídky. Jak si to zpětně vysvětlujete?
Nevím. Neznám ten důvod.
Martin Dejdar (57)
- Po ukončení studia na pražské DAMU získal angažmá v divadle Studio Ypsilon, kde s pauzami působí dodnes. Účinkoval například ve hrách Vosková figura, Bůh, Amerika, Mozart v Praze, Tři mušketýři jdou, Praha stověžatá nebo Faust a Markétka.
- Letos hostuje také ve Vršovickém divadle MANA, v divadle Broadway a Divadle na Fidlovačce, kde společně s režisérem Janem Svěrákem a zpěvákem Tomášem Klusem nazkoušeli divadelní muzikál Branický zázrak.
- Jeho filmová a televizní tvorba sahá do začátku 90. let, kdy se proslavil hlavní rolí ve filmu Šakalí léta. Následovala Amerika a Učitel tance, za nějž získal Českého lva v kategorii Nejlepší mužský herecký výkon.
- Působil také jako moderátor a bavič (Šance, Ptákoviny, Na vlastní nebezpečí nebo Vaše velká premiéra.) Jako dabér propůjčil hlas Bartu Simpsonovi nebo Jimu Carreymu
- V roce 1997 ho režisér Hynek Bočan obsadil do dlouhé televizní série Zdivočelá země.
- V roce 1999 uvedl film Panství, v němž hrál hlavní roli a podílel se na jeho výrobě jako koproducent
- V posledních letech ztvárnil jednu z ústředních postav v seriálech Comeback nebo Specialisté.
Je podle vás možné, že jste se příliš zaškatulkoval jako moderátor a bavič?
To si nemyslím, protože zábavní pořady jsem dělal už v těch 90. letech a spoustu mých kolegů v nich bylo častěji než já - dodnes je - a to nikomu nevadí. Jako důvod vidím to, že jsem si dovolil zasáhnout i do té tvůrčí, producentské činnosti a natočil film Panství, byť to dopadlo, jak to dopadlo, ten film nějak vznikl. Všechno dal přitom dohromady herec. Hrál nám tam oscarový Peter O’Toole, největší hvězda evropského filmu minulého století, a já si myslím, že jsem tím nahněval filmařskou obec. Filmoví kritici na tom nenechali chlup dobrý a já si přitom i dnes stojím za tím, že je ten snímek dobrý. Nikdo mě nepřesvědčí o tom, že to tak není. Potvrzovaly to tehdy i různé ohlasy stran veřejnosti, například nikdy nezapomenu na promítání v Uherském Hradišti, kde jsme měli obrovský aplaus.
Ten film se promítal snad ve 20 zemích světa, pokud se nemýlím.
Ano. Promítalo se to po celém světě. Dnes je ten film k vidění i na Netflixu.
Z výnosů filmu jste údajně neměl ani korunu, zbyly jen obrovské dluhy, které jste, jak jste uvedl v 13. komnatě České televize, splácel leckomu. Už jste se z nich definitivně vymanil?
Ano, ale trvalo to zhruba 20 let. Teď mám tak rok dva víceméně klid.
Máte představu, kolik jste za ty roky zaplatil?
Nechci o tom ani mluvit. Bylo to v řádech desítek milionů korun.
Vaše rodina se tehdy taky přestěhovala na Floridu. Když jsem pročítala některé rozhovory s vámi z té doby, působilo to na mě, jako byste si trochu vysnil, že váš syn bude hrát v NHL. Pak se ale zranil a se životem v Americe, který jste podporoval z Česka, byl konec. Jaké to pro vás bylo?
Bylo to velmi těžké. Ale pořád si myslím, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem kdy udělal. Kontakty v Americe a znalost jazyka se budou synovi vždycky hodit, stejně jako dceři, která se chce na Floridu vrátit a studovat tam. Taková investice se vrátí, nemyslím teď po finanční stránce, ta je mi už celkem ukradená. Dobře, nemám někde další dům, ale mohl jsem poskytnout svým dětem něco, z čeho můžou čerpat celý život.
Musel jste ale jet ve velkém pracovním tempu, abyste splácel dluhy a zároveň posílal peníze rodině na Floridu…
Mě ta práce neskutečně baví. Jsem navíc člověk, který se snaží dívat dopředu, ne dozadu. Samozřejmě ne vždy se vše povede. Pořád narážím. Ale to fiasko s Panstvím mě zocelilo, některé problémy se mi dnes zdají směšné, a proto se snažím zabývat jen těmi podstatnými věcmi, jako je rodina a blízcí přátelé. Většinou v těžkých situacích člověk zjistí, že měl kdysi hodně přátel, z nichž zbyla jen hrstka. Co se týká podnikání a peněz, uvědomíte si, že i když zbankrotujete, není to tragédie, nejste zločinec nebo podvodník. Dá se zbankrotovat čestně a férově, protože to tak přijde. Obzvlášť v téhle době. Nepodvádíte, nekradete, ale najednou se ze dne na den dostanete do jiné situace. Důležité je se snažit, chápu, že je to těžké na psychiku, obzvlášť u takových lidí, jako jsem já, protože jste všem na očích a každý si rád kopne. V muzikálu Honzy Svěráka a Tomáše Kluse teď hraji bezdomovce, který měl našlápnutou kariéru a fabuluje, proč mu to nevyšlo. A já mu rozumím, dokonale ho chápu, i tu jeho dojemnou snahu světu a sám sobě něco nalhávat, v domnění, že se tím něco změní.
Během pandemie jste spustil i vlastní internetový projekt, pro nějž se v českých médiích vžila přezdívka "zdravice". Zájemcům nabízel možnost koupit si od známých lidí přání k narozeninám, ale po negativních ohlasech různých osobností jste ho bez vysvětlení stáhl. Proč?
Ano, okamžitě jsem to stáhl. Nenechám se bezdůvodně kritizovat od lidí, které ani neznám, a oni neznají mě. Dřu od rána do večera už 30 let, proč? Aby si ze mě lidé dělali terč? To v žádném případě, okamžitě jsem šel od toho. Myslím si, že to byl dobrý projekt, a tu vlnu kritiky upřímně dodnes pořádně nechápu. Mnozí se dnes na Instagramu živí daleko horšími způsoby, prodávají na nich všechno možné, prakticky i své soukromí a děti. Ale proti mému pokusu se zvedla taková vlna nenávisti, že mě to vážně překvapilo a vzalo chuť pokračovat. Byl jsem tak naštvaný, že jsem se o tom už s nikým nechtěl bavit.
Inspiroval jsem se přitom tím, co se dělá v zahraničí, třeba v Americe. Byl začátek covidu a chtěl jsem částečně pomoci kolegům, kteří přišli o práci. Myslel jsem si, že by to pro ně byl způsob nějakého výdělku. Herci a zpěváci jsou denně oslovováni lidmi, kteří po nich chtějí podobné věci, a já si řekl: Proč bychom to měli dělat pořád zadarmo? Nikde jinde na světě to pro vás zadarmo nikdo neudělá. Proč by oslavenec namísto hmotné věci nemohl dostat přání od někoho, koho má rád a obdivuje. Měl by pak na památku až do smrti video s originálním osobním přáním. Ten projekt se ale netýkal jen pozdravu nebo přání, na webu jsme nabízeli i vystoupení a tak podobně. Měli jsme nasmlouvané dokonce i zahraniční sportovce a spolupráci s charitami, kterým by z každého prodeje šla určitá procenta.
Některé osobnosti se ale ozvaly s tím, že byly součástí projektu, aniž byste se s nimi o spolupráci předem bavil.
A to právě není pravda. Jediný, koho jsme zapomněli vyndat z naší pracovní verze, byl youtuber Kovy. Ale všichni ostatní s tím souhlasili a měli jsme s nimi regulérní smlouvy, včetně například Jirky Lábuse.
Sen o Národním
Je něco, co se vám po herecké stránce ještě nesplnilo?
Divadelních přání já už moc nemám. Dělám to čtyřicet let. I když musím říct, že Branický zázrak, co se týká příprav, je štěstí samo o sobě. Nikdy jsem takové zkoušení nezažil. Je tam velmi pozitivní energie, pořád se všichni chválí.
Branický zázrak
Martin Dejdar je v současnosti jednou z tváří divadelního muzikálu Jana Svěráka, který pod názvem Branický zázrak uvede 17. května Divadlo na Fidlovačce. V příběhu o zpěvákovi Pavlu Krajíčkovi (Tomáš Klus) ztvární pohnutý osud bývalého brankáře, jež se zranil, zahořknul a stal se bezdomovcem. "Honza Svěrák je hereckým režisérem. Je schopný naslouchat a důvěřovat nápadům herců. Byla to velmi tvůrčí spolupráce a muzika Tomáše Kluse je úžasná. Myslím si, že z většiny těch písní budou hity, aniž by lidé věděli, odkud pochází," myslí si Dejdar.
Mým velkým tajným přáním je zahrát si v Národním divadle. To je pro mě zatím taková nesplněná meta. Co se týká televizní tvorby, mám ji obecně moc rád a přál bych si dostávat více filmových rolí. Tahle branže je ke mně trochu macešská, a proto mě tak táhne. Tím ale neříkám, že bych se doma nějak nudil. Teď bych si hlavně přál, aby se chytly mé televizní a umělecké projekty, na nichž jsem poměrně dlouho pracoval.
A to je?
Nebudu to říkat, už jsem se spálil a jsem na to pověrčivý. Myslím, že lidé dnes obzvlášť potřebují zábavu, už jen proto, aby přišli na jiné myšlenky.
Satira a vtip se tedy vrátí do televize?
Doufejme, že nám to projde.
