Co byste po čtyřech letech v Osečanech poradil párům, které by v zamilovaném opojení zatoužily po životě na zámku?
Všem takovým bláznům bych hlavně poradil, ať si počkají, až napadne první sníh a zkusí si na zámku strávit víkend. Pokud tam nezmrznou, ať o tom přemýšlejí dál. Taky bych jim poradil, ať si dopředu zjistí, jestli je zámek opravený. Pokud totiž opravený není, tak se z nich skutečně nestanou princátka, která celý den leží s parukou na kanapi a cpou se makronkami. Místo toho budou pěkně hákovat. I když je ale život na zchátralém zámku v ledasčem nesnesitelný a v jednom kuse na něj nadávám, myslím, že to byla jedna z nejbáječnějších věcí, která nás s Matesem napadla. Jak píšu na konci své knížky, nemám sice život, který jsem si vysnil, ale zato mám život, o kterém jsem ani nesnil.
Co by páry měly dělat, aby se nerozešly dřív, než zámek vůbec opraví?
Mně s Matesem pomohlo, že na zámku zezačátku nebylo tolik místností, ve kterých by se dalo bydlet. I když jsme mezi sebou měli nějaké třenice, ani jeden z nás nevydržel trucovat v severním křídle déle než dvě až tři hodiny. Nakonec jsme se vždycky potkali v jediném obyvatelném pokoji s kachlovými kamny, kde jsme museli sedět metr od sebe, abychom se aspoň trochu zahřáli. Když nemůžete nikam utéct, tak spolu chtě nechtě musíte komunikovat. Zjistíte, že zima, prázdné kapsy a kupa starostí lidi sbližuje. A pocit, že jste na to dva, vás zahřeje víc než dva svetry od předsedkyně sněmovny.
V knížce Nadělení s humorem popisujete, jak vás namísto přepychového sídla čekala zanedbaná ruina s děravou střechou, osmadvaceti nevytopitelnými místnostmi, jedinou funkční elektrickou zásuvkou a zahradou jako ze Šípkové Růženky. Podařilo se vám zámek za čtyři roky dostat do podoby, která by se blížila středostavovské domácnosti?
Mates na zámku dělá zázraky, věnuje se mu od rána do večera. Hlavně díky němu už má dneska například novou střechu. Když jsme zámek kupovali, realitní agentura nás přesvědčovala, že objektu skoro nic neschází a ihned se do něj můžeme nastěhovat. Pak ale přišel první sníh a já jsem zjistil, že mi skrz děravou střechu sněží na sporák, takže nás čekalo hodně studených večeří. S novou střechou jsme naštěstí životnost zámku o nějakých sto let prodloužili.
Zámeckou zahradu taky dáváme do pořádku. Mates si leckdy přizve na pomoc brigádníky nebo skauty a snaží se, aby se té džungli kolem zámku zase dalo říkat park. Už se třeba povedlo opravit okrasné vstupní brány, uprostřed růžové zahrady se zrekonstruovala renesanční kašna, taky se obnovila věž a osadily se barokní věžní hodiny. Může se zdát, že jde o maličkosti, ale u každé takové prkotiny se člověk dost prohne - ať už třeba pro kýbl s barvou, když něco natírá, nebo když sahá do kapsy pro peněženku, aby všechno zafinancoval.
Při čtení knížky jsem si říkal, jestli vám váš partner Matěj Stropnický nedělá život na zámku zbytečně náročnější. Z ekologických důvodů vám třeba nedovolil pořídit ledničku. Jak se k jeho snahám o šetrnost vůči životnímu prostředí stavíte? Berete je za své, nebo vás štvou?
Mám pocit, že zamilovat si nesnesitelnosti svojí druhé polovičky je nejtěžší úkol v životě člověka. Zatím v téhle výzvě ale myslím prospívám chvalitebně. Když jsme spolu začali chodit, byl Mates zrovna předsedou Strany Zelených, takže se už tehdy snažil žít tak, aby co nejméně zatěžkával planetu. Nenávidí například elektrické spotřebiče, takže na zámku máme jen sporák a pračku. Nedávno jsem se ho pokoušel přesvědčit, abychom si pořídili ještě sušičku. Když totiž na zámku pověsíme vyprané prádlo a pak třeba oba odjedeme na půl dne do Prahy, v jediné obyvatelné místnosti je najednou stejná teplota jako venku, takže nám oblečení na šňůře zmrzne. Vysvětlil jsem tedy Matesovi, že nejde o žádnou rozmařilost, ale nutnost. Nerad uznává, že mám v něčem pravdu, takže mi jako obvykle odpověděl, ať mu dám čas na rozmyšlenou.
Dva dny nato za mnou přišel s tím, že ho napadlo jiné řešení. Zámek stojí na skále, pod kterou se nachází malá budova z 19. století. Momentálně je ve stavu, kdy by do ní stačilo cvrnknout a složí se k zemi. Mates ale zjistil, že kdysi sloužila jako prádelna, a vymyslel, že bychom ji mohli obnovit a prát tam. Abyste se ovšem k tomuhle padajícímu baráku od zámku dostali, musíte ujít zhruba půl kilometru. Tak jsem si představil, jak chodím v prosinci po zaledněné skále s košem prádla. Dolů bych se ještě sklouznul a v prádelně bych tak supěl vzteky, že bych se i zahřál. Než bych se pak ale s prádlem vyškrábal zase zpátky nahoru, tak by mi stejně zmrzlo. Proto jsem se nakonec sušičky radši vzdal a jsem vděčný za to, že můžu prát jako doteď. Trochu se bojím, že když si Mates tenhle rozhovor přečte, prodá mi i pračku a k Vánocům dostanu valchu.
V knížce mě pobavily taky pasáže, ve kterých vypravíte, jak se podle videa na YouTube snažíte sekat trávu kosou nebo na základě internetového receptu pečete husu nadívanou popkornem. Přinutil vás život na zámku k tomu, abyste svou manuální nešikovnost překonal?
Nic jiného mi nezbylo. Jsem jedináček, a i když pocházím z rodiny, která vlastní pohřební službu, vyrostl jsem v bavlnce. Doma v Sobotce se o mě starala maminka, takže jsem dlouho neuměl ani trochu vařit a práce na zahradě mě nikdy nebrala. Když jsem se pak přestěhoval do Prahy, žil jsem si ve svých třech místnostech na Žižkově jako bohém. Rozhodně jsem tedy neovládal devatero řemesel, ale zámek mě přinutil, abych si všechna aspoň vyzkoušel.
Kdybychom s Matesem soutěžili, kdo pozná seno od slámy, tak nade mnou na celé čáře vyhraje. Já jsem se ovšem zase naučil vařit, což je na venkově nezbytné. Dneska už dokážu ukuchtit zelňačku pro osmdesát skautů i svíčkovou pro pana faráře, který v zámecké kapli slouží vánoční mše. Žádný skrytý kulinářský talent jsem v sobě sice neobjevil, rodičům do pohřební služby jsem svými výtvory ale zatím nikoho neposlal. A na zahradě už jsme potom, co jsem si málem pokosil nohu i telefon, naštěstí přesedlali na sekačku. Ale i na ovce, koně a další zvířata, která trávu spásají.
Takže jste práci částečně delegovali na zvířata.
Přesně tak. Jedna z Matesových zásad totiž zní, že když si člověk pořídí zvíře, musí mu být taky v něčem užitečné, ne že se s ním bude jenom mazlit. Naše bílá kočka Bělohrad svůj úkol třeba plní na sto procent. Stará se nám na zámku o myši a pracuje na plný úvazek. S kozami jsme to naopak po třech letech úpěnlivého boje vzdali. Místo aby likvidovaly buš v zámeckém parku, utíkaly na náves, kde žraly obecní růže. Proto už teď bydlí na sousedním zámku Radíč a nahradili je právě koně a ovce. Osel Balbín je taky docela dobrá sekačka, ale Matesova představa, že z něj uděláme tažné zvíře, úplně nevyšla. O Vánocích by nám tenhle svůj nedostatek na druhou stranu mohl vykompenzovat tím, že bychom ho s kasičkou postavili vedle živého Betléma.
Vedle čtyřnohých brigádníků jste ale na zámku poskytli azyl třeba i bezdomovci Jirkovi nebo ukrajinským uprchlíkům. Kolik spolubydlících teď v Osečanech máte?
O panu Jirkovi, který k nám přišel ještě před covidem, už snad ani nemůžu říct, že je bezdomovec. U nás totiž domov našel a myslím, že s námi zůstane navždycky. Ukrajinských uprchlíků se na zámku od jara vystřídalo kolem třiceti. Někteří se mezitím osamostatnili a našli si práci v Praze, někteří se vrátili na Ukrajinu, ale snažíme se s nimi nadále udržovat kontakt. I když jsme spolu neprošli zas tak dlouhým časovým obdobím, byly společné chvíle natolik silné, že je nedokážeme jen tak pustit z hlavy.
Dlouhodobě u nás bydlí jedna rodina, která se v Česku plánuje usadit natrvalo. Maminka pracuje v nedaleké pekárně v Křepenicích a její dvě děti začaly v Sedlčanech chodit na první stupeň základní školy. Donedávna jsme na zámku ubytovávali i její neteř s babičkou, která se o děti starala, když maminka pracovala. Obě jsou už teď ale zpátky na Ukrajině, takže když maminka musí brzy ráno do pekárny a pak tam ještě uklízí, péči o děti si mezitím dělíme já s Matesem. Člověk má díky tomu pocit, že na zámku vznikla plnohodnotná domácnost. Nikdo si tu nehraje na poddaného ani na šlechtu.
V knížce přiznáváte, že jste se původně na venkov stěhoval proto, abyste s Matějem jednou mohl založit rodinu. Váš partner se ale k možnosti, že byste si pořídili dítě, nejprve stavěl skepticky. Změnilo se od té doby něco?
Jediným způsobem, jak si dva kluci mohou adoptovat dítě z dětského domova, je obcházet zákon. I když se takové rodiny v Česku najdou, nevím, jestli se chci touhle cestou vydat. Přijde mi absurdní, abych šel na úřad, který zajišťuje adopční řízení, a zalhal tam, že žiju sám, aby mi žádost schválili. Adopční proces je v Česku neuvěřitelně zdlouhavý, několik desítek let neprošel žádnou změnou. Přitom tady máme přeplněné dětské domovy i spoustu párů, které nemůžou mít děti a rády by si nějaké osvojily. A to nemluvím jen o gay párech, složité to mají i páry heterosexuální.
Všichni Okamurové a podobní pábitelé neustále opakují, že by radši vyskočili z okna, než aby svěřili děti do péče stejnopohlavním rodinám. I sebelepší teta v dětském domově ale nemůže všem dětem věnovat tolik pozornosti, lásky a péče, kolik jim můžou dát rodiče, kteří budou vychovávat jenom je. Rodiče by měli dítě hlavně milovat a je snad jedno, jestli jsou to holka s klukem, nebo dva kluci. Láska je jenom jedna. Navíc už existují stovky výzkumů, které dokazují, že děti v duhových rodinách nijak nestrádají.
Když už zmiňujeme práva sexuálních menšin, před měsícem jste se společně se svou maminkou zúčastnil shromáždění Rodiče proti nenávisti, které se odehrálo před slovenskou ambasádou po vraždě dvou mladých gayů u bratislavského klubu Tepláreň. Jak jste vystoupení na protestní akci prožíval?
Moje maminka učí v mateřské školce v Rohatsku v Českém ráji a je to velmi křehká, éterická žena. Když mi tedy zavolala Ester Janečková, jestli bych s maminkou nechtěl promluvit na shromáždění, na kterém vystoupí queer lidé se svými rodiči, nedokázal jsem si to nejdřív představit. Slíbil jsem ale, že se mámy zeptám, a když jsem jí potom zavolal, tak mi k mému překvapení okamžitě odpověděla, že tam se mnou půjde. Připravila si krásnou řeč, která mi vehnala slzy do očí.
Když jsem o tom s mámou před pár dny znovu mluvil, svěřila se mi, že se o mě po vraždě na Slovensku začala mnohem víc bát. V den, kdy se konalo rozloučení s Jurajem a Matúšem, jsem totiž v Bratislavě hrál představení Kdo zabil mého otce, které mluví právě o homofobii. Máma o mě v těch chvílích měla paralyzující strach, který nikdy dřív nepoznala. Právě tenhle mateřský instinkt pak převládl, když se měla rozhodnout, jestli se mnou na shromáždění vystoupí.
Jak rodiče před lety přijali váš coming out?
Pocházím z malého města a vyrůstal jsem v prostředí pohřební služby, které je napojené na církev. Můj táta je věřící. Nebylo to tedy tak, že bych doma oznámil, že jsem na kluky, a rodiče mě okamžitě ujistili, že to je v pohodě. Období mého coming outu bylo pro obě strany náročné. Rodiče potřebovali nějaký čas, aby to vstřebali, stejně jako jsem já předtím potřeboval čas, abych zjistil, co se se mnou děje. Když jsem pak o mnoho let později stál vedle své mámy na demonstraci, uvědomil jsem si, jak děti dokážou svoje rodiče změnit. Pořád se říká, že rodiče mění svoje děti, ale podle mě to je přesně naopak. Nechci svou mámu podceňovat, ale myslím, že kdyby neměla vlastní zkušenost se mnou, pravděpodobně by v sobě nenašla sílu vystoupit před dalšími rodiči s queer dětmi a dodat jim odvahu.
Daniel Krejčík (28)
- Vyrůstal v obci Sobotka na Jičínsku, kde jeho rodina provozovala pohřební službu. Sám se ale už během studií na jičínském gymnáziu začal věnovat herectví. První zkušenosti nabíral ve Studiu Šrámkova domu v Sobotce.
- Po maturitě se opakovaně hlásil na DAMU, kam ho ale ani na třetí pokus nevzali. Přesto začal vystupovat v pražském Divadle v Řeznické, kde zazářil v představení Cock. Díky roli se dostal do širší nominace na Cenu Thálie a byl za ni nominovaný i na Cenu divadelní kritiky.
- S herečkou Petrou Horváthovou založil divadelní spolek SpoluHra, který našel působiště v kulturním prostoru La Fabrika. Uvedl tam mimo jiné inscenaci Úplné zatmění, ve které si zahrál spolu se svým partnerem Matějem Stropnickým.
- V současnosti účinkuje v Divadle Na Fidlovačce ve hrách Dánská dívka, Absolvent a Šakalí léta. Se souborem Depresivní děti touží po penězích hraje na scéně Venuše ve Švehlovce představení Zlý jelen, Kdo zabil mého otce a Očistec. V bytovém divadle OLDstars působí v monodramatu Všechny báječné věci.
- S Matějem Stropnickým se před čtyřmi roky přestěhoval na barokní zámek ve vesnici Osečany na Sedlčansku, kde v letních měsících pořádá divadelní festival. O tom, jak zchátralou památku společně rekonstruují, vypraví v nedávno vydané knize Nadělení.
Vrátil bych se ještě k představení Kdo zabil mého otce, které vychází z autobiografické novely francouzského spisovatele Édouarda Louise a dotýká se vztahu homosexuálního syna s homofobním a rasistickým otcem. Jak na něj diváci v Bratislavě reagovali?
Nejdřív bych pro kontext knížku Kdo zabil mého otce trochu přiblížil. Édouard Louis se v ní zabývá vztahem ke svému otci, který vyrostl na francouzské periferii a celý život pracoval v továrně. Najednou se mu narodí syn, který studuje v Paříži sociologii a do toho je gay, což otec nedokáže pochopit. Édouard Louis tohle bolavé neporozumění přirovnává k politické situaci. V jedné pasáži, kterou mám moc rád, zmiňuje, že rasismus je vystavení určitých společenských skupin předčasné smrti. Tahle věta přitom nesedí jenom na rasismus, ale taky na homofobii, transfobii, třídní nadvládu nebo nadvládu mužů nad ženami. Když se na politiku podíváte touhle optikou, zjistíte, že v ní jde vždycky o rozlišení mezi dvěma skupinami lidí - těch, jejichž život je chráněný a podporovaný, a těch, kteří jsou odsouzení k pronásledování, vraždě a smrti.
Po vraždě Juraje a Matúše tyhle myšlenky najednou působily ještě naléhavěji. Dojde vám, že nechcete být v kategorii lidí, které společnost odsuzuje k předčasné smrti. Během představení v Bratislavě jsem měl pocit, že nehrajeme divadlo, ale inscenujeme pohřeb. Sál byl natřískaný až na půdu a někteří diváci nahlas plakali. Na konci za mnou několik lidí přišlo, aby mě objalo a řeklo mi, co pro ně představení znamená. Znovu jsem si tedy připomněl, jak je pro mě důležité, aby moje práce měla smysl. Ve své knížce píšu, že herec je lékař duší, tak se tím snažím řídit.
Jak se vám představení, které se vás takhle osobně dotýká, hraje?
Představení, ve kterých nejsem osobně angažovaný, už teď hraju jen málokdy. Spousta mých kolegů samozřejmě řeší, jak prorazit a jak mít vysoká čísla na Instagramu, takže pak bere nabídky, za které se nemůže postavit. Někteří se vědomě zaprodávají věcem, kterým se v soukromí sami vysmívají. Vůbec o nich nechci mluvit s despektem, ale moje cesta je jiná. Rád bych byl vnímaný jako dobrý herec, ne jako celebrita nebo billboard. Taky chci prostřednictvím své profese otevírat témata, o kterých by se podle mě mělo mluvit. V inscenacích Dánská dívka a Kdo zabil mého otce hraju o problémech queer lidí, v představení Všechny báječné věci se zase věnuju otázce duševního zdraví, protože v něm ztvárňuju člověka s maniodepresivní psychózou.
V knížce Nadělení se svěřujete, jak jste při zkoušení představení Dánská dívka, ve kterém hrajete transgender malířku Lili Elbe, spadl do mentální anorexie. Co děláte, aby vás náročné role takhle neničily?
Jako má zedník sedřené ruce, má herec zase někdy sedřenou duši. Neumím svoji práci dělat napůl, na to ji až moc miluju. Technický herec ze mě asi nikdy nebude, vždycky si na jevišti musím všechno doopravdy odžít. Pomáhají mi ale dvě věci. Když musím na zámku nasekat dřevo, vyvenčit osla, nanosit seno, uvařit večeři a zamést dvacet osm místností, je to ten nejlepší lék na zanesenou hlavu. Druhou náplastí na všechny bolístky, které mi herectví někdy přináší, je vědomí, že má moje práce smysl. V divadle se často setkávám s diváky, kteří mají potřebu se mi svěřovat. Po Dánské dívce mi třeba přišly stovky vzkazů od trans lidí, kteří na představení vzali svoje rodiče a popisovali, jak příběh i můj herecký výkon rodiče dovedl k tomu, aby svoje děti pochopili. V takových chvílích cítím, že jsem se při výběru profese nespletl.
