"Mongolia first!" prohlásí policista na mongolské hranici. Ano, Mongolia first, pro nás rozhodně! Jsme v cíli, jsme v Mongolsku! Chvíli na něj s veselým výrazem koukáme, přičemž dumáme, co se nám vlastně snaží říct. Mongolsko je pro nás na téhle cestě rozhodně na prvním místě a pro něj, jako příslušníka mongolských ozbrojených sil, asi také. Je hezké, že nám to říká. Ale proč?
"Mongolia first?" zopakuje znova, teď už jasným tázacím tónem. Aha, jestli jsme tu poprvé? Ano, jsme, až na našeho kameramana Ondru všichni. A vážně se sem těšíme!
Svobodné pláně
Hranice je za námi a naše nálada nemůže být snad lepší. Je to o to silnější kontrast, protože v Rusku, odkud jsme právě přijeli, jsme byli po podivných "rozhovorech" s podivnými muži v civilu, prolézajícími mobily, notebooky i kamery, a podivných pokusech se nám do mobilů dostat opravdu paranoidní. Výjezd z Ruska byl ale klidný. Nikoho nic zvláštního nezajímalo, nikdo nám nic moc neprohlížel a všichni se opět ptali, co to máme za auta. Ale ten pocit, že jsme v Mongolsku, ten je nečekaně silný. Svobodná zem obklopená dvěma totalitami, nádherný obrovský ostrov svobody uprostřed tyranií.
A svobody nejen duševní, ale i svobody otevřeného prostoru obrovské země s populací pouhé třetiny Česka a rozlohou dvacetkrát větší. Nejřidčeji osídlený stát světa. Ani Austrálie, kde jsme dlouhé dny putovali pustinou, není tak málo zalidněná. Přejedeme hranice, na které vede jedna z mála asfaltovaných silnic v zemi. V tomto je Mongolsko jako Austrálie. Má jednu okružní asfaltku a pár příčných. Jinde jsou jen tisíce kilometrů nezpevněných cest. Ráj pro ty, kdo mají auto, které si umí poradit s terénem.
Tenhle svět není pro trabanta
A to my poprvé máme! I když to vypadá, že trabant projede všechno, poté, co jsme s ním objeli svět, víme, že má své limity. A ty limity jsou daleko pod obyčejným osobákem, kterým se jezdí v Česku na nákup. Když jsme v Himáláji bojovali s brodem, přes který nás nakonec musel převézt náklaďák, přijel superb, normální Škoda Superb, který se přes vodu a kameny přenesl jako nic.
Trabant si umí vytvořit problém tam, kde ho většina aut nemá. Jenže Mongolsko je opravdový problém, a tak jsme rádi, že máme naše luazy a hondu, které jsou do terénu opravdu stavěné. Skoro tři měsíce jsme se v nich lopotili na asfaltových silnicích a dálnicích, kam se opravdu nehodí, a teď, teď konečně budou ve svém přirozeném prostředí!
Jiný vesmír
Ale i když jsme zatím na asfaltce, Mongolsko je jiný vesmír. Zatímco střední Asií nekompromisně postupuje globalizace a Uzbekistán i Kazachstán se více a více podobají Evropě, Mongolsko je pořád své. Datové simky kupujeme v jurtě, abychom se poprvé přesvědčili, že vchod je opravdu nízký a kdo se neskrčí, ten se praští do hlavy. Ještě mnohokrát budeme mít možnost si to ověřit. Oběd si dáváme v jurtě hned vedle, kde se v kamnech topí sušenými kravskými lejny. Prostě nádhera. Tady jsme chtěli být!
Země priusů a jurt a koní
Asfalt nás vede dál a dál, přes údolí a zvlněné hory. Jsme pořád v Altaji, pohoří, které nás v Rusku uhranulo. Tam to ale byly "Alpy", tady je to něco jiného, kopce pokrývá v podstatě poušť. Jako bychom vjeli do jiného světa. Když je ale kopec opravdu prudký a asfalt zmizí, žáby se pořádně zapotí, než se dostanou nahoru. A pak zase silnice. Zvlněná jako jízda na lochnesce na matějské.
Kdybychom měli popsat Mongolsko, než jsme sem vjeli, řekli bychom, že je to země koní, sokolů a jurt. Po pár dnech tady to musíme opravit. Je to země koní, sokolů a všemožných dalších dravců, jurt a priusů. Hlavně priusů! Toyota Prius je japonský hybridní automobil, kterých je Mongolsko doslova plné. Jsou všude. Pokud se kdykoli podíváte v Mongolsku na ulici, uvidíte alespoň jeden prius, ale nejspíše dva nebo více. Proč jich je tady tolik, je nám záhadou. Rozhodně je sem dovezli z Japonska, protože mají volanty napravo. Skoro všechna auta tady mají volant napravo, až téměř nedává smysl jezdit po pravé straně silnice.
Ale proč zrovna prius? Těžko říci. Asi jich byla v Japonsku spousta na prodej. Pokud by ale chtěla Toyota ještě více potvrdit odolnost svých strojů a nestačilo by jí, že jsou to nejoblíbenější auta povstalců a bojovníků za všechno možné po celém světě, mohli by ukazovat Mongolsko. A ti dravci, ti tady sedí ve městě na lampách jako holubi.
Do srdce Mongolska
A tak pod modrou oblohou, na které krouží majestátní opeření letci, jedeme dál. Náš cíl je mongolské vnitrozemí, prostor, kde nejsou asfaltové silnice, prostor, kde můžete dlouhé dny putovat nádhernou pustinou. Prostor křižovaný spoustou řek, kde by se mohlo hodit, že naše auta plavou. Uvidíme. Rozhodně jsme připraveni tudy projet!
Zatím ale cesta vypadá krásně, je součástí okružní silnice spojující většinu větších mongolských měst. Na noc ale vždy odbočujeme do plání, které ji obklopují. Jestli se v nějaké zemi opravdu snadno hledá místo na spaní, je to Mongolsko. Takže tady nehledáme místo na spaní, ale krásné místo na spaní! Třeba vedle potůčku protékajícího vyschlou planinou, obklopeného dokonalým zeleným kobercem, vinoucím se jako stuha krajinou. Když na něm zastavíme, máme pocit, že někde musí být cedule "nešlapte po trávníku".
Na návštěvě
Ráno se na hlavní cestu nevrátíme, jedeme zkratkou okolo toho zdánlivě nekonečného trávníku až ke dvojici jezírek, kde se vedle dvou jurt pase stádo koní. Zastavíme a zvědavě koně okukujeme, zatímco jejich majitelé zvědavě okukují naše stroje. Když jeden vyleze na naši hondu, nastartuje ji a rozjede se. Marek na něj podezřívavě kouká, ale nechává to být. "Svezu se na jeho koni", prohlásí. "Je to mnohem lépe odpružené než honda," huláká o několik minut později ze sedla koně.
Nedá nám to a nakoukneme do jurty. A pak z ní hodinu nevylezeme. Nosí nám další a další jídlo. Nejprve kumys, kysané kobylí mléko chutnající jako kefír, pak něco, co vypadá jako laskonka, ale je to tvrdé a kyselé, asi nějaký sýr, pak pečivo, pak jiný sýr a zase kumys. Nerozumíme si jediné slovo, ale zároveň si rozumíme skvěle.
Lednice na silnici
Vedle silnice ze země trčí podivné roury a u nich cedule. Zastavíme, jsme zvědaví, co to je. "Permafrost je osazen termosifonem, prosím zpomalte." Píše se na ní. Tak tohle je obří lednička chladící permafrost, trvale zmrzlou zem, která vlivem globálního oteplování přestává být trvale zmrzlá. A když taje, hýbe se, a to není dobré pro silnici na ní. Zajímavé i smutné současně.
Když je naše zvědavost ukojena a už se chystáme jet, zastaví u nás auto, prius, samozřejmě. Z něj vystoupí chlapík, vzezřením něco mezi kovbojem a mongolským kočovníkem a široce se na nás usmívá. "Další, co se s námi chce vyfotit," řekneme si. A chce, ale když je spokojený, předvede cirkus on. A jaký!
Země zázraků
Z auta vyndá takovou… kytaru? Dvoustrunný nástroj, něco mezi mandolínou a minibasou. Posadí se pod značku "pozor serpentina", zapálí cosi, co krásně voní a… začne hrát a zpívat. Hlubokým hrdelním melodickým hlasem. A v dálce na dokonalém asfaltu se v představách zhmotní koně a zelené pláně.
A zpívá a zpívá svůj opakující se nápěv. Postupně se k němu přidává jeden Marek s bubínkem, druhý Marek s brumlou a nakonec Mirek s dřevěnou hrací žábou. Rytmus je houpavý a uhrančivý. Ale my nejsme na prázdné pláni, jsme na hlavním silničním tahu, a tak zastaví jeden prius, druhý… pak UAZ, zase prius. A pod dopravní značkou "pozor serpentina" se koná koncert pro možná dvacet posluchačů, kteří čas od času uhýbají projíždějícím autům. Mongolsko je zemí zázraků.
Mongolsko nemá cesty, jen směry
Černý asfalt náhle zmizel, bez varování skončil uprostřed ničeho. Proč zrovna tady? Vypadá to, jako by jim prostě došel. A cesta se rozeběhla do všech stran jako řeka hledající další koryta, kudy by mohla téct. Mongolsko mimo asfaltky nemá cesty, má jen směry. Cesty, které jsou v mapách, nejsou uměle postavené, jen bez asfaltu jako v Austrálii. Srovnání s ní se stále znovu nabízí. Tam je naplánovali, postavili a udržují je. Tady se cesty prostě vyjely ve směrech, kam se bylo potřeba dostat. Nikdo se o ně nestará, je to jen na vás. A jet po nich je něco, co jsme ještě nezažili!
Neviditelný nepřítel
Roletu známe. Závratné množství malých vlnek tvořících se na nezpevněných cestách, po kterých jezdí hodně aut (pokud vás zajímá, jak to vzniká, hledejte termín "corrugation"). Jenže jízda po cestách, o které se nikdo nestará, je doslova pekelná. Po roletě se dá jet buď hrozně rychle, kdy auto vyloženě letí nad vrcholky zvlněného povrchu, nebo hodně pomalu.
Tady se moc rychle jet nedá, a tak když se na cestě objeví roleta, snažíte se jet jinudy, a tak vznikají další a další paralelní cesty, které se rozplétají, klikatí, splétají a někdy dalece rozbíhají často v šířce mnoha set metrů. Naše žáby trpí, ale uklidňujeme se tím, že na tohle byly stavěné. Zavěšení kol, rám, všechno je dělané do terénu. Snad to vydrží! Trabíci by se nám tady rozpadli.
A tak se ženeme plání, někdy docela rychle, když se nám daří jet mimo cestu, někdy hrozně pomalu, když musíme jet po ní. Dál a dál do srdce Mongolska až k místu, kde se potkávají dvě jezera. Místu, kde se naše žáby poprvé ponoří do mongolských vod!
