V České republice žijete od roku 2005. Byli Češi tehdy k cizincům otevřenější než dnes?
António Pedro Nobre: Myslím, že mentalita lidí se nemění. Vzdělaní a informovaní lidé mají tendenci být k cizincům otevřenější. Naopak lidé méně vzdělaní mají sklony k tomu, být zlí. Nejenom ale k cizincům, ale i k Čechům, třeba z jiného města, regionu nebo jiného fotbalového klubu. Stejné jako dnes to bylo i v 90. letech a bude to tak i za dvacet let. Možná jen že v dnešní době v souvislosti s migrační krizí jsou lidé skeptičtější, speciálně vůči muslimům. Dokonce jsou to často lidé, kteří jsou jinak k cizincům otevření.
Když se lidé moc nezměnili, tak jak se proměnila Česká republika?
António Pedro Nobre: Změny, které zde proběhly, byly obrovské. Každá další generace přináší více vzdělaných lidí. Vesměs všichni cizinci, s nimiž jsme dělali rozhovory a žijí v Česku dvacet let, potvrdili, že se podařilo velmi rychle dohnat západní země, ať už v oblasti technologií, nebo vzdělání. Stále více lidí hovoří cizími jazyky, cestuje do zahraničí a má zájem o změnu a zlepšení. Stále zde jsou sice lidé, kteří mají z těchto změn strach, ale je jich čím dál tím méně.
Co vás na naší zemi přitahovalo a přitahuje nejvíc?
Emanuele Ruggiero: Věc, která mě nejvíce překvapuje ve srovnání s Itálií, je silná občanská výchova a respektování pravidel. Pravidla, která jsou jasně daná a musí být dodržována. Jsem rád, že můj syn, napůl Čech, je vychováván tímto způsobem. Česká republika je navíc národ s mladou populací s ročním HDP ve výši čtyř procent, s nízkými daněmi, dále s větším zaměřením na rodinu a prostorem pro děti (například ženy na mateřské dovolené až na tři roky), vše opět srovnávám s Itálií.
Díky MHD, jež funguje na minutu přesně, se všude dostanete, je tedy možné eliminovat automobil a výdaje na benzín. Máte možnost žít ekologičtěji. Zdravotnictví je v některých případech bezplatné (pro studenty a nezaměstnané), studium na dobré úrovni včetně vysokých škol zdarma a je zde stále mnoho pracovních příležitostí. Také je tu ale stále něco, co Italové již ztratili, a to naděje na lepší budoucnost. Pokud by v Itálii bylo toto všechno, pak bychom vyřešili většinu našich problémů.
Česká republika je země, kde je větší svoboda bytí, je možné být tím, co jste, bez vnějšího ovlivňování a škatulkování. Většina lidí v Itálii ještě nepochopila, že není podstatné pro život mít tričko značky Valentino, ale že je mnohem lepší si jej ušít sám nebo jít do second handu, což je dnešní nový luxus a je to "cool" a nezbytné chovat se udržitelně. Zde je to možné. Žije se tu více uvolněně, klidně v lidském měřítku, v parku najdete akrobaty na drátě, šermířské skupiny, cvičení jógy, tai-chi, lukostřelbu nebo rodiny na pikniku, hrající si děti, pejskaře nebo studenty připravující se na zkoušky. Vše s respektem k ostatním, aniž by někoho rušili.
Čemu jste se naopak obtížněji přizpůsoboval?
Emanuele Ruggiero: Každá země má jiné zvyky a tradice. Musíte být schopni naučit se časem porozumět některým postojům a způsobům, v sociální oblasti, v institucích, v běžném životě. To, co Češi mají zakořeněno ve své kultuře a není často na první pohled příliš srozumitelné pro cizince. Samozřejmě zde vnímám určitý nedostatek typické středomořské náklonnosti v mezilidských vztazích, Češi jsou trošku chladnější, ale zahřejí se po několika pivech (smích). A dále mi chybí ještě více poznatků o mezinárodní gastronomické kultuře, takže je to trošku těžké pro ty, jež si mysleli, že zde budou žít úplně stejně nebo podobně jako v jejich minulém sociálním kontextu. Miluju Českou republiku, přesně tak, jak je, nechci nic měnit.
V roce 2011 měl premiéru váš první dokument o životě cizinců v Česku. Jak Češi tehdy reagovali?
António Pedro Nobre: Lidi reagovali dobře, alespoň na těch promítáních, kterých jsem měl možnost se zúčastnit. Většinou to tedy bylo na multikulturních akcích, které logicky navštěvují lidé, kteří mají jednak snahu být informovaní a zároveň jsou tolerantnější.
A proč jste se rozhodl natočit po pěti letech další snímek?
António Pedro Nobre: Byli jsme osloveni Janem Kopkasem z brněnského Expat Centra, který viděl už první film. Věděl, že jsem se přestěhoval z Ostravy do Brna, a napadlo ho natočit film o cizincích z Brna a jižní Moravy. Výzvu jsem přijal i proto, že jsem si mohl splnit to, co jsem v prvním snímku neměl šanci udělat. Hodně impulsů přišlo až po premiéře. Jedním z nich byl i muž, se kterým jsem se seznámil v Pardubicích. Emigroval do Kanady, když mu bylo osm let. Plně integrovaný se necítil ani v Kanadě, a bohužel ani po pětadvaceti letech, když se vrátil do Čech. Cítil se jako cizinec v rodném městě. Tehdy mě napadlo, že by bylo zajímavé zdokumentovat nejenom život cizinců v Česku, ale zároveň i zahrnout osudy českých emigrantů, kteří se vrátili.
Ovlivnila váš film uprchlická krize?
António Pedro Nobre: Začali jsme natáčet v červenci 2014. Tehdy ještě o uprchlické krizi nikdo moc nemluvil. Ale postupně se začalo toto téma řešit, čím dál tím víc se samozřejmě i změnilo chování lidí k cizincům, což samozřejmě ovlivnilo i náš film. Primárně jsme ale chtěli navázat a zdokonalit první snímek, a ne dělat prouprchlickou propagandu.
Snímek dokumentuje život řady rozdílných lidí z mnoha národů, etnických skupin, profesí a sociálního zázemí. Co mají společného?
António Pedro Nobre: Chtěli jsme zdokumentovat život lidí, kteří jsou stejní jako my. Cizinci, kteří se opravdu integrovali do české společnosti, mluví zdejším jazykem, znají českou kulturu, snaží se respektovat místní zvyky a hlavně, myslím, že skoro téměř všichni z nich mají nebo se chystají mít rodinu s Čechem či Češkou.
Můžete přiblížit osud některých z vašich hlavních hrdinů?
António Pedro Nobre: Jedním nich je například Don, který se přestěhoval z Kanady v roce 1969. Zažil normalizaci, sametovou revoluci a vlastně celou českou historii za posledních 47 let. Další, kdo odvypráví svůj příběh, je Ivanka. Česká protirežimní aktivistka, která byla nucena v roce 1982 emigrovat. Druhou polovinu svého života strávila ve Francii.
Nebo Stanislas, výměnný student z Konga, který přišel v posledních letech komunismu a zůstal tady, nebo Jirka, rodák Brňák, který se setkal se svojí laoskou manželkou Amphone v uprchlickém táboře v Karlsruhe v roce 1981 a dnes mají restaurace a hotel v Brně, nebo Bruno, Američan, syn českých uprchlíků, který se přestěhoval do České republiky, zatímco jeho rodiče tam zůstali.
Jak moc se liší pohled Čechů na svoji vlast ve srovnání s tím, jak jejich zemi vnímají cizinci?
António Pedro Nobre: No, kupodivu Češi v našem filmu, kteří žili v zahraničí, mají tendenci být kritičtější. Cizinci, kteří zde žijí, vlastně mají pozitivnější názor. Věřím, že v mnoha případech je to normální, protože nikdo si nevybere zemi, kde se narodil, zato si ale může vybrat zemi, ve které chce žít. Cizinci zde žijí právě proto, že se zde cítí lépe než jinde. Je zřejmé, že názor člověka se zkušenostmi ze zahraničí bude neutrálnější a konstruktivnější než než názor někoho, kdo se zde narodil, strávil celý svůj život zde a nemá zkušenosti odjinud. Protože film nabízí pohled z obou stran, dává prostor pro vznik velmi zajímavých diskusí mezi oběma skupinami.
Filmem chcete změnit i to, jak Češi vnímají cizince, kteří tu žijí. Mají to tady na základě vašich zkušeností obtížné?
António Pedro Nobre: Nejsme si tak jistí, že můžeme myšlení lidí změnit. Někteří to nechtějí, i když o cizincích mají špatnou představu. Věřím, že lidé, kteří jsou otevření, budou mít o film zájem a bude se jim líbit. Ti, kteří nemají cizince rádi, o film stát nebudou, a pokud ano, budou ho nejspíš kritizovat. Přesto doufáme, že někteří lidé nám díky němu porozumí.
Obecně platí, že Češi nejsou rasisté. Česká republika je krásná země, kde se dá dobře žít. Ale je pravda, že některé postoje se mění negativním směrem. Objevují se demonstrace proti islámu a uprchlíkům. Ale čísla se mi zdají bezvýznamná. Moje rada pro cizince je nehledat příležitosti rasismu a diskriminace, protože pokud se o to pokusí, je snadné je najít. Ale všude je to nakonec stejné.
Jak vnímáte negativní, mnohdy až nenávistný postoj některých Čechů vůči uprchlíkům?
António Pedro Nobre: Bohužel nejenom extremisté jsou proti. Stejný postoj zastává i spousta slušných, vzdělaných a tolerantních lidí. A vlastně jim tak trochu rozumím. Tím, že ty lidi držíme ve speciálních táborech, odtržené od společnosti a utrácíme peníze, které se nikdy nevrátí zpět, místo toho, aby byly využity jiným způsobem, tak nepomáháme. Pokud by Evropská unie měla program, kde bychom je mohli učit jazyk dané země, naučili je pravidla, aby získali práci a mohli živit rodinu, platili daně, sociální a zdravotní pojištění, aby se prostě stali platnými členy společnosti, bylo by to něco jiného.
Vliv na negativní postoj společnosti má samozřejmě i strach z radikálního islamismu a spousta mýtů, které o muslimech kolují. Měnit to je ale úkolem médií. Je třeba ukázat, že ne každý muslim je sebevražedný atentátník a že ne ve všech muslimských zemích mají ženy méně práv než muži. Například v pákistánském parlamentu je 33 procent žen (v českém parlamentu je pouze 20 procent), nebo že mnohé islámské země jsou demokratičtější než země jako Rusko, Čína nebo Bělorusko.
Za mě je extremismus známkou nevědomosti. Z nějakého důvodu stejně jako Hitler, Stalin, Pol Pot a nyní i takzvaný Islámský stát spoléhají na neznalost, intelektuálové a další informovaní lidé jsou v takových režimech eliminováni.
