Na rozhovor Jan Cina přichází do kavárny na nádvoří pražské Novoměstské radnice, kde ale shodou náhod právě pózuje nevěsta s ženichem. Fotograf, který má Cinu zvěčnit pro účely tohoto článku, tak musí počkat, až novomanželé místo opustí se snímky do rodinného alba. Sympatický kudrnáč v brýlích je však nepřehlédnutelný, takže si ho všimne i mladý pár a nenechá si ujít příležitost mít vycházející hereckou hvězdu na svatební fotce.
Vadí vám, když vás příznivci na ulici přepadávají kvůli společné fotce?
Nikdo mi zatím na ulici nechtěl rozbít hubu, takže je to naopak příjemné a milé a myslím, že Karel Gott, Karel Roden a Jiřina Bohdalová jsou na tom o dost hůř.
Rád bych se s vámi nejdřív bavil o seriálu Most!, odkud sice diváci nemohou znát váš obličej, ale pravidelně se v něm setkávali s vaším hlasem. Víte, proč si režisér Prušinovský vybral jako dabéra postavy Dáši právě vás?
Napadlo ho to prý ve chvíli, kdy si mě všiml v televizní show Tvoje tvář má známý hlas. Že budu dabovat trans ženu, jsem věděl už na konkurzu, kde jsme zkoušeli, jak bude můj hlas k Erice Stárkové sedět. Zkoušeli jsme to na scéně z Pošty pro tebe, která pro mě byla z celého seriálu jedna z nejtěžších. Při sledování některých dílů jsem pak byl sám překvapený, jak dobře se tam můj mužský hlas hodí. Erika má totiž hlas posazený daleko výš.
Spojení trans ženy s mužským hlasem ale vyvolalo kontroverzi. Například Tereza Zvolská vám v komentáři Deníku Referendum vytkla, že přispíváte ke stereotypnímu zobrazování lidí, kteří prošli změnou pohlaví. Myslíte, že Most! stereotypy spíš bourá, nebo udržuje?
Komediální seriály se stereotypy pracují vždycky. Osobně za tím nevidím žádné zlé úmysly. Bez drsného humoru by Most! vypadal jako sociální drama. Takový žánr natáčí s Romy už režisér Petr Václav, ale na jeho filmy přijde maximálně desetina diváků, co teď sledují Most!. Mně se podobné filmy moc líbí, ale pro většinu publika jsou moc intelektuálské.
Takže je podle vás nekorektní humor vhodný způsob, jak sblížit majoritní společnost s minoritami?
Seriál mluví jednoduchým, drsným jazykem, a dokáže tak ožehavá témata obalit humorem a tím je odlehčit. Navíc se na něj dá dívat dvěma způsoby, což je důvod, proč je tak populární a líbí se jak voličům Zemana, tak pražské kavárně. Mám pocit, že část Čechů v Mostu! vnímá jen drsnou slupku a humor, tedy ten první plán. Nevím, jestli jim dochází, že seriál druhým dechem upozorňuje i na to, že ne všechny předsudky jsou dobré, a že do těchhle předsudků bodá.
Sám se setkávám s lidmi, kteří v Mostu! vidí i tu kritiku, ale nemyslím si, že tohle poselství doletí ke všem. Snad ale aspoň někomu otevře obzory a ukáže, že všechno není tak černobílé. Z mého pohledu je hezké, že dvě nejkladnější postavy jsou Rom a trans žena. O seriálu teď mluví celá republika, takže se mu nesporně podařilo otevřít diskusi, což je první krok k úspěchu.
Jan Cina (30)
- Český herec vystudoval Pražskou konzervatoř i alternativní a loutkové divadlo na DAMU. Žije s hercem Petrem Vančurou.
- Na stříbrných plátnech se zatím objevil v dramatech Smradi, Místa nebo v pohádce Čertí brko. Na podzim se do kinosálů vrátí ve filmu Národní třída.
- Zahrál si také v televizních seriálech Terapie, Semestr, Pustina, Svět pod hlavou nebo Lynč. V populárním Mostu! propůjčil hlas postavě trans ženy Dáši.
- Na divadelních prknech v současnosti září ve Studiu DVA v Šíleně smutné princezně a v Malém princi, v A studiu Rubín v Mojí malé úchylce a v Divadle Kalich v Podivném případu se psem.
Vy dnes otevřeně mluvíte o tom, že jste poloviční Rom. Hlásil jste se ke svým romským kořenům vždycky tak hrdě?
Když si máma chtěla mého romského tátu vzít, musela si docela tvrdě obhájit, aby spolu mohli být. Táta pochází z Prahy, ale máma vyrůstala v malém městě, kde byl sňatek s Romem v 80. letech ještě tabu. O tom, jak těžké to tehdy měli, jsem věděl už jako malý, ale dlouho jsem si nepřipouštěl, že se mě romství nějak osobně týká. Děda s babičkou z tátovy strany v mém dětství bydleli v pražském Hloubětíně, víceméně v romském ghettu, kde to bylo strašně ošklivé, přestože jejich byt vypadal krásně. Nechodil jsem tam proto moc rád. Potom se jednou stalo, že jsem na babičku vykřikl, že nebudu jíst chleba s vajíčkem, protože je černá. To jsem mohl chodit na základku.
Co se dělo pak?
Po tomhle incidentu jsme s našima měli debatu, protože se babičky moje slova pochopitelně dotkla. Až tehdy mi rodiče otevřeně vysvětlili, že sám jsem po tátovi napůl Rom. Stejně jsem svůj původ ale dlouho neřešil, protože na mně ani na mých sestřenicích, které mají taky romské tatínky, nikdy nebyl vidět. Naše rodina navíc nikdy nedodržovala nějaké tradiční romské zvyky a romskou kulturu jsem tak od malička nasával hlavně z hudby Idy Kelarové a Ivy Bittové, která mě vždycky bavila.
Zajímavý moment nastal, když jsme byli na DAMU v Německu na výměnném pobytu. Když jsme se měli představovat, tak ze mě v angličtině nějak automaticky vypadlo, že jsem "half a gypsy". V tom mezinárodním kolektivu mi to najednou přišlo důležité zmínit. Od té doby se ke svým romským kořenům hrdě hlásím, a protože mě zajímají, začal jsem před 14 dny chodit k jedné studentce romistiky na lekce romštiny. Táta totiž romštině sice rozumí, ale moc ji nepoužívá.
Na podzim jste ve smíchovské hospodě, která se shodou okolností jmenuje Severka, natáčel film Národní třída podle novely Jaroslava Rudiše. Jeho hlavní postavou je rváč Van Damme, který v knižní předloze říká, že mu nevadí žádné menšiny, pokud ovšem nedělají bordel. Vyjadřuje podle vás tahle hláška postoj české společnosti k jinakosti?
Ano, a to dost přesně. Dokud se Čechů něco osobně nedotýká, tak s ničím nemají problém. Z průzkumů vychází, jak moc jsou Češi tolerantní vůči homosexuálům a nevím komu všemu dalšímu, ale když pak najednou dojde na lámání chleba a někdo takový se vedle nich třeba nastěhuje, tak už s ním problém mají. Teď jsem si v souvislosti s Mostem! četl článek o tom, proč Zdeněk Godla chodil do zvláštní školy. Přesně se v něm ukazovalo, jak funguje segregace romských dětí, které odmalička šoupáme do škol, kam jejich neromští vrstevníci nechodí. Češi jsou s Romy v pohodě, pokud se s nimi nemusí setkávat, ale kdyby se jim skutečně otevřeli a věnovali, mohlo by se jim to vrátit. Byla by to velká investice energie, ale možná by se pak obě skupiny lépe vzájemně poznaly a zjistily by, že se některé předsudky vůbec nezakládaly na pravdě.
Jak se vám po boku postavy jako Van Damme, kterou navíc ve filmu ztvárnil Hynek Čermák, hrálo? V rozhovoru pro časopis Marianne jste totiž říkal, že máte s autoritativními chlapáky problém.
Já ve filmu hraju postavu Psycha, která v knižní předloze chybí. Jsem pro Van Dammea taková náhrada jeho syna, kluk, kterému všechna svá moudra vypráví. Van Dammeův představitel Hynek Čermák má v sobě jako člověk i jako herec určitou křehkost, která mu dodává na síle. Stejně jako Van Damme ani moje postava Psycha moc netuší, jak se ve světě chovat, aby do něj zapadla. Cítí se být v životě ztracená. Van Damme se zase pohybuje na tenké hranici mezi zloduchem a hrdinou a v osobním životě mě setkání se silnými samci, třeba i z řad mladých kluků, lehce znervózňují. Snažím se s tím strachem ale bojovat, takže postupně začíná mizet.
Vedle napůl romského původu také veřejně přiznáváte svou homosexualitu. Michal Pitoňák z Národního ústavu duševního zdraví nedávno v rozhovoru pro Aktuálně.cz řekl, že coming-out může neheterosexuálním lidem trvat i sedm let. Jak náročný byl pro vás?
V mém případě to šlo všechno hodně rychle. Nejtěžší bylo si svou orientaci přiznat sám. Příznaky toho, že jsem gay, jsem sledoval déle, ale nejdřív jsem je přecházel. Až když jsem se zamiloval do svého partnera Péti, se kterým jsme teď spolu už 13 let, jsem si řekl: "Aha, takže tohle jsem opravdu já." Kamarádi to pak vzali hodně dobře. Těžké to bylo pro rodiče, kteří to zjistili, když už jsme s Péťou žili spolu, a vůbec nejtěžší bylo to vysvětlit širší rodině. To jsem tenkrát úplně nezvládl a nechal jsem to na rodičích. Obecně jsem měl štěstí, že jsem si na cestě ke coming-outu neprošel žádnými těžkými psychickými stavy. Často se totiž setkávám třeba i s muži, kteří jsou starší, mají ženu a rodinu a přiznat si svou orientaci je pro ně tak obtížné, že radši žijí v psychické nepohodě, než aby ten krok udělali.
Pitoňák také zmiňoval, že jeden ze způsobů jak zlepšit společenské přijetí homosexuálů by byla legalizace stejnopohlavních manželství. Je i tohle důvod, proč sám v rámci iniciativy Jsme fér za jejich uzákonění bojujete?
Určitě. V současnosti poslanci návrh ještě neprojednali, ale ze společenské diskuse se zdá, že sahat na instituci manželství přijde mnoha lidem jako svatokrádež. Možná je to i tím, že slovo manželství vzniklo v češtině jako složenina slov muž a žena, kdežto anglické "marriage" je víc neutrální. Ukazuje se, že velká část společnosti nemá problém s tím, aby homosexuálové měli stejná práva, ale problém zůstává právě ve slovu manželství, které pořád konotuje muže a ženu.
Bylo by ovšem super, kdyby se s námi heterosexuálové byli ochotní o slovo manželství podělit, protože se s ním zároveň pojí určité city a závazky. Argument, že předpokladem manželství je i závazek zplodit dítě, mi v době, kdy existuje tolik opuštěných dětí, přijde trochu přežitý. Zastánce názoru, že život s homosexuálními rodiči je pro dítě nebezpečný, pak může přesvědčit jen to, když se setkají s nějakým stejnopohlavním párem a zjistí, že v něm dítě vyrůstá úplně normálně a i jeho vrstevníci ho berou. Rozhodnout se pro adopci je navíc něco, co stojí obrovské úsilí a měli bychom to obdivovat.
Kromě filmů a seriálů vás diváci mohou vidět například i v divadelní hře Malý princ ve Studiu DVA. Vystupujete v ní na scéně úplně sám. Líbí se vám, když odpovědnost za představení nesete celou na svých bedrech, nebo byste radši měl vedle sebe i další herce?
Ta zodpovědnost je v něčem děsivá, ale v něčem i dobrá, protože co si při představení nadrobím, to si taky sním. Z hraní Malého prince bývám paradoxně míň unavený než třeba z role v Šíleně smutné princezně, kde mám mezi jednotlivými scénami pauzy. V přestávkách totiž mívám prostor pocítit únavu, kdežto v Malém princi nemám čas si odpočinout, takže ten proud energie zůstává pořád stejný. Tuhle zkušenost bych doporučil všem hercům, protože z ní nejdřív máte strach a pět minut před nástupem na scénu prožíváte velké nervy, ale pak vás to rychle přejde.
Malého prince si mnoho lidí přečte v dětství, kdy v něm vidí jenom pohádku, a pak se k němu vrátí v dospělosti a najde tam spoustu podprahových sdělení. Měl jste s knihou podobnou zkušenost?
Poprvé jsem Malého prince četl někdy v deseti letech, kdy se mi moc líbil, ale cítil jsem, že jsou v něm schované právě ty filozofické významy, kterým jsem tehdy nerozuměl. Vrátil jsem se k němu někdy v 15, kdy jsem si ho vybral jako monolog při přijímačkách na konzervatoř, ale komise ho tenkrát nakonec nechtěla vidět. Předvést jsem ho tak nakonec mohl až teď ve 30, což je věk, který cítím jako životní přelom. Vedu v sobě dialog mezi svým dospělejším já a svým vnitřním dítětem, což je jedno z témat Malého prince. Naše divadelní adaptace pro mě představuje dialog s mým vnitřním já, s někým, kdo umřel, i s někým blízkým, koho jsem dlouho neviděl. Všechny tyhle vrstvy tam zohledňujeme.
Cítíte se v současnosti víc jako dospěláckým uvažováním nepoznamenaný Malý princ, nebo jako letec, který v knize tvoří jeho protipól?
Postava letce, kterou znají čtenáři z knížky, se ve hře fyzicky neobjevuje, ale diváci ji tam stejně mohou uvidět, protože se k ní vztahuju. Já mám teď našlápnuto k velkému princovi, který dokáže dělat i dospělá rozhodnutí. Malého prince podle mě nemusíte nikdy úplně opustit. Můžete si ho nechat v sobě a jenom k němu přidávat nové zkušenosti tím, jak stárnete.
