První dobrý tip, který jsem dostala, bylo rozložit si plán míst, která bych chtěla navštívit, podle předpovědi počasí: Centrum samotného města nechat na chladnější den, horké počasí naopak využít k výletům do nedaleké Sintry a na mořské pobřeží.
Když se tedy ráno probudím a za okny vidím zataženou oblohu s mraky, které vypadají, jako by tam visely už někdy od doby průmyslové revoluce, je mi jasné, že je den jako stvořený na průzkum města.
"O Lisabonu se říká, že je to město postavené na sedmi kopcích," vybavují se mi slova mého kamaráda ve chvíli, když se po strmých schodech šplhám historickou čtvrtí Alfama k hradu sv. Jiří (Castelo de Sao George) a mám u toho pocit, že moje plíce zůstaly dole v kavárně, kde jsem posnídala tradiční portugalské koláčky pastéis de nata se žloutkovým krémem.
Souběžně s kamennými schody vede zhruba do poloviny výstupu eskalátor a já se tak v duchu proklínám, že jsem přecenila své síly a nenechala se nahoru vyvézt. Kochat se atmosférou úzkých uliček nejstarší lisabonské čtvrti, která jako jedna z mála odolala následkům ničivého zemětřesení, by totiž bylo mnohem snazší.
Jestli máte rádi výhledy, tohle je to místo, kde se vám jich v Lisabonu dostane nejvíc, a to jak na město jako takové, na přístav a na řeku, na katedrálu Sé, tak třeba do zahrad, kde se ve stínu pomerančovníků povalují členové lokálních kočičích gangů. Vyhlídky z vyvýšených míst zároveň odkrývají i tajemství některých z místních domů.
Pokud totiž stojíte před nimi, vidíte opravenou, natřenou a čistou fasádu, takže by vás nikdy nenapadlo, že když se na dům podíváte z vrchu, bude ve skutečnosti zpustlý, zelení prorostlý a opuštěný a fasáda je jen jakási portugalská verze potěmkinovské vesnice, která má na první pohled dobře vypadat a vytvářet dojem opečovávané čtvrti. Pravda ale je, že vizuálně to nakonec funguje.
Dejte si rybu, ale žlučníku se vyhněte
Na druhou destinaci, čtvrť Belém, kterou mi kamarád popsal jako naprosté lisabonské "must see", je potřeba se přemístit hromadnou dopravou. Z Alfamy lze sjet typickou žlutou tramvajkou, poté přestoupit na tramvaj klasickou. Pokud by vás cestou stejně jako mě zmámila vůně grilovaného masa, neváhejte zapadnout do některého z podniků a poobědvat.
A jestli si objednáte rybu a stejně jako já nejste úplně znalí pravidel bezpečné konzumace těchto tvorů s přímo fascinujícím množstvím nejrůznějších kostí, doporučuji zvolit filet, nikoliv rybu celou. Mohlo by se vám totiž stát, že jako vůbec první sousto si ukrojíte žlučník a na rybu tak nepomyslíte nejméně do Vánoc. I když ne že by tedy zrovna kapr byl vhodným adeptem na znovunalezení chuti k rybímu masu.
Nejprofláklejším místem, k němuž v Belému turisté směřují, je Belémská věž. Není divu, vysoká opevněná stavba je jedním z nejvýznamnějších symbolů města, zároveň ji lze najít i na seznamu Světového dědictví UNESCO. Já si její návštěvu ale úplně neužívám, lehce mi ji kazí déšť a vítr tak silný, že turistům převrací naruby deštníky, které před chvílí nakoupili za 10 eur od pouličních prodavačů, zjevujících se v ulicích automaticky s příchodem nevlídného počasí.
Utíkám se proto schovat do jeronymitského kláštera, pod jehož střechou byla v roce 2007 podepsána Lisabonská smlouva. Zdejší prostory poslouží dobře jak pro posílení demokracie na evropské úrovni, tak jako úkryt před nevlídným přímořským počasím.
Maják a pobřežní treky
Lisabon jako takový mi na jeden den vystačil tak akorát, úplně mě minula proslulá party čtvrť Bairro Alto, jejíž návštěvu jsem vyměnila za parádních devět hodin spánku, takže další den už brzy ráno stojím na peróně a čekám na vlak, který má cílovou stanici v městečku Sintra. Cesta trvá ani ne čtyřicet minut a z okna vlaku je patrné, jak městskou zástavbu postupně nahrazuje více a více zeleně.
Na nádraží v Sintře se pak oddělím od většiny turistů, kteří míří do místních paláců, a přestoupím na minibus, který městečko nejdříve naskrz prokličkuje, takže vím, že sem se další den musím rozhodně vrátit, nicméně protentokrát je mým cílem mys s majákem Cabo da Roca, nejzápadnější výběžek pevninského Portugalska.
Výlet sem se dá pojmout buď jako rychlá otočka na kávu v restauraci pod majákem, nebo naopak jako celodenní túra po značených trasách na vrcholcích mořských útesů. Tady vám vedro nebude ani v těch nejparnějších letních dnech, a kdyby náhodou bylo, není nic jednoduššího než sestoupat dolů na pláž a zchladit se přímo v Atlantiku. Co by to koneckonců bylo za výlet do Portugalska, kdyby se člověk nepodíval aspoň na chvíli k oceánu!
Novogotický disneyland
"Těch paláců je v Sintře víc, ty chceš ale hlavně do Quinta da Regaleira, to je takový novogotický romantický disneyland, co si tam na začátku minulého století postavil místní milionář, a pak do Palácio Nacional da Pena, to je zase to hodně barevné nejvíc na kopci," zdůrazňoval mi kamarád. Jak řekl, tak se poslední den svého výletu zařizuji a kromě obou zmíněných paláců se kochám zejména rozmanitou florou a všudypřítomnou zelení, kterou Sintra překypuje.
Ne že by mě paláce nezaujaly, ale jak tak procházím postranními uličkami mezi ploty jednotlivých zahrad mimo hlavní turistické tahy a pozvolna stoupám od jednoho honosného sídla k dalšímu, zjišťuji, že možná víc než stavby jako takové, mě zaujalo jejich zasazení do krajiny a kouzlo, které spojením obou věcí vzniklo. Nakonec mám tedy pocit, že všechny ty paláce vypadají z dálky mnohem lépe než třeba zevnitř.
