Autobus přijíždí do Tullamore a na sklo začínají bubnovat kapky deště. V Česku je teď slunečno, kolem pětadvaceti stupňů. Tady třináct, déšť. Recepční v hotelu se na cizince v mokrém oděvu s účastí pousměje: "To víte, Irsko." Kolikrát už tohle musela říct jen během dneška (a co teprve za celou dobu, co tu pracuje)?
Ještě k té zimě: "Nám to nevadí, máme tady vlastní vnitřní vytápění," směje se světový ambasador whiskey Tullamore D.E.W. Kevin Piggott. Chápu. My, vyznavači moravského národního všeléku zvaného slivovice, víme, o čem je řeč.
Kevin není žádný herec, zpěvák ani jiná celebrita. Vyrostl nedaleko, pracuje v palírně. Tady jsou na svůj drsný kraj hrdí. Když má někdo být světovým ambasadorem, tak ať je místní. Ví snad skoro všechno o historii firmy i o její originální whiskey míchané ze tří druhů. A taky zná spoustu historek, kterých je Tullamore plné. Tak poslouchejte…
O fénixovi a letecké katastrofě montgolfiéry
Sedíte si takhle v místním pubu The Brewery Tap a nemůžete si nevšimnout vlajky města venku na náměstí: má ve znaku ohnivého ptáka. Takže se samozřejmě zeptáte proč.
Tak to se přátelé, musíme vrátit do roku 1785. První montgolfiéra se vznesla do vzduchu jen o dva roky dříve ve Francii a vynesla do výšky kachnu, berana a kohouta. Svět byl okouzlen a Tullamore chtěl být světový. Dva místní džentlmeni proto požádali jistého anglického dobrodruha, aby to v městečku předvedl také.
Horkovzdušný balon odstartoval z dvorku doktora Bleakleyho 10. května 1785, jenže zakrátko se to nějak zvrtlo. Prudký poryv větru hodil vzlétající montgolfiéru proti jednomu z domů na Patrick street. Balon se zachytil za komíny a bylo zle. Za chvíli už byla v plamenech celá ulice. Požár, považovaný za první leteckou katastrofu v historii, zcela zničil sto domů. Má to ale dobrý konec. Městečko se z požáru vzpamatovalo a povstalo z popela ještě krásnější - jako bájný pták fénix.
O panu Tullamorovi a jeho hřejivé rose
Spousta lidí ve světě prý netuší, že Tullamore je městečko a myslí si, že existoval jistý pan Tullamore, podle kterého se whiskey jmenuje. Popravdě, zase se tolik nepletou, protože jeho jméno v názvu opravdu je. Jenže je ukryto v písmenech D.E.W. (Daniel Edmund Williams). Palírnu v Tullamore založil v roce 1829 Michael Molloy. Williams tam v patnácti letech nastoupil jako pomocník ve stájích. A o deset let později už byl ředitelem firmy, která pod jeho vedením dosáhla nebývalé prosperity. Williamsovy iniciály DEW jsou zároveň i anglickým slovem označujícím rosu.
O nejlepším dni v životě jedné Mexičanky
"Když už jsme u těch historek, já jsem jednou po palírně prováděl Mexičanku," povídá Kevin. Po prohlídce se chystala navštívit hrad Charleville, což je podle jedné televizní stanice vůbec nejstrašidelnější budova v Evropě. "O pár dní později ji potkal znovu a zeptal se, jaké to bylo.
"Byl to nejlepší den mého života," hlesla zasněně. "To víte, jsem zvyklý na zahraniční turisty a na jejich někdy trochu nejistou angličtinu, takže jsem se pro jistotu zeptal: Fakt NEJLEPŠÍ den celého života?" vypráví Kevin.
"Opravdu, nejlepší," ujišťovala ho Mexičanka. Přišla ke hradu, ovšem cedule hlásala, že je zavřeno. Byla by to smůla, kdyby se tam náhle neobjevil majitel. Ujal se jí a osobně ji po strašidelném sídle provedl. "Hm, to mi nepřijde dost na nejlepší den života," pochybovačně jí sdělil Kevin.
Jenže to nebylo zdaleka všechno
"Když jsem vycházela, objevil se tam jiný pán a ptal se, jestli nechci lístky na rugby, že mu do toho něco přišlo. Tak jsem si je s díky vzala," pokračovala Mexičanka. Kevinovi se to opět nezdálo dost přesvědčivé. Paní mu ale opáčila: "Na rugby vedle mě seděl šedovlasý gentleman. Zjistil, že mluvím španělsky, začal se se mnou bavit. Došli jsme k tomu, že jsem z Mexika. On na to reagoval slovy: A víte, že mexický prezident je můj kamarád?"
Ten pán v hledišti byl totiž prezident Irska.
"To už jsem jí začínal věřit," přiznává Kevin. "Zvláště když pak řekla, že ji náš prezident pozval na recepci s tím mexickým prezidentem, který tady byl zrovna na návštěvě."
Nevěříte? Prodávám, jak jsem koupil. Ale berte to s rezervou - vždyť víte, hospodská historka…
A tu o irské kávě znáte?
"Hele, kdo z vás ví, jak vznikla irská káva?" ptá se Kevin partičky novinářů. "No, někdo nalil do kafe whiskey, že jo," odpovídáme.
Bylo to prý takhle: Za druhé světové války přistávaly transatlantické lety v irském Foynes, protože Irsko bylo neutrální zemí. V zimě roku 1943 se jedno z letadel mířících do New Yorku muselo kvůli příšernému počasí otočit zpět, a když přistávalo, měli cestující za sebou několikahodinový let plný strachu. Pilot poslal na řídicí věž zprávu a požádal, jestli by mohli pro ty vyděšené chudáky připravit v baru něco pořádného na povzbuzení. Šéfkuchař Joe Sheridan s cestujícími soucítil, a tak udělali silné kafe a přidali do něj pěknou porci irské whiskey.
"Byl to z toho téměř okamžitě hit," ujišťuje Kevin. Historku dává k dobru i při prohlídce palírny, která kromě degustace místní whiskey nabízí i možnost ochutnat správně připravenou irskou kávu.
O hledání bodu G v pivní sklenici
Večer sedíme v baru Digan's, nedaleko od tullamorského kostela Nanebevzetí Panny Marie. Vezmeme-li v potaz, že hrabství Offaly, v němž Tullamore leží, je prý nejkatoličtější v Irsku, vypadá to tady vlastně docela stylově - tedy aspoň zdobení starobylého vysokého stropu připomíná kostelní klenbu a nahoře pod krovy je i kůr - tedy pardon, balkónek.
Jeden ze slovenských kolegů novinářů prosí staršího pana majitele, jestli by se nemohl postavit k pípě a vlastnoručně si natočit Guinnesse. "Jasně, pojď," říká majitel a následuje podrobná instruktáž. Poněvadž točit pivo je věda - na tom se s Iry shodneme. Za chvíli už kolega točí jedno pivko za druhým, jako profík.
My ostatní zkoušíme pivní hru, oblíbenou u místních štamgastů: Na první dobrou vypít z čerstvě natočeného piva právě tolik, aby se hladina při vrácení sklenice na stůl ustálila přesně na vodorovné čárce písmene G v nápisu Guinness. Někteří z nás to dokážou docela dobře, ale přesto jsme outsideři, jelikož Irové dokáží tenhle pivní bod G trefit na setinu milimetru přesně.
Na zdi za námi visí obrázek skutečných sportovců, místních hrdinů. Jakou provozují disciplínu?
Není to fotbal, ale irský národní sport hurling, na který jsou náramně hrdí. Je to týmový sport, hráči mají pálky a jde o to dopravit míček buď přímo do brány střežené brankářem, nebo mezi tyče nad bránou.
O leštění pivních sudů
"Tak zítra ráno přijď, máš tu u mě práci, pokud chceš" žertuje majitel baru s kolegou, který si užívá točení piva u pípy. "Jo, přijď a vsaď se, že budeš jako nováček celé dopoledne leštit sudy," opáčí Kevin. "Člověk přijde do nové práce, chce se předvést, jak dobře pracuje. Řeknou mu, ať leští pivní sudy. A tak leští a leští, ale pořád to nějak není ono. Napomínají ho, ať ještě přidá...."
To už je na nás moc - proč by měl sakra někdo leštit pivní sudy? "No to je právě ten fór, že jo," řehtají se v hospodě.
A ještě pár slov o dešti
Přistáváme v Praze. Vycházím ven a po krátkém přemýšlení vyhazuju malý skládácí deštník do odpadkového koše. Nepřežil irský déšť a hlavně vítr. Doma dávám sušit vodou nasáklý fotobatoh. Nepromokavá bunda a boty to přežily bez úhony. Jak se říká, neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení a vybavení. V Tullamore a okolí jsem za stálého deště nachodil během ranního a dopoledního focení zhruba dvacet kilometrů. (Ne, že by městečko bylo tak velké, ale chtěl jsem vidět dva okolní hrady).
Epilog
Nemohu si pomoct, ale to městečko mi fakt připomínalo Bruntál - a nemyslím to nijak ve zlém, naopak. Podhůří Jeseníků zahrnující i Bruntálsko mám rád, vyrůstal jsem tam. U nás i v Irsku jde o drsný kraj, kde se lidem nikdy nežilo lehce. Ale o to víc si umí užít ty světlé chvilky v něm.
