Míříme k severu, do cíle, na Ulánbátar! Ukrajujeme kilometry po stovkách po nejstarší asfaltované cestě v zemi, která podle toho místy také vypadá. Jak padne noc, zastavujeme, protože hluboké a ostré díry v asfaltu nejsou vidět, a opět znovu a znovu žasneme, jak přes ně místní bez sebemenšího zaváhání jezdí na plný plyn. Pořád jsme si říkali, jak to ta auta mohou vydržet. Setkání s tříkolým offroadem před několika dny ale ukázalo, že někdy se kolečko poláme.
Asfalt zase zmizel a my skáčeme přes vymletá koryta potoků, hluboké jámy a úbočí kopců. Až se před námi otevře nádherný výhled. Na zelené pláni červeně září nejzachovalejší klášter v Mongolsku. Amarbayasgalant ukrytý v severních horách, které nás ani po dvou měsících v pláních nepřestávají překvapovat takovou prostou věcí, jako jsou stromy, které místy dokonce vypadají jako lesy.
Poslední klášter v Mongolsku
Amarbayasgalant je jeden z mála klášterů, které přežily stalinistické ničení ve třicátých letech. Měl štěstí, že jej nevyhodili do vzduchu, často i s mnichy uvnitř, jako se to stalo se stovkami jiných. Přesto z kláštera přežilo jen nejužší jádro, drtivá většina staveb byla zničena, stejně jako se ztratila většina jeho vybavení.
Statisíce buddhistických artefaktů včetně obrovské, 26 metrů vysoké sochy z ulánbátarského klášteru Gandan bylo vyrabováno a odvezeno do SSSR na roztavení. Smutné je, že po pádu totalitního režimu na začátku devadesátých let se místa zničených chrámů stala obětí dalšího rabování, kdy byly ze země vykopávány památky, které tam přežily nadvládu Sovětů, a mizely ve sbírkách po celém světě.
Na Amarbayasgalantu není destrukce na první pohled vidět, byl, stejně jako hrstka další klášterů, které přežily, většinou jako skladiště a průmyslové prostory, obnoven hned na začátku devadesátých let a roku 1992 se vrátili mniši. Ovšem háky na stěnách, které kdysi držely mohutné sochy, jsou památkou připomínající zkázu. Stejně jako zbytky zdí, mezi kterými si stavíme stany, zatímco kolem dupou stáda koní.
Zima se blíží
Mongolské noci jsou pořád chladnější a chladnější a hvězdné nebe stále krásnější a krásnější. Ale když musí člověk v noci vylézt ze stanu, aby ho viděl, je mu už opravdu chladno. Je polovina září a mongolská zima se blíží. Když ráno oklepáváme ze stanů námrazu a vaříme si čaj, zatímco s plachtami lomcuje ledový vítr, říkáme si, že už je čas.
Jsme na cestě čtyři měsíce a ujeli jsme mnohem více kilometrů, než jsme vůbec čekali. Na tachometru se jich protočilo už 17 tisíc a pořád přibývají další. Na našich hrdinských žábách je to znát. Kakofonie zvuků, které vydávají, je stále pestřejší. Nevíme, který kilometr může být tím posledním. Je čas. Je čas zamířit do cíle. Jen jej musíme napřed najít.
Největší kůň na světě
Nad našimi hlavami září největší kůň na světě. Obrovská 40metrová socha Čingischána, největší jezdecká socha na světě. Pýcha Mongolska! Na svého dobyvatele jsou tady náležitě pyšní. Asi jako my na naše husity, kdy naše socha Jana Žižky svého času držela stejný primát.
A tak, zatímco okolní země vidí Čingischána jako postavu minimálně kontroverzní, často spíše zápornou - ono se tomu u člověka, jehož činy vedly ke smrti 35 milionů lidí, nelze divit -, v Mongolsku je modlou. Jeho obrovskou nerezovou sochu postavili v roce 2006 a stejně jako další postsovětské státy regionu si na svých kočovných předcích staví národní identitu. Stejně jako my na husitech během národního obrození.
Oceňujeme, že v jejím sklepení je výstava o historii Mongolska i že v jejím podstavci prodávají kafe, ale nějak to není na parkovišti mezi autobusy s turisty ono. Tohle není Mongolsko, jakým už dva měsíce putujeme. Mongolsko magické, plné kontrastů, Mongolsko mystické, kde nad stády koní létají dravci.
Hledáme náš cíl
Je nám jasné, že v Ulánbátaru, kde žije více než polovina populace celé země, to nebude lepší. Slyšeli jsme, že kromě několika památek je to město známé především nekonečnými zácpami a překotnou a chaotickou moderní výstavbou. A že je to jedno z nejošklivějších měst světa. Asi aby kompenzovalo nádheru mongolské divočiny. Víme, že tam nenajdeme žádnou výspu na útesu nad mořem, jako v Africe nebo Jižní Americe, ale věříme, že tam někde je místo, které je tím "naším".
A tak jedeme na Ulánbátar, město, jehož panorama lemují zelené hory, pod kterými se z moře paneláků, mrakodrapů a věžáků tyčí kouřící komíny. Město, které je pravým opakem nekonečných plání pod modrou oblohou, kterými jsme sem dva měsíce putovali. Přes hluboká údolí, přes řeky, přes vrcholky kopců a hor, na kterých se třepotaly na posvátných ovoo modré šátky nad oběťmi bohů. Ulánbátar je jiný svět. Jiný, ale stále mongolský.
Tak jednoduché to nebude!
Už zbývá jen nějakých 40 kilometrů, už se vidíme ve městě, už vyhlížíme to "naše" místo, když se z převodovky Vegu ozve podivný zvuk. Zastavíme. Co to mohlo být? Jako by se samo zařadilo něco, co se zařadit nemělo. Srovnáme všechny páky, ovládající převody a připojení náhonu 4×4, jak mají být, a zdá se, že to pomohlo. Divný zvuk zmizí. Rozjedeme se… Načež motor chcípne a auto se nechce hnout z místa. Převodovka je úplně zablokovaná.
Ta převodovka, která nás trápí od začátku, ta převodovka, kvůli které jsme několikrát rozebírali polovinu auta, ta převodovka, kterou jsme museli před několika tisíci kilometry v Buchaře v Uzbekistánu celou rozebrat a složit. A právě ta převodovka se rozhodla, že se nám po dvou měsících, kdy s ní nebyly žádné problémy, poslední den připomene. Už už vidíme, jak do cíle dojíždíme na laně. Uděláme poslední pokus. Zařadíme nejsilnější převod do největšího terénu, přidáme plyn, auto se zhoupne… a jede. Zaseknutá převodovka se uvolnila! Přivazujeme páku zadního náhonu, která to podle všeho všechno způsobila, kurtou, aby se nemohla hnout, a jedeme. Jedeme najít cíl naší cesty!
Místo jen pro nás
A tak najednou, nad řekou sevřenou mezi městem a skálou, na útesu čnícím proti chladicím věžím elektrárny, pod zapadajícím sluncem stojí ovoo. Hromádka kamení pozlacená posledními paprsky posledního dne naší cesty. Místo, kde se "naše" Mongolsko potkává se svým hlavním městem. A my zastavujeme. To je ono. Tohle místo, které není na žádné mapě, které není ničím významné, kam nejezdí žádní turisté, ze kterého je výhled na Ulánbátar, jaký doopravdy je. Tohle je náš cíl. Celou dobu byl, jen jsme o tom doteď nevěděli. Prostě tady na nás čekal. Celou dobu.
A ono to šlo!
Celou dobu, kdy jsme se snažili dát dohromady dvě auta, jaká svět neviděl. Kdy jsme na něj nemohli sehnat díly. Kdy jsme mnohokrát měnili trasu. Kdy jsme nevěděli, jestli ji vůbec dokážeme takovým autem zvládnout. Kdy jsme rozebírali převodovku u cesty v Íránu. Kdy jsme prchali z Turkmenistánu se zadřeným motorem. Kdy se nás v Uzbekistánu ptala policie, proč tam jsme tak dlouho, a my jí nemohli vysvětlit, že ještě pořád opravujeme auto.
Kdy jsme byli v Rusku po "rozhovorech" s tajnou službou stále paranoidnější a paranoidnější. A kdy jsme se v Mongolsku znovu nadechli, když se svět změnil v nekonečnou jízdu nekonečnou divočinou. A tady to končí. Koupeme se v zářijovém slunci mongolského babího léta, uvazujeme na ovoo nebesky modrý šátek, jak se ve zdejších krajích sluší, a necháváme tam malý dřevěný model naší žluté žáby. Jako poděkování všem bohům, že jsme se dostali až sem! Dokázali jsme to! Dostali jsme se plovoucím autem dál, než jsme se kdy nadáli. Zažili jsme dobrodružství, o kterém jsme snili, když nám bylo třináct. Říkali nám, že to nejde. A ono to šlo!
