Vytáhlý muž ve středním věku o sobě říká, že se z typického příslušníka střední třídy "vypracoval" až do stavu šťastného hipíka. Zdá se, že téměř všude chodí bos - kromě zahrady se bez bot prochází i po štěrku, asfaltové cestě, a bos také řídí svou dodávku. Působí jako typ, který nemá vůbec s ničím problém, nebo se o to alespoň snaží, nosí světlý lněný úbor, na hlavě má chaotický účes a vyhýbá se cukru.
Po zásadním hodnotovém obratu v životě si Vítězslav přestal hýčkat své BMW, prodal jej a začal s rodinou cestovat v karavanu. Pak se také odstěhoval z Prahy a pro čtyřčlennou domácnost nechal postavit dům v malé jihomoravské obci Luleč nedaleko Vyškova. Před dvoupatrovým obydlím je zaparkovaný Vítězslavův druhý domov, černá obytná dodávka.
Vítězslav se svou ženou Renatou a dvěma dcerami v ní žijí přibližně dva až tři měsíce na jaře a jeden měsíc na podzim. Jezdí vždy tam, kde je zrovna teplo, a protahují si tak poměrně krátké české léto. Přes prázdniny pak zůstávají doma v Luleči. "Když jedeme do Španělka na jaře a do Chorvatska na podzim, léto máme třeba půlroční," vysvětluje. Pro jeho děti je navíc největším lákadlem pláž.
Otec rodiny popisuje, že jejich způsob cestování se naprosto liší od toho, jak lidé běžně chápou dovolenou i jak ji dříve trávil on sám. "S holkami čím dál víc zevlujeme někde na pláži, střídáme to s nákupem potravin, já u toho pracuju, nic velkého se tam vlastně neděje," přibližuje. "I tím, jak je to dlouhé, děláme v podstatě podobné aktivity, jako bychom dělali doma. Neženeme se za tím, že toho musíme stihnout co nejvíc, protože na to máme jenom týden," říká.
Kancelář v dodávce
Dalo by se říct, že Vítězslav je jedním z průkopníků digitálního nomádství v Česku, bezmála deset let totiž vykonává svou profesi webdesignéra část roku na cestách. Přiznává, že v dodávce je méně výkonný než doma, ale pracuje stále. Má prý sklony k workoholismu, doma pracuje až devět hodin denně, výjimečně dvanáct. Na cestách to nebývá více než šest. "Občas se snažím práci přerušit a vyrazit na výlet. S autem je to jednoduché, není to tak, že kdybychom chtěli do Paříže, musíme letět letadlem, ale prostě stojíme u Paříže, tak tam vyrazíme," popisuje.
Se svou ženou Renatou si pořídili karavan v roce 2012. Po sedmi rocích cestování se jej rozhodli vyměnit za černou obytnou dodávku, což bylo podle Vítězslava finančně náročné rozhodnutí. "Ale mám z toho radost," říká. "Je to téměř tak dlouhé jako osobák, dá se s tím snáz parkovat a kompozice prostoru uvnitř je lepší než v karavanu," vyjmenovává. Mezi přední a zadní sedačky je v dodávce zabudovaný rozkládací stůl, k němuž stačí přední sedačky otočit, a vznikne podle potřeby pracovní nebo jídelní prostor.
Jednu dobu Vítězslav dokonce plánoval jezdit pouze s expedičním vozidlem vybaveným střešním stanem s tím, že pohodlí v karavanu bylo dost. Nakonec se ale ukázalo, že se dvěma dětmi to bylo už příliš nekomfortu, a od nápadu upustil. "Vyzkoušeli jsme to jednou a bylo to hodně divoké," hodnotí nomád a vzpomíná, jak při práci na ostrém slunci nic neviděl, vařit se muselo venku, což za špatného počasí moc nešlo, a když byly jeho dvě dcery nemocné, ležely na střeše ve stanu, čímž bylo auto nepojízdné.
Možná nám děti vyčtou, že nevystudují MBA
Renata a Vítězslav měli rádi cestování vždy. Než se jim ale narodily dcery, jezdívali spíše na klasické několikadenní dovolené do metropolí, kde obdivovali památky. S příchodem dětí se takové cestování ukázalo jako vyčerpávající až nemožné, vzpomíná Vítězslav na přemísťování plen, kočárků a přesnídávek z jednoho hotelu do druhého. "Říkal jsem si, že by to mělo jít vyřešit líp. Viděl jsem okolo sebe obytná auta a napadlo mě, že by to možná šlo," vypráví. Jenže se obával, že by to byla příliš velká investice. "Zkoumání mi trvalo asi rok, pak jsem řekl ženě, že by to mohlo fungovat, a ona mi řekla, že jsem se úplně zbláznil," směje se Vítězslav.
Manželé si původně mysleli, že cesty budou podnikat jen do té doby, než začnou jejich dvě dcery chodit do školky. Nakonec se jim ale podařilo ve školce vyjednat, že děti budou docházet jen část roku. Pak byli Renata a Vítězslav přesvědčení, že se životem v karavanu bude nadobro konec, až začne starší dcera chodit do školy. Ale ani to nenastalo.
"Nedaleko náhodou vznikla soukromá škola. Kdyby holky přesáhly maximální možný počet zameškaných hodin, musely by podstoupit zkoušku. My to ale máme spočítané a vracíme se měsíc před koncem školního roku," vysvětluje Vítězslav. Učitelé si pak během výuky překontrolují, zda nejsou dívky pozadu, škola postupuje podle standardního rámcového vzdělávacího programu.
V obytné dodávce děti na cestách vyučuje Renata a částečné domácí vzdělávání zatím vyhovuje rodičům i dvěma žačkám, které od sebe dělí rok a půl. "Snažíme se, aby holky měly příjemné prostředí, bavilo je to a měly dobře nastavené hodnoty. Jestli se budou živit jako prodejkyně párků v rohlíku nebo zaměstnankyně korporátu, je na nich," říká Vítězslav.
Dodává ale, že neví, zda mu budou v budoucnu dcery vděčné za to, jakou cestu jim zvolil, nebo mu to naopak vyčtou. "Je možné, že budou strašně spokojené, nebo naopak strašně naštvané, že jsme jim nedali možnost vystudovat MBA a prosadit se v nějaké hezké struktuře," přemýšlí nomád. Napadá ho také, že volný životní styl možná povede k tomu, že se jeho dcery nikdy neadaptují na práci ve větší firmě.
Uvádí ale i příklady lidí, kteří se v "hezké struktuře" uchytili, přestože byli vzděláváni doma. "Mám kamaráda, který je synem diplomatů a vyrůstal v homeschoolingu ještě před revolucí. Ten si v tom liboval a má pocit, že se vše naučil lépe," říká. "Když něco dítě chytne, tak se do toho ponoří, a i kdyby se to mělo naučit z YouTube, naučí se to lépe, než mu umožní škola," sdílí Vítězslav zkušenost z jiných rodin, které děti vzdělávají doma.
Zmiňuje také, že doma jsou dívky schopné zvládnout učivo na celý den za dvě nebo tři hodiny, protože v dodávce je jeden učitel - tedy Renata - na jednoho, maximálně dva žáky. "Je tedy v plném soustředění a nenechá je lelkovat," říká Vítězslav s tím, že někdy se toho děti naučí mnoho a někdy jim to zkrátka nejde, a tak jdou na pláž. Není si ale jist, jak dlouho budou s manželkou moci tento systém ještě praktikovat. Mladší dcera půjde po prázdninách do čtvrté třídy a starší do šesté, což, jak říká Vítězslav, už znamená, že si musí učivo nejprve nastudovat jeho žena, než začne vyučovat děti.
Lidi, co se bojí jet do Brna
Celkově má Vítězslav pocit, že režim, kdy je celá rodina několik měsíců na cestách, jeho dcerám víc dává, než bere. "Děti se díky cestování setkávají s věcmi, které je v životě mohou potkat, co se učí ve škole, může zastarávat. Umíme Zlatou bulu sicilskou a Bílou horu, ale pak se neumíme v životě postarat o peníze a poskládat si jej tak, aby nás to celé bavilo," míní.
Je také přesvědčený, že cestováním děti získávají rozhled a odvahu. "Když člověk žije třeba na vesnici a necestuje, jeho rozhled a schopnost vyhodnotit, co je malicherný a co zásadní problém, je horší, než když přejede několikery hranice a zjistí, že všichni si stěžují na vládu a všichni mají podobné problémy," myslí si. "Budou schopné se seznámit s lidmi a nebát se. Potkal jsem lidi, co se bojí jet do Brna, protože je to velké město a oni neumí tolik řídit," dodává.
Do značné míry svobodný život rodiny Válkových však s sebou nese tradiční a striktní rozdělení rolí. "Já mám na starosti vydělávání peněz, Renča domácnost a děti. Trochu také pracuje, jsou to jednotky hodin denně. Já naopak pracuju hodně, nemám tím pádem čas se věnovat dětem a domácnosti. Máme to rozdělené hodně radikálně," popisuje. Přiznává, že se se ženou občas baví o tom, že by chtěla pracovat. Ta chodila do zaměstnání, než otěhotněla, když ještě s mužem žili v Praze a nevedli nomádský život. "Na druhou stranu by se nemohla tolik věnovat dětem, vozit je do školy a všechny ty služby okolo, které jim poskytuje. Je to tedy optimální pro všechny účastníky," myslí si Vítězslav.
Ukoulet si to po svém
Vítězslav tvrdí, že několikaměsíční cesty v dodávce jsou mnohem klidnější a méně stresující než klasické týdenní dovolené. Krom toho vychází mnohem levněji. "Náklady na cestu rozkládáme do delšího časového období. Když jedete na pár dní, letenky stojí hodně, navíc lidi jedou s myšlenkou, že je to jediný týden, který si mohou užít, takže jdou do nejdražší restaurace a do luxusního hotelu, protože si to přece za rok práce zaslouží," srovnává. "My na cesty vyrážíme spíš žít v jiné lokalitě, než že by to byla dovolená," doplňuje. Zmiňuje také, že s dodávkou se dá spát na divoko, a noc pak nestojí nic.
Rodina Válkova zatím cestuje jen po Evropě. Vítězslava lákají i vzdálenější krajiny, chce ale, aby byly cesty příjemné a bezpečné pro jeho dvě dcery. Mimo Evropu by navíc musel řešit roaming a datové připojení pro svou práci. "Nejvzdálenější tomu, jak funguje Evropa, bylo Maroko a Turecko," říká s tím, že ho láká také Írán nebo Gruzie.
Cestovatel vzpomíná, že kdysi se honil hlavně za vyděláváním peněz. Teď je jeho cílem mít co nejvíce volného času, a přitom uživit rodinu. Urovnat si myšlenky a priority mu prý pomáhá právě cestování s dodávkou, kdy stráví hodně času za volantem. "Škola nás učí, jak být skvělým plátcem daní, ale neučí nás, jak si udělat svobodný život. Já si to chci ukoulet po svém. A pokud mohu inspirovat pár dalších rodin, mám splněno," říká.
