Tentokrát jste za dobrodružstvím vyrazili v luazech, zatímco trabanty zůstaly v garáži. Proč?
Protože s trabanty už to bylo pořád dokola. Cestovali jsme v nich od roku 2007 do roku 2018. Během té doby nám postupně došel prostor, kam se s nimi dá rozumně jet. Trabík možná v našich filmech působí jako kdovíjaké off-road auto, ale opak je pravdou a v zásadě je to strašný zoufalec. Je to auto, které vygeneruje problém i tam, kde není. Když jsme s nimi naposled byli v Himálaji, nemohli jsme se dostat přes brod, a tak jsme je museli převážet náklaďákem, zatímco mezí tím přes ten stejný brod přejela Škoda Superb. Obyčejné auto, co dneska běžně jezdí po ulici, projelo tam, kde my ne. A tak jsme chtěli zkusit něco jiného.
Nejdřív tedy zoufalé trabanty, teď stará sovětská auta. Proč si na své cesty vybíráte taková vozidla? Proč prostě nejedete moderní obytnou čtyřkolkou?
Když jsme začínali s trabanty, klepali si lidi na čelo a říkali nám, že to nejde a že bez pořádného offroadu nemáme šanci. Takže tam šlo o to dokázat, že to jde. U luazů to tak nějak vyplynulo samo, když jsme v roce 2012 v Jižní Americe utopili trabanty v oceánu a první luaz jsme si koupili už v roce 2014. Prostě nám to přišlo jako dobrý nápad. Zaprvé to má pohon všech kol, díky čemuž jsme se najednou mohli začít pohybovat v místech, kde by trabanty byly bez šance, a za druhé je to auto, které plave! A kdo by nechtěl mít takové auto.
Koho napadlo postavit auto jako loď?
Já myslím, že snad každého, kdo uvažoval o terénním autě. Jen se do toho málokdo opravdu pustil. V případě luazů šlo o sanitku pro zachraňování zraněných z první linie. Což je v souvislosti s tím, že Sověti, potažmo Rusové, na zachraňování zraněných moc nejsou, dost překvapivé. Ukrajinci k tomu účelu dnes používají čtyřkolky, se kterými jezdí specialisté do předních linií, tam naloží zraněné vojáky a odvezou je o kousek dál, kde se o ně už mohou lékaři postarat. Což je ve chvíli, kdy jde tomu vojákovi o minuty, velmi dobrý koncept a současné konflikty to potvrzují. Luazy ale takhle nakonec nikdy nikdo nepoužíval a vlastně třeba avizovaná schopnost plavat je u nich tak taky docela zoufalá.
No a plavou tedy?
Plavou, v tom by taková potíž nebyla, ale mají problém s proudem vody, mají problém do té vody vjet a pak z ní zase vyjet a problematické je taky třeba ovládání. Není tam žádné kormidlo, ovládáte to volantem a poháníte koly, která se ve vodě točí, jenže pokud se točí moc rychle, začne převod mlátit, protože na zemi se do takového úhlu v takových otáčkách nedostane. Nedomyšlená je i samotná konstrukce, protože raději, než aby soudruzi to auto postavili tak, že do něj během plavby nepoteče, tak tam prostě dali čerpadlo. Takže sice plujete, ale dovnitř v tu chvíli teče voda, kterou zároveň odčerpává čerpadlo. Luazy jsou tedy mizerní obojživelníci, ale vlastně celkem slušná offroad auta na to, jak jsou malinká.
Jak vlastně vypadá prototyp ideálního člověka, který s Vámi na takovou cestu vyrazí? Co musí mít za vlastnosti?
To se zjišťuje strašně blbě. Ideální člen posádky by měl být odolný a neměl by od toho očekávat, že to bude jednoduché. To ale není v podstatě nikdo, protože každý, kdo s námi jede poprvé, to zkrátka nečeká a je pak zaskočený. Z toho mi vychází, že ideální člověk je ten, kdo už s námi někde byl, vydržel to, a přesto je ochotný do toho jít znovu. Pokud jde o vlastnosti, asi by měl umět sám od sebe pochopit, co je zrovna potřeba udělat, a pokusit se pomoci. Když třeba někde rozebíráte motor, nemusíte být mechanik, aby vás napadlo, že je dobré donést hadr. Je strašně důležité, aby ti lidé byli schopni si vzájemně pomoci a být tam pro sebe i třeba mimo své znalosti a obory. Plus vždycky se snažíme lidi brát tak, aby tam každý dělal něco. Máme kameramany, fotografy, tentokrát jsme poprvé měli i mechanika.
Žabí cesta na východ trvala plus minus čtyři měsíce. To je cca 120 dní, kdy jste v kuse nepřetržitě spolu. Jak jste na tom s týmovou ponorkou? Děje se to?
Děje, bez toho to ani nejde, ponorka k tomu patří. Lidé se nás často ptají, proč si vozíme každý svůj stan. Myslím, že v takových chvílích velmi psychicky pomáhá, že má každý svůj prostor, kde je na chvilku sám a v klidu. Někdo to potřebuje míň, někdo víc, ne každému to vyhovuje. Už mnohokrát jsme se bavili o tom, že spolu vlastně trávíme víc času než lidé, kteří spolu partnersky žijí, protože ani když s někým chodíte, nejste spolu od rána do večera v kuse. Jenže my spolu jsme pořád. Na to, abychom stále dobře vycházeli, je ten nápor extrémní.
Co se týmu týče, pár žen už s vámi na cestách bylo, většinou ale jezdíte samí muži. Proč? Je to cílené? Má pohlaví spolucestujících nějaká specifika?
Teď to spíš tak vychází. Komplikace jsou vztahy, ne to, jestli je někdo kluk nebo holka. Pokud v týmu vzniknou nějaké milostné vztahy, je to vrstva problémů navíc. Proto asi námořníci říkali, že žena na palubě nosí smůlu, protože pak začali všichni řešit, kdo by s tou holkou mohl co mít. Pokud bych to měl odlehčit, není to o tom, že by holky nezvládaly cestování, naopak, zvládají to skvěle, ale spíš že kluci nezvládají ty holky. Reálně se ale děje, že to v té malinké skupině chtě nechtě hodně změní nastavení vztahů.
Když se podívám na trasu, kudy tahle vaše poslední cesta vedla, bylo to trochu, jako kdybyste si dělali sbírku autoritářských režimů. Jak jste se v průběhu vypořádávali s tím, že projíždíte takovými zeměmi?
Byla to taková Tour de Totalita. Vyrazili jsme přes Slovensko, kde je Fico, pokračovali přes Orbánovo Maďarsko, pak Rumunsko a Bulharsko dejme tomu lepší, ale taky žádná krása, až do Turecka. Tam to jako turista třeba skoro nepoznáte, Erdogan je takový turbo Orbán, hodně si tam jedou toho svého Atatürka, ale jinak nás to spíš míjelo. Podobně to nešlo na první dobrou poznat ale třeba ani v Íránu. Íránci jako takoví jsou jedni z nejmilejších lidí světa a jsou strašně v pohodě.
Možná proto, že nejste ženy…
Je pravda, že tam kvůli masivním protirežimním protestům došlo v posledních letech k utahování šroubů. Nemyslím si, že by jako společnost byli Íránci vůči ženám od základu nepřátelští, spíš to začali víc řešit v návaznosti na ty protesty. Nikdo si tam ale podle mě nemyslí, že je ten režim v pořádku, nebo jenom minimum lidí. Část z nich se ale holt rozhodla s režimem nějak péct, to jsou takoví prospěcháři, jiní ho naopak mají docela na háku. Je to bizarní země, kde byste se bez VPN normálně nepřipojili na velké sociální sítě, ale na druhou stranu se tam s vámi lidé chtějí fotit a ptají se vás, jestli je označíte na Instagramu.
Takže čím víc na východ, tím větší bizár?
Potom nás čekal Turkmenistán a byl ještě o dost pošahanější. Koneckonců země inspirovala Sašu Barona Kohena a natočil podle ní film Diktátor. To je absurdní diktatura, kde vymýšlejí nesmysly typu: ´Hlavní město musí být celé bílé a budou v něm jezdit jenom bílá auta.´ A proč? Protože mají vůdce, který to řekl, a tak se to tak udělá. Jedná se o jednu z nejnesvobodnějších zemí světa, je to děsivý a strašně směšný zároveň. Když jsem tam byl před lety poprvé, říkal jsem si, že zhruba takhle nějak si museli připadat před revolucí západní turisté v Československu.
Takže Mongolsko bylo tady po tom všem za odměnu?
Rozhodně. Mongolsko je svobodná země, byť i oni mají své dědictví minulého režimu - hodně kruté a tuhé dědictví. Na Sovětský svaz byli napojení ještě mnohem víc než my, byla to druhá "socialistická" země světa, vazalem SSSR se stali už ve 20. letech. Je pravda, že sochy Lenina a stíhaček nahrazují sochy lidí na koních, protože jsou pyšní na svoji identitu kočovníků. Zároveň ale třeba Čingischána mají za totálního národního hrdinu, kterému vybudovali největší jezdeckou sochu na světě. Postavili 40metrovou sochu někomu, v důsledku jehož činů zahynulo přes 35 milionů lidí, tehdy skoro 10 % tehdejší světové populace. Mongolsko ale coby země zavřená mezi Ruskem a Čínou a současně země závislá na dovozu opravdu nemá lehkou pozici.
Na takové cestě asi člověk prožije spoustu emocí. Měl jste někdy opravdu strach?
Asi ani ne. Byť cesta přes Rusko za dohledu FSB nebyla nic příjemného. Když jsme se rozhodli, že zkusíme Ruskou federaci jako tranzitní zemi do Mongolska, protože jsme mohli buď přes něj, anebo přes Čínu, byl jsem z toho nervózní. Když se vás na hranicích příslušník FSB ptá, co si myslíte o válce na Ukrajině, vy mu odpovídáte, že je špatná, zatímco on projíždí váš telefon, kartu z dronu a následně i počítač, uvědomíte si, že tady sranda končí. Na druhou stranu nám to trochu pomohlo k pochopení té systémové totality a paranoie, která v zemi panuje. My bychom v našich svítivě žlutých vozech, které si navíc ještě každý pamatuje, fakt nebyli moc důmyslní špioni, a pokud bychom byli tak lstiví, nenechali bychom ten špionážní materiál uložený v dronu.
Ve svých textech často citujete klasika světové literatury Charlese Bukowského s tím, že "svět patří těm, co se nepo…" A co vy, "po…" jste se někdy během téhle cesty vy? Nebo k tomu měl alespoň blízko?
Ne, ale měl jsem moment, kdy jsem chtěl to auto rozmlátit na kousky, nebo rozbít na trsátka. Jenže ani na to by nebylo dobré, protože je z plechu. Bylo to způsobeno naší nezkušeností a v návaznosti na to tím, že jsme nechali motory a převodovky dělat člověka, který je prostě fušer. Na všem, co dělal, se objevil nějaký zásadní problém. Mít více zkušeností, poznali bychom to, ale na všechno jsme museli postupně přijít. Jenže svět patří těm, co se nepo…, navíc nás během té doby potkali o dost drsnější a smutnější věci, jako náhlé úmrtí kamaráda, který za námi měl přijet a cestovat s námi. Byli jsme naštvaní, byli jsme i smutní, ponorka taky byla, ale zároveň jsme zažili i spoustu radosti. Třeba když jsme si s žábami jen tak pro radost plavali kdesi uprostřed Gobi ve vodě, která tam vůbec být neměla, a vzápětí přišla zpráva, že se Markovi, který kvůli tomu z Mongolska odjel zpátky do Čech, narodila dcera. Život šel zkrátka dál a my s ním.
