Ona vyrostla na verneovkách a na čundry jezdila už jako dítě. On měl pocit, že jej každodenní rutina ubíjí, a tak se alespoň toulal silnicemi na motorce. Před rokem a půl se Kateřina Kadlusová a František Nykl rozhodli "osedlat" Bramboru a vyrazit poznávat plnými doušky nové krajiny, lidi, chutě a tradice.
Dvoučlenná výprava se i s motorkou BMW R 1150 GS, které neřeknou jinak než Brambora, momentálně nachází v Brazílii, v části zvané Santa Catarina. "Brazilci jsou úžasní. Kamkoli s Bramborou přijedeme, tam jsme středem pozornosti. Místním sice prd rozumíme, ovšem z jejich vysmátých tváří lze leccos vyčíst a rukama nohama se vždycky nějak domluvíme," píší na svém Facebooku.
V Moskvě je ubytoval Fedor v domě hrůzy
Jejich cesta začala loni v květnu. A první zásadní zážitky posbírali v Moskvě. Přes platformu Couchsurfing měli zůstat přes noc u jistého Fedora. Jeho dům se však podle popisu cestovatelů ukázal spíše jako dům hrůzy.
"Teď vám ukážu dům!" řekl Fedor a zhasl světlo. 'Vidíte něco? Já světlo nepotřebuju, ale jestli chcete, rozsvítím baterku na mobilu.' A tak jsme si prošli celý dům pouze za pomoci světla displeje Fedorova telefonu. Možná to bylo tím přítmím, možná jsme byli jen moc unavení, každopádně Fedorův dům naháněl hrůzu. Třípodlažní úzký dům se strmými úzkými schodišti. Obří vycpaní ptáci, staré pohlednice…"
Přesto Nykl s Kadlusovou vzpomínají na Rusko rádi. Líbilo se jim tam nejen kvůli nízkým cenám, ale také pěknému chování místních.
TAKHLE TO DOPADÁ, KDYŽ SI JDEŠ V PERU KOUPIT SVETR... 😂
Zveřejnil(a) WayAway - Na Bramboře kolem světa dne 14. Červen 2017
Každá země má něco do sebe
Oblíbili si i Mongolsko a Kanadu pro jejich přírodní krásy či Mexiko pro rozmanitost, nízké ceny i výtečnou kuchyni.
"Každá destinace má něco do sebe," sdělila Kadlusová a dodala, že sama považuje za skvělé také Peru. "Mají tam dobré jídlo a člověk najde od všeho trochu - poušť, vysoké Andy, Amazonský prales, předkolumbovské ruiny, koloniální městečka, ospalý venkov…," uvedla.
Podle Nykla je každá země krásná zejména tehdy, pokud od ní člověk nic neočekává. "Pokud nic neočekáváte, na nic se nezaměřujete a vnímáte zemi takovou, jaká je, pak je krásná každá z nich, a to minimálně pro svou výjimečnost." S radostí vzpomíná třeba na Aljašku.
Zdivočelí psi i zkorumpovaní úředníci
Na otázku, kde se jim jelo nejhůře, mají shodnou odpověď: ve Střední Americe. "Horka, blázniví řidiči, díry na silnici, zdivočelí psi, nic pro mě. Vůbec nejhorší jsou průjezdy velkými městy. Pokud ta města ještě do toho stojí v kopcích, je to doslova peklo," popsal Nykl.
Naopak rád vzpomíná na cesty v Severní Americe a průjezd pastvinami v Mongolsku. "Užívám si cestu jak po asfaltu, tak sem tam i v lehčím terénu. Krásné jsou cesty v Severní Americe, a to hlavně kolem západního pobřeží, kde zatáčka střídá další zatáčku a vzduch ochlazuje Tichý oceán. Užíval jsem si průjezd mezi pastvinami v Mongolsku, když nám ještě fungovaly tlumiče, potom se z toho stal doslova horor," dodal.
Kromě vyteklých tlumičů nebo zvláštního Moskvana se museli potýkat také s medvědy a zkorumpovanými úředníky. "Cesta ovšem člověka vyškolí. Teď se problémům s korupcí a byrokracií už jen smějeme a záměrně si z podobných situací děláme legraci. Tak například jakmile nás zastaví policista, předstíráme, že vůbec nic nerozumíme, a mluvíme na něj jenom česky. To je vždycky sranda, dívat se na jejich reakce," popsala Kadlusová. Nejhůře ji bylo v Jižní Koreji, když byla nemocná.
JE TO SICE DÁL, ALE ZATO HORŠÍ CESTA Kolumbie je obří. Člověk si uvědomí, jak moc rozlehlá tahle země je, až když ji sjíždí po vlastní ose. Jen Česká republika by se do ní svou rozlohou vlezla téměř patnáctkrát. A tak je občas fajn zkrátit si cestu a vzít to nějakou tou nábližkou, zvláště, když vás místní ujišťují, že je tam asfalt. Jenomže my jsme se jaksi zapomněli doptat, kolik procent asfaltu na oné cestě je, a v jakém je onen asfalt stavu. Naše chyba... :-D Ale alespoň nám dnes vůbec poprvé po dlouhé době nepršelo. Mimochodem, všimli jste si, jak velké množství zábavných historek začíná větou: "Vezmeme to zkratkou..."? :-D
Zveřejnil(a) WayAway - Na Bramboře kolem světa dne 12. Květen 2017
Pro Nykla byl nejhorší zážitek úplně jiný: "Opravdový strach o život jsem měl v Kolumbii. V hotelu v přístavním městě Cartagena na mě polekaný recepční zamířil zbraní. Když vám hlaveň nabité brokovnice míří z metru přímo mezi oči, tak si jen v duchu říkáte: Takhle ne…"
Trasu si vybírali podle cen i podle bezpečnostní situace
Ačkoliv byli před svým dobrodružným putováním na motorce nejdál ve Švýcarsku, svou trasu s nikým předem nekonzultovali. "Jsme takoví samorosti, rádi si děláme věci sami a po svém," říká Kateřina. "Dalším důvodem bylo i pravidlo, že co člověk, to názor. Chceme být z věcí překvapení a udělat si svůj názor sami," dodává František.
Původně naplánovaný čas na cestu kolem světa, stejně jako počet navštívených zemí, překonali. Trasu si tak například obohatili o Jižní Koreu, Belize, Paraguay, Uruguay a Brazílii. A z roku se stal téměř rok a půl. Země, které chtěli na motorce projet, si vybírali nejen podle bezpečnostní situace, ale také podle cen. "Odpadla tak Afrika, na kterou jsme si zatím netroufli, a Austrálie, na kterou bychom finančně nedosáhli," uvedla Kadlusová.
Kromě mezinárodního řidičáku a také třeba víz si do tašek museli přibalit i mezinárodní očkovací průkaz s potvrzením, že prošli vakcinací proti žluté zimnici. Některé země totiž potvrzení vyžadují, mezi nimi například Francouzská Guyana, Ekvádor či Panama.
Ve výbavě jim ale nechybí ani kvalitně vybavená lékárnička, filtr na vodu a kempingové potřeby. "Zavazadlový prostor se tak vyšplhal na cca 350 litrů a váha naložené motorky k půl tuny," líčí František Nykl, na němž spočívá veškeré řízení Brambory.
Zadek je v pohodě, s lokty je to horší
Více než zadky je po tisícovkách kilometrů však bolí lokty. "Zadek je v pohodě, ten si zvykl. Horší je to s tenisovým loktem. Ten se projevuje hlavně při průjezdech městy nebo v kolonách, kdy musím často mačkat spojku. Občas je bolest taková, že nedokážu ani držet řídítka. Řeším to řízením jednou rukou a řazením bez spojky," popsal nepříjemnosti řidič.
Spolujezdkyně si dlouhé hodiny na motorce alespoň zpříjemňuje zpíváním. Oba jsou totiž hudebníci. "Chtěla jsem si s sebou na cesty vzít alespoň ukulele, které nic moc neváží. Bohužel je ovšem křehké a neskladné, a tak by se nevešlo do kufrů. Často si ale při jízdě zpívám do helmy, občas se dokonce dostaví múza a složím si nějaký text do šuplíku. To cestování je totiž neskutečně inspirativní," líčí Kateřina Kadlusová.
Když zrovna nebrázdí silnice, odpočívají, fotí a píší příspěvky na svůj blog a Facebook. Většinou však zadarmo.
"O blog a sociální sítě se staráme ve svém volném čase zadarmo, negeneruje nám to žádný výdělek, je to jen náš koníček. Šetřili jsme dost dlouho na to, abychom se právě financemi na cestě nemuseli zabývat," říká Kateřina.
Chybí jim horká vana, dobré pivo a pohodlná postel
Cestu kolem světa si zaplatili ze svého. Pár sponzorů sice mají, ale nejsou nikomu nijak zavázaní.
"Když se řekne sponzor, většina lidí si představí, že nám někdo platí celý výlet. Ve skutečnosti nás však samozřejmě nikdo neplatí, ani bychom to nechtěli. S našimi partnery jsme se domluvili na podpoře formou materiálního daru nebo slevou na jejich produkty. Je fajn, že nás na cestách nic nesvazuje," vysvětluje František.
Při putování jim nejvíce chybí horká vana, dobré pivo a pohodlná postel. Rodina a kamarádi již tolik ne, jsou s nimi totiž díky internetovému připojení v pravidelném kontaktu.
Až se vrátí do Česka, chtějí hlavně odpočívat. "Je to celkem vysilující, být každý den na jiném místě, poznávat nové lidi, hovořit denně cizími jazyky, starat se o to, kde bude člověk spát a co bude jíst. Je to přesně to dobrodružství, po kterém jsem tolik prahla, ovšem nic se nemá přehánět. A tak už se těším na trochu té jistoty a bezpečí domova. A taky na tu vanu," uzavírá Kateřina Kadlusová.
Podívejte se, jak jiný český pár brázdil svět na starých Čezetách:
