Český rap za 30 let vyrostl, vyspěl a stal se mainstreamem. Nejprodávanějším deskám vévodí jména jako Viktor Sheen, Calin nebo Yzomandias, v rádiích jsou ale nejhranější písničky od Marka Ztraceného a kapel Jelen nebo Mirai. Čím to, že tu takhle existují dva paralelní kulturní proudy?
Vinu částečně nesou obě strany, ale větší chyba je u tradičních médií, protože se o rap nikdy moc nezajímala a často na něj i nasazovala. Když už hudební kritici o rapu něco napsali, tak to bylo většinou negativně, rap shazovali typickými hláškami, že to není ani pořádná hudba. Škoda že si o hip hopu nepřečetli aspoň nějakou anglickou knížku. A z toho pramení velká nedůvěra raperů vůči médiím, televize s nimi zkoušely zacházet jako s popovými hvězdičkami, které udělají úplně cokoliv, ale rap je něco jiného, nikdy se nesnažil zalíbit všem. Rapeři jsou vyhraněné osobnosti, nemají potřebu ze sebe dělat šašky.
Na druhou stranu to vypadá, že se ledy trochu prolomily, Hugo Toxxx a 58G vyhráli hudební ceny kritiků, Smack vystupoval v hlavním vysílacím čase na Andělech s kontroverzní skladbou Molotov, ve které rapuje "zapálit Klause starýho i mladýho".
Ano, je pravda, že se oba proudy poslední dobou zkoušejí vzájemně oťukávat a tohle jsou první signály, že by to mohlo fungovat. Ceny Anděl v uplynulých letech nabraly velmi dobrý směr. Z mého pohledu šlo dříve o trochu zatuchlou anketu, kterou jsem nesledoval, a je moc dobře, že konečně dostává prostor mladší muzika, a tím nemyslím jenom rap.
Co jsou hlavní témata, která momentálně řeší současný český rap? Jsou to pořád "sex, auta, prachy a rap", jak kdysi rapovali Pio Squad, nebo už se to posunulo?
Rap byl vždycky osobní výpověď, důležitější byla autenticita než intelektuálnost. A když je pro někoho významná materiální část života, tak to reflektuje. Mainstream k tomu vždycky sváděl - když vyrůstáte ve čtvrti, kde nevíte, jestli budete mít vůbec na jídlo, a najednou se koupete v penězích, je jasné, že to začnete dávat najevo. V českém rapu se v posledních letech hodně odrážejí vnitřní problémy a duševní obtíže, což je ale celosvětový trend v muzice. Mladí trpí duševními problémy, je cool o tom mluvit, rapeři jsou taky otevřenější. Zmínil bych v tomhle Viktora Sheena, který sice podobné věci neříká úplně naplno a má je v textech spíš schované, mladí lidé, kterých se to týká, se ale v nich nacházejí a cítí, že v tom nejsou sami.
Takže rap je pořád hudba hlavně pro mladé?
V Česku to je mladý žánr, skutečně je to primárně hudba pro mladé, protože nejstarší český raper je Orion, a tomu je 46 let, to není žádný velký věk. Mně je třeba 37 let a ve svém okolí mám vrstevníky rapery, kteří mi můžou říct něco, s čím se ztotožním, ale starší lidi někoho podobného nemají. Pokud nám čeští rapeři budou stárnout, zrát a fungovat, tak by s nimi mohlo zestárnout i publikum a hiphopová kultura by u nás mohla být konečně vnímaná jako regulérní kultura.
Českej rap
Kniha je pocta nejoblíbenějšímu žánru současnosti. Obsahuje informace o historii, vývoji i současnosti českého rapu, rozhovory s největšími jmény domácí scény. Jednotlivá interview doplňují osobní vzpomínky DJe Poety, který rap sleduje přes 25 let. Kniha je k dostání na webu ceskejrap.cz.
Vám je 37 let, jak moc náročné je v tomto věku zůstat otevřený mladým umělcům, kteří často s žánrem experimentují, ať v dobré či špatném?
S nepochopením mladé scény se hodně setkávám z řad svých vrstevníků, a mrzí mě to, protože často jsou to jenom předsudky. Speciálně mě vytáčí hláška mých kamarádů "Já to neposlouchám, protože tomu nerozumím". Ale člověk nemůže rozumět něčemu, co neposlouchá. Když tomu nedáte šanci, tak tomu nemůžete porozumět. Cítím tady generační propast. Pro mě osobně to tak těžké není, protože pracuju v rádiu a každý týden pouštím novou muziku, takže ji pořád sleduju. Ale abych byl upřímný, tak jsem měl krátký výkyv, když se začal zvuk zjednodušovat, zklamalo mě to, protože to s sebou přivedlo například playback, což je pro mě neskousnutelná věc, obzvlášť v rapu, který by měl být autentický.
V knížce věnujete českým raperkám pouze jednu strana textu, scéna tedy pak působí jako pánský klub. Proč?
To je velmi smutná věc. Raperky mám samozřejmě moc rád, Missy Elliot je moje velká oblíbenkyně, ale v Česku se ženám moc nedaří. V minulosti to byly spíše výstřely, rapovaly podobně jako kluci, nasazovaly hrubší hlas a nosily široké kalhoty, to si myslím, že nemohlo bavit ani holky, ani kluky. Až v posledních dvou třech rocích se začínají objevovat raperky, které stojí za pozornost, ale paradoxně stojí trochu stranou rapové scény. Je to záhada. Věnoval jsem jim jen jednu kapitolu, protože tu není žádná, která by měla konzistentní kariéru a víc desek.
Mezi nejúspěšnější domácí rapery patří Viktor Sheen, Calin, Michajlov nebo Maniak, což jsou všechno muzikanti, kteří mají původ v zahraničí. Co podle vás do české muziky přinesli?
Jsou velmi talentovaní, pracují s češtinou opravdu jinak, svobodně a kreativně. Například Calina jsem se i musel zeptat, jak některé texty myslel, protože mi to nesedělo do mých zavedených postupů, bylo to celé velmi jiné.
