Nezapomenutelné jsou herecké výkony dnes stoletého Kirka Douglese ve Stezkách slávy a Spartakovi Stanleyho Kubricka, jemuž výrazně pomohl s posunem od malých žánrových filmů k velkým produkcím. Těžko říct, jestli by se tehdy ze začínajícího režiséra stalo jedno z největších jmen kinematografie, kdyby si ho Douglas neoblíbil.
Dál hrál v Esu v rukávu klasika Billyho Wildera a ztvárnil i Vincenta van Gogha v životopisné Žízni po životě. Ve snímku Pryč od minulosti si střihl jednoho ze svých pověstných padouchů a v Městu iluzí obnažil v roli protřelého producenta hollywoodské praktiky tehdejší doby.
Na svém kontě má desítky dalších produkcí. Do kánonu kinematografie patří jen jejich menší část, mnoho rolí bral čistě z komerčních důvodů, tím se ale neliší od většiny velkých herců zlatého Hollywoodu.
Ztělesnění amerického snu
Dnes je symbolem splněného amerického snu. Narodil se a vyrůstal na hranici chudoby jako Issur Danielovič v rodině negramotných židovsko-běloruských přistěhovalců. Jako jediný chlapec ze sedmi sourozenců neměl cestu do dospělosti snadnou a prošel si těmi nejtvrdšími pracemi, jaké newyorské ulice nabízely. Přesto získal vzdělání včetně vysoké školy.
Během druhé světové války sloužil jako komunikační důstojník u námořnictva a byl propuštěn v roce 1944 pro utrpěná zranění. Jeho sportovní ambice musely stranou a začal se důrazněji zajímat o filmové a divadelní herectví. Prorazil až ve třiatřiceti letech svou osmou rolí ve filmu Šampion.
Zaujalo především jeho na tehdejší dobu velmi nenucené a realistické herectví. Jen málokdy ztvárnil typicky kladného hrdinu, většinou volil rozervané, ambivalentní postavy pohybující se na hraně dobra a zla. Nebo rovnou zloduchy. Odpovídaly tomu jeho ostré rysy a atletická postava – v mládí si přivydělával i boxem.
Slabé režiséry arogantně ignoroval, s těmi dobrými diskutoval. Ne kvůli pohodlnosti a manýrám, naopak ve snaze odvést co nejlepší výkon. Později se stal producentem ve vlastní společnosti (režíroval však jen jednou), což ho de facto stavělo nad ostatní členy štábu, jeho filmy ale nikdy nebyly jen hereckou exhibicí.
I jako producent byl tvrdý a od okolí vyžadoval stejnou energii, jakou do své práce vkládal sám, což bylo pro mnohé nemožné. Svůj elán vždy vysvětloval těžkým mládím. O Kubrickovi prohlásil, že je „talented shit“, ale svěřil mu své první dva velké produkční tituly, dobře rozpoznal, která část onoho hodnocení převažuje.
Víc než jen hvězda
Volil mnohdy angažované role odkrývající pokrytectví lidí i systémů, stejně tak ve skutečném životě bojoval proti silným hollywoodským studiím.
Například umožnil spisovateli Daltonu Trumbovi napsat scénář Spartaka, čímž se zařadil mezi první producenty, kteří porušili neoficiální blacklist přežívající z nechvalného „honu na čarodějnice“ padesátých let, kdy mnozí vynikající filmaři nesměli pracovat kvůli svému většinou domnělému napojení na komunisty.
Ačkoliv jeho éra postupně odešla stejně jako zlatý Hollywood a štafetu herecké hvězdy přebral jeho syn Michael Douglas, byl aktivní až do devadesátých let. Po vážné letecké nehodě v roce 1991 a první mrtvici v roce 1996 začaly být jeho role stále sporadičtější.
Jeho výrazným veřejným vystoupením byla naposledy účast na Oscarech v roce 2011, kde předával jednu ze sošek a překvapil svou vitalitou. Sál ho odměnil většími ovacemi než vítěze ceny. Sám získal pouze čestného Oscara v roce 1996, kdy bylo jasné, že jeho aktivní herecká kariéra již skončila. Mentálně je však stále při síle, čemuž odpovídá i jeho trvající demokratický aktivismus, charitativní činnost a filantropie.
I pokud obecně platí, že hercům bývá připisována větší zásluha na filmech, než jakou mají, u Kirka Douglase jeho tvrdě vypracovaná pověst jednoho z největších jmen světové kinematografie nesnese pochybnost. Jeho zásluhy sahají dál než ke skvělému a charismatickému herectví, naplňují ideál tvorby hodnotných děl i v rámci mainstreamové produkce. Čímž může být Douglas dodnes vzorem.
