Rozhovor – Kariéra třicetileté herečky Lenky Zahradnické začala v divadelním spolku Radar. Tehdy jí bylo šest let, a jak sama přiznává, nikdo pořádně nevěděl, co s ní. „Tancování mi moc nešlo, nebo spíš hodně nešlo, na keramiku jsem nebyla šikovná, angličtina mě nebavila, a když byl nábor dětí do Radaru, tak jsem se přihlásila a bylo to. Jsem tam přes dvacet let,“ vysvětluje v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Od té doby ztvárnila řadu televizních, filmových i divadelních rolí. Přestože si ji diváci spojují nejvíce s postavou zdravotní sestry v nováckém seriálu Ordinace v růžové zahradě, za nejosudovější roli považuje postavu Grušeňky v představení Bratři (Karamazovi) divadla Disk. „Bez ní bych možná herectví nedělala,“ tvrdí herečka.
Aktuálně.cz Vracíte se do Radaru i dnes?
Ano, je to takový můj druhý domov. Prožila jsem tam snad všechno. První lásky, zklamání, úspěch i neúspěch, zkrátka cestu od dětství k dospělosti se vším všudy. Mám tam přátele, které bych nevyměnila za nic na světě. Vždy mě umí vrátit zpět nohama na zem. Takže když přijde nabídka z Radaru, jestli bych si s nimi nechtěla zahrát, je mi vždy ctí.
A.cz: Radar hraje představení pro dětské publikum. Jak jej vnímáte?
Miluju ho, takoví diváci jsou nejčistší a nejupřímnější. Nehrajou na vás nic, když se jim to nelíbí, tak to sakra poznáte. Miluju dětskou čistotu a ráda pro ně hraju. Ale nepopírám, že je to dost náročné.
A.cz: Jaká jste vůbec byla vy jako dítě?
To se zeptejte spíš mých rodičů a bráchů. Z vyprávění vím, že jsem byla relativně hodné dítě. Trochu živější s plnou hlavou bezva nápadů, odhodlané dokázat vše, co moji dva bráchové. Byla jsem spíš takový chlapeček.
A.cz: Jakou nejhezčí vzpomínku na dětské období máte?
Měla jsem nádherné dětství, takže těžko vybrat jednu vzpomínku. Mám dodnes ráda, když se sejdeme na chalupě u táboráku a vyprávíme si o dětství. V dnešní chaotické době je skvělé se zastavit a vzpomínat. Milovala jsem, když jsme se celá rodina, včetně babiček a dědečků, bratránka s tetou a strejdou sešli na chalupě a oni pro nás děti vymýšleli „bojovku“ s kostýmy a maskami. Vyřádili se slušně.
A.cz: Jak jste jako studentka zapadala do kolektivu? Jste týmový hráč?
Nikdy jsem v kolektivu neměla problém. Myslím, že je to i zásluha mých bratrů, že jsem byla pořád zvyklá na přítomnost dalších dětí, mezi kterými jsem se musela protloukat a najít tam své místo. Nikdy jsem nebyla extrémně soutěživá ani panovačná. Moje role byla vždy vše uklidňovat, shazovat vtipy a klidnit emoce. Řekla bych, že jsem hodně týmový hráč. Bez ostatních to zkrátka nejde a navíc by mi samotné bylo smutno.
A.cz: V mnohých rozhovorech o sobě tvrdíte, že jste hyperaktivní. Byla jste taková vždycky?
Byla jsem trochu divoká a hodně extrovertní. Bylo mě pořád slyšet a vidět. V Radaru jsem se ale zklidnila, tam byl můj exhibicionismus ukojen na jevišti, kdy se na mě všichni koukali a třeba i zatleskali. Neměla jsem potom potřebu se ventilovat dál.
A.cz: Co vás dokáže zklidnit?
Procházka se psem, jóga a třeba úklid.
A.cz: Říká se, že většina hereček je hysterických. Máte to také tak?
Dlouho jsem si myslela, že mezi ně nepatřím. Ale pak jsem si přestala lhát a musím uznat, že hysterická jsem. Každá žena je, ať víc či míň, a u hereček se to ještě násobí. Bylo by divné, kdyby nebyly. Herectví je zahrávání si s emocemi, a to vás nějak musí poznamenat.
A.cz: V čem jste typická herečka?
Nevím, co je pro herečku typické. Mám ráda svou práci a chci ji dělat co nejlépe. Možná je typické fňukání, když práce máme hodně a nestíháme, a naopak fňukání, že práce zrovna není.
A.cz: Ztvárnila jste již nespočet postav. Je některá, která se vám povahově podobá?
Když budete chtít, tak v každé něco najdete. Asi neumím říct jednu jedinou. Nicméně role, kterou jsem skutečně milovala a s láskou hrála, byla Peggy v Hrdinovi západu. Ale během zkoušení tohoto představení se stalo hodně zázraků a uvědomění si. Bohužel se již nehraje. A zcela zásadní rolí pro mě a pro můj další život byla postava Grušeňky v představení Bratři (Karamazovi) divadla Disk. Bez ní bych možná herectví nedělala.
A.cz: Čím pro vás byla Grušeňka tak zásadní?
Neumím to asi popsat tak, jak bych si přála. Byl to můj vnitřní boj, zda opravdu být herečkou. Jsem člověk, který o sobě hodně pochybuje a nechá se snadno malým neúspěchem vyvést z míry, což není úplně nejlepší vlastnost u herečky. Grušenkou jsem nabyla sebevědomí a rozhodla jsem se, že je to povolání, které chci dělat a mám dělat. Neznamená to, že o sobě od té doby nepochybuji, pochybuji, ale vím, že jsem vždy udělala maximum a jsou lidé, kteří to ocení, a lidé, kteří to neocení. Tak to prostě je.
A.cz: Hodně vás obsazují do rolí zdravotních sester...
Asi tak vypadám. Myslím, že se to rozjelo rolí Alenky Veverkové v Ordinaci a teď se na tom kočáře jen vezu dál. Nicméně, původně jsem jí chtěla být a jak se říká, nic není náhoda.
A.cz: Co vás nakonec od profese zdravotní sestřičky odradilo?
Je pravda, že jsem chtěla jako sestřička pracovat. Ale chtít a skutečně dělat je velký rozdíl. Ono si to můžete představovat, jak chcete, ale realita je skutečně jiná. Máma je zdravotní sestra. Když jsem jí prozradila, že nad tou školou přemýšlím, začala v klidu vyprávět, co mě asi tak čeká. Umírání na denním pořádku, malé děti, kterým nebudu moct pomoct, příběhy starých lidí, kteří už tam ráno nemusí být a tak dál. Pak mi řekla, že na to nemám povahu, ale ať si dělám, co chci.
A.cz: Nebyla jste zklamaná?
Nakonec jsem to sama uznala a šla studovat na gymnázium. Ale ty sestry si mě stejně našly, i když v takové demo verzi. Každopádně tu práci a lidi, kteří ji vykonávají, velice obdivuju. Jsou to borci.
A.cz: Teď, když ji ztvárňujete v seriálech, nelitujete, že jste to povolání vzdala?
Jsem ráda, že si na to můžu hrát. Ve skutečnosti bych nezvládla ani třetinu jejich povinností. Hroutím se z jehel, bojím se krve, většinou mi padá všechno z rukou. Tuhle práci můžou dělat vyvolení a já mezi ně nepatřím.
A.cz: Jak jste na tom s hraním milostných scén? Stydíte se?
Samozřejmě. Ale i to k herecké profesi patří. Zvláštní je, že třeba já se stydím tak prvních patnáct minut. Potom už to začnu brát jako samozřejmost a jestli na sobě mám neopren anebo téměř nic, je mi jedno. Prostě pracuju. Ale že bych se v tom vyžívala či to vyhledávala, opravdu nehrozí. Mám zvláštní práci, když nad tím tak přemýšlím.
