Rozhovor – Aneta Langerová je pro mnohé Čechy jedinou tváří talentových soutěží, která uspěla a dokázala se vymanit z často spíše negativně vnímané nálepky "Superstar".
Od začátku je vnímaná jako zpěvačka, která velice dbá na to, aby její jméno nebylo spojováno s pochybnými projekty. Snad i proto si ji kdysi oblíbil i Václav Havel nebo zpěvačka Marta Kubišová, která si ji vyhlídla, aby hrála její mladší alter ego.
Aktuálně.cz: Máte za sebou divadelní spolupráci s Martou Kubišovou. Je to dost překvapivé spojení. Jak k němu došlo?
Aneta Langerová: Poprvé jsme se potkali na jejím recitálu, pak jsme spolu vystupovali na Světlušce a nakonec jsem byla oslovena, abych jí dělala alter ego v dramatu O Sidonii Nádherné. Ze začátku jsem se bála toho žánru. Je to něco jiného, než já dělám, ale nakonec jsem to s radostí přijala.
A.cz: Řekla vám Marta, proč oslovila vás?
No říkala mnoho věcí, ze kterých jsem měla tendenci se červenat. (směje se) Ale bylo to prý z důvodu uvěřitelnosti a autenticity, kterou ze mě cítí.
A.cz: Letos jste také zpívala na koncertě k uctění památky Karla Kryla. Vy ho nemůžete pamatovat, jak vnímáte jeho osobnost?
Karel Kryl byl u nás v rodině velmi oblíbený. A tím, že jsem začala hrát na kytaru, tak jsem si jeho písničky občas zahrála. Vůbec nemusím mluvit o tom, jak jeho písně jsou úžasné a líbí se mi i jeho postoje ke společnosti a životu. Angažovaný člověk v jakékoliv době je dobrý člověk, pokud teda nepropaguje násilí a snaží se ctít určité hodnoty. Jeho tvorby si velice vážím a jsem ráda, že jsem byla přizvaná a mohla si zazpívat dvě jeho písně a připomenout tak skvělého písničkáře a autora.
A.cz: Máte ráda angažované lidi. Jak vy to máte s tou angažovaností a jaký máte názor na události, které se děly na konci minulého roku a vyhnaly lidi do ulic?
Jsem dítě již odchované v demokracii, takže dobu před revolucí znám jen z vyprávění. Lidská odvaha, čest a úcta k hodnotám je mi blízká. Pokud jde ale o nesvobodu a nespravedlnost, tak naprosto šílím a jsem ochotná vystoupit na podobných akcích, jako byl koncert na Václavském náměstí 17. listopadu. Měly to být oslavy 25. výročí sametové revoluce, ale dost to byl také protest proti panu Zemanovi. Všechno to sdílím se svými nejbližšími, ale necítím se na to, abych začala psát protestní písně. Necítím se v politické sféře příliš zdatná a spíše se soustředím na podporu v sociálních oblastech.
A.cz: Měla to být oslava vzniku demokracie u nás. Rozuměla jste těm příchozím, kteří protestovali proti prezidentovi?
Události, které nastaly, přesáhly hranici nějaké dobré morálky a naprosto chápu, že se lidé bouří. Vlastně jsem ráda, že na to společnost reaguje. Nejsem zastánce násilnických protestů, ale vyjádření názorů je důležité. Líbí se mi, když někdo zareaguje vtipně nebo s nadhledem, jako to udělal Xindl X.
Naše společnost není na homosexualitu úplně zvyklá, ale buďme rádi, že žijeme v této době. Přesto si myslím, že je důležité se ozvat a bojovat proti předsudkům.
A.cz: Podle mě ne každý sdílí názor, že by se umělci měli takto společensky angažovat.
Myslím, že to je dobře. Je to totéž, jako kdyby si někdo stoupl ke koni na Václavák a začal křičet svůj názor a protestoval proti jím vnímané nespravedlnosti. Minimálně to vyvolá diskusi. Politikům nemůže všechno projít, nejsme stádo ovcí, i když to tak někdy může vypadat.
A.cz: Od začátku vaší kariéry mi přijde, že víte, co chcete, a že jste nepřistoupila na nějaké kompromisy. Jste dnes spokojená s tím, kde jako zpěvačka jste?
Naprosto, a to z důvodu, že mám práci, jakou chci a která mě těší. Tvořím, jak chci, píšu, o čem chci, a vybírám si písně, které sama chci. Nikdo mě nikam netlačí. Mám své publikum a mohu se věnovat několika projektům. Můj život je velmi pestrý, z čehož jsem radostná a naplňuje mě to. Už to také není tak hektické jak po Superstar a mám klid, takže můžu tvořit a cítím takový vyrovnaný vztah jak k lidem, tak ve mně samotné.
A.cz: Ve vaší kariéře musela nastat doba, kdy odpadli televizní fanoušci a koncerty se přesunuly do menších hal. Nezapochybovala jste v té době sama o sobě?
V té době mě pořád někdo upozorňoval na to, že když udělám to, nastane ono, tak jsem byla připravena na nejhorší. Přesto jsem nechtěla být tváří nějaké televize, ale chtěla jsem, ať je za mnou vidět kus práce. Měla jsem nutkání hudebně se vyvíjet, což mám pořád, a doufám, že mě to nikdy nepřejde. Vážím si svého publika, které vnímá, co zpívám a o co mi jde. A to je něco, co mi popularita nemůže nahradit.
A.cz: Manažera vám dělá starší bratr. Ten ale se šoubyznysem neměl nic společného…
Absolutně ne. Brácha se zabýval sportem. Po soutěži mě začal chránit jako oko v hlavě, a tak vznikla naše spolupráce velmi přirozeně. Když viděl, co se děje kolem, vstoupil do toho bojiště. Držel mě od toho tlaku a filtroval věci, které jsem vůbec nemusela vědět, aby mě to zbytečně nerozhazovalo.
A.cz: Fungujete tak dodnes?
Ano, úplně skvěle. Jsme velmi dobře napojeni a také jsem dospěla. V jeho očích už nejsem děcko, takže se posílil i vzájemný respekt.
A.cz: V loňském roce jste ukončila spolupráci s nadací Světluška. Nenabízel se tam nějaký kompromis, na který byste přistoupila?
To bych musela udělat opravdu velký kompromis nebo úplně změnit názor.
A.cz: Nechcete být konkrétní a říct, co se změnilo?
Asi to není zapotřebí říkat. Ta rozdílnost na další fungování Světlušky nastala a já jsem necítila, že i dál bych byla přínosem pro nadaci.
A.cz: Zeptám se ještě jinak. Nastal problém v uměleckém pojetí nebo třeba v rozdělování získaných peněz?
V rozdělování peněz vůbec problém nebyl. Šlo o změnu vkusu. Ze Světlušky odešla ředitelka Martina Kaderková a hodně se změnilo. Po deseti letech Světluška stojí na vlastních nohou a já odešla proto, že už bych pro ni nebyla dobrou patronkou.
A.cz: Kde bydlíte?
V Praze.
A.cz: Svoji novou desku jste nahrála na Šumavě a vliv venkova a přírody je z ní cítit. Netrápíte se v hlavním městě?
Nemám nic proti životu ve městě. Mám tu mnoho přátel. Za těch deset let jsem v Praze doma. Kombinace města, společnosti a venkova mi naprosto vyhovuje. Asi bych nedokázala žít jen na venkově. Sice se tam žije takový prostší život, což se mi líbí, ale šum velkoměsta mám ráda. A Prahu taky.
A.cz: Co děláte, když máte volno a chcete si udělat radost?
Většinou sleduju filmy, kdy mohu úplně vypnout a ponořit se do příběhu, který nevím, jak dopadne. A nebo mám ráda absolutní ticho, kdy si jen tak sedím a dumám nad různými věcmi.
A.cz: Jste šťastná?
Jsem. V poslední době jsem si uvědomila, že není dobré od všeho tolik očekávat. Není dobré mít tak velké nároky, zvlášť ne na sebe (směje se). Víc než dřív beru život takový, jaký je, a raduji se z toho, co mám, a netrápím se tím, co bych mohla mít.
A.cz: Ptám se proto, že mi ta deska přijde na mladého člověka poměrně melancholická. Většina hitů jsou většinou veselejší skladby. Toužíte mít ještě hit s velkým H?
Je moc hezké, když lidé vaši píseň znají a zpívají si ji. Voda živá se bude hrát asi ještě pár let a moc mě to těší. Stejně tak mě těší, když si lidé zpívají i jiné písně a mají je rádi, nemusí to být hit, který rotuje v rádiích několikrát za den.
A.cz: Televize bude letos vysílat další ročník Superstar. Sledujete to?
Nestačím sledovat. Vnímala jsem ty další dva ročníky po nás a první československé kolo, které vyhrál Martin Chodúr. Ty další talentové soutěže už mě minuly, ale také proto, že jsem úplně zrušila televizi u sebe doma. Obecně si ale myslím, že televize tu soutěž poškodily tím, jak často ji nasazují a ždímají. Kdyby to měly v programu jako takový bonbónek, soutěžící by získali větší prostor a možnost se uchytit. Čeho je moc, toho je příliš.
A.cz: Většina lidí na otázku, kdo ze všech talentových soutěží se prosadil i později, odpoví Aneta Langerová. Čím myslíte, že to je?
Asi tím, že jsme s bráchou věděli, kam mířit nebo jak uchovat normální lidskost a věnovat se hudbě doopravdy. Nechtěla jsem být na akcích, které se mi nezdály a nelíbily. Také jsme si tenkrát často vyslechli, že jsme si zavřeli dveře a brzy skončíme. A samozřejmě roli sehrálo i to, že jsem byla v prvním ročníku. Když přijde něco nového, většinou to má větší pozornost.
A.cz: Jste introvert, nebo extrovert?
Jsem extrovert v momentě, kdy se cítím dobře. Obecně jsem ale spíš klidná (směje se).
Jarní turné Na Radosti
- 11. 2. - Prachatice
- 12. 2. - Třeboň
- 13. 2. - Český Krumlov
- 16. 2. - Kyjov
- 17. 2. - Olomouc
- 18. 2. - Znojmo
- 24. 2. - Český Těšín
- 25. 2. - Ostrava
- 26. 2. - Brno
- 27. 2. - Hradec Králové
- 28. 2. – Kroměříž
- 9 .3. - Česká Lípa
- 10. 3. - Mladá Boleslav
- 11. 3. - Turnov, KC Střelnice
- 12. 3. - Sokolov
- 13. 3. – Plzeň
- 29. 3. – Praha
- 31. 3. - Pelhřimov
- 1. 4. – Uničov
A.cz: Poměrně dlouho trvalo, než jste provedla veřejný "coming out" a přiznala se k lesbické orientaci. Proč jste se tak rozhodla?
Neměla jsem potřebu o tom mluvit, protože mi přijde nevýznamné mluvit o soukromém životě v pracovních rozhovorech. Chtěla jsem zabránit tomu, abych se musela pořád někde skrývat. Chtěla jsem žít život, který žiju, a propojit se se společností jako takovou. Chtěla jsem, aby věděli, kdo jsem. Samozřejmě, musela jsem k tomu rozhodnutí dojít a to mi chvíli trvalo. Pak na obyčejnou otázku jsem dala obyčejnou odpověď.
A.cz: Často se píše, že přiznání odlišné orientace slavných osobností pomáhá mladým lidem získat sebevědomí a sílu k vlastnímu podobnému činu.
Hodně lidí mi psalo, že jim to pomohlo a dodalo jim to odvahu. Naše společnost není na homosexualitu úplně zvyklá, ale buďme rádi, že žijeme v této době. Přesto si myslím, že je důležité se ozvat a bojovat proti předsudkům. Troufám si o sobě říct, že jsem normální a jde pouze o lásku k člověku.
A.cz: Jak si vysvětlujete, že u nás, ale i ve světě se k homosexualitě mezi známými osobnostmi hlásí mnohem více muži než ženy?
To je pravda. Asi nechtějí zbytečně riskovat své jistoty, které mají.
A.cz: Budete chtít někdy dítě?
Samozřejmě jsem se nad tím zamýšlela a předpokládám, že jednou se mé mateřské pudy probudí. Těžko říct, co se v té době bude dít.
A.cz: Podporujete adopce dětí páry stejného pohlaví?
Tu otázku si sama pokládám, protože se mě to dotýká. Pokud mám být zcela otevřená a říct, co cítím, tak si myslím, že klasická rodina je samozřejmě důležitá, vzor muže a ženy. Ale kdybych byla v dětském domově, bylo by pro mě nejdůležitější, aby si mě vzal někdo milující, bez ohledu na to, jestli je to rodina klasická, nebo ne. Neumím si představit, že by mi bylo osmnáct a vyšla bych z dětského domova. To musí být hrozný šok. Docela bych si ráda s někým, kdo to zažil, popovídala.
