Podle britského výtvarníka Damiena Hirsta se velké umění pozná podle toho, že když ho člověk spatří, vyhrkne: "Co to do pr*ele je?" Co jste si řekla, když jste na internetu viděla kolovat fotografie Černého plastiky k domu Fragment?
Řekla jsem si totéž, ale hlavně proto, že jsem z Karlína, bydlím vedle Invalidovny a projekt Fragment jsem ostře sledovala. Nejdřív mě překvapilo, že výsledkem je ženská socha, protože na původních vizualizacích bylo něco diametrálně odlišného. Původně Černý navrhl dva giganty, kteří staví dům z kostek. Řekla jsem si, že je to sice triviální myšlenka, ale že jí celkem rozumím. Černý využil tvarosloví, které si vyzkoušel na Kafkově hlavě a podobných plastikách, tudíž bylo logické, že pokračuje v materiálu i formě. Rohanský ostrov je navíc rozvojové území a dvě postavy, které něco staví, mi v tomto kontextu a na daném místě nepřišly úplně od věci. Ale ta hotová věc teď vypadá úplně jinak a vytratil se z ní i původní smysl. Místo dvou gigantů máme plastiku Lilith, ruku Adama a nohu Lucifera a já se přiznám, že bych v takovém domě bydlet nechtěla. Lilith není jen ženou, která se vzepřela Adamovi, jak to reprodukuje David Černý, v první řadě je to démon, černá síla.
David Černý v DVTV řekl, že Lilith je podle něj takovým prvním symbolem feminismu, protože jako žena nebyla spokojená s podřazeností vůči Adamovi, a tak odešla z ráje.
Lilith se sice vzepřela Adamovi a utekla z Edenu, ale Bůh na ni seslal trest. Všechny děti, které následně zrodila a měly hmotnou povahu, zahynuly a ona se pak začala mstít celému lidstvu. Lilith prochází všemi možnými mytologiemi, od Mezopotámie přes židovskou i křesťanskou tradici. V každé z nich je symbolem negativní síly, démona a čarodějnice, která může za to, že při porodu umírají ženy a malé děti. Lidé si ji často spojovali například s náhlým úmrtím kojenců. A to není hezká symbolika. Davidu Černému se nejspíš zalíbila myšlenka, že Lilith je první postavou, která si přála zrovnoprávnit postavu ženy a muže, ale také se z ní stal démon zabíjející rodičky a malé děti. Ve výsledku tedy vystupuje proti ženám, a to není symbol feminismu.
Co se týká samotné formy, společnost Trigema tvrdí, že je to největší socha v Česku. Přináší ale podle vás do veřejného prostoru něco nového?
Podle mě to dílo není ničím progresivní. Je jak z doby před dvaceti lety. Myslím, že je dělané pro "wow" efekt. Velké ruce a nohy, sochy s hlavami, které se otáčí, toho je asijský svět plný. Nevidím v tom nic, co by na světě už nebylo.
Souhlasíte tedy s tím, že je to povrchní korporátní tvorba, která nemá nikoho urazit, jak pro Seznam Zprávy napsal kulturní publicista Pavel Karous?
Ano, ale nemyslím si, že by David Černý nechtěl nikoho urazit, on provokovat chce. Vnímám to spíš jako jeho aroganci, gesto, že si může dělat, co uzná za vhodné. Nikoho dnes už asi neurazí nahé ženské tělo, ale význam toho díla je strašlivý. Přijde mi, jako by si David Černý tu mytologii snad ani nedočetl do konce. Celé mi to navíc přijde jako druhotná snaha udělat ten dům zajímavý a navázat ho na danou lokalitu. Stavba má údajně shora působit coby torzo ležící postavy, ale já se nemohu zbavit pocitu, že si developer touto anotací chtěl zajistit alibi k tomu, aby před barokní Invalidovnou mohl nekriticky postavit obří moderní budovu.
Vraťme se ještě k té původní vizualizaci. Jak se z dvou gigantů, které už schválil stavební úřad, může ve výsledku stát naprosto jiná socha?
Když kdokoli bude chtít stavět sochu na soukromém nebo městském pozemku, musí žádat stavební povolení jako na stavbu nemovitosti. Následně k ní musí doložit patřičné věci, jako je povolení statika nebo památkové péče, nachází-li se například v památkové rezervaci. Pokud autor plastiku změní, měl by to konzultovat v rámci povolovacího řízení. Avšak ve chvíli, kdy je plastika spojená se stavbou, tak se povolování odbude tím, že plastika není samotnou stavbou, do níž by vstupovali lidé. Získává charakter přidruženého uměleckého díla. V tuto chvíli stavební úřad řeší hlavně povolení samotného domu a na plastiku už nezbývá instituce, která by sledovala její vývoj. Ani nevím, jestli na stavebním úřadě Prahy 8 developer musel oznámit, že výsledné dílo bude vypadat úplně jinak.
Jak si vysvětlujete to, že developer nebo sám David Černý ustoupil od původní vizualizace?
Nevím. Osobně si myslím, že při projektové dokumentaci zjistili, že je to moc drahé a hledali způsob, jak stavbu zlevnit. Mohlo hrát roli, kolik a jak velké mají ty plastiky povrchových ploch. Z dvou těžkých gigantů se tak stala jakási kostra ruky, nohy a ženské postavy.
Jste iniciátorkou programu Umění pro město, skrze nějž Praha finančně podporuje vznik děl ve veřejném prostoru. Galerie hlavního města Prahy v něm zastává pozici autority a kurátora - doporučuje městu práce, které následně získají peníze z rozpočtu. Prošla by přes komisi socha v Karlíně, kdyby to nebyla soukromá investice, ale plastika placená z veřejných peněz?
Černý by musel mít velmi silné argumenty, aby obhájil celý koncept a následně i změnu v původním projektu. Komise by také investora upozornila na to, že výběr umělce by měl být otevřenější, aby ve veřejném prostoru mohlo dojít k demokratické diskusi. K tomu nám dnes velmi dobře slouží soutěže nebo open cally. Když zakázku zadáte jednomu člověku, nezabráníte tomu, že si v tom daném prostoru udělá, co chce, a to může vést k privatizaci veřejného prostoru.
Komise může ale mluvit jen do tvorby, která čerpá peníze z Umění pro město. Předpokládám, že jedná-li se o soukromý pozemek, nejspíš nemáte právo připomínkovat, jaké dílo je na místě vhodné a jaké ne. Nemáte k tomu žádné mechanismy, a pokud se nemýlím, tak je nemá ani žádná jiná instituce, je to tak?
Bohužel, ty mechanismy nemá ani město. Praha má nově tu možnost, že se na projektu může podílet novým nástrojem kontribucí a tím se s velkými developery dohodnout, co by si v tom daném projektu představovala - například školku. Aby ale z pozice vedení a správy města zasahovala do takových detailů, jako je podoba nebo výběr uměleckého díla a od jakého umělce, k tomu prostředky nemá.
Je podle vás problém, že město do schvalovacího procesu nemůže zasahovat?
Je, ale sama nevím, jak by to šlo vyřešit. Neumím si představit, jestli by se toho měl chopit stát nebo města. Česká republika v tomto směru stále tápe. Úpravy stavebního nebo památkového zákona se táhnou roky.
Může být vůbec reálné, aby v Česku umění procházelo nějakým schvalováním na státní úrovni? Neevokuje to v lidech stále tu dobu, kdy veškerá tvorba procházela cenzurou?
Ano, to je první problém. Jakmile se začne hovořit o komisích, tak si starší generace vzpomene na dobu, kdy vše procházelo kontrolou, ačkoli musím poznamenat, že ne všechny komise byly sestavené tak, aby nadbíhaly prominentům, často působily i pozitivně například na regionálních úrovních, kdy podporovaly místní umělce. Další problém je, že si s sebou jako společnost stále neseme představu o nedotknutelném soukromém vlastnictví. Přitom developer sice staví domy za své finance, ale to, jak ve výsledku vypadají, ovlivňuje veřejný prostor, který patří veřejnosti, městu, státu, nám všem. V zahraničí už existují předpisy, jimž developer musí podřídit novou zástavbu města. Myslím si, že u nás je to otázka legislativy a nějaké debaty o tom, jak v Česku nastavit i práva vlastníka. Mnoho vlastníků auta si dnes myslí, že mají právo parkovat na místě před svým domem. Ale ve skutečnosti je to tak, že každý vlastník má právo na to, mít auto, ale už neplatí, že s ním může apriori zabírat veřejný prostor, pokud o tom nepanuje všeobecná shoda. Pak si jako společnost musíme vytvářet pravidla k tomu, kde a jak auta parkovat. Máme parkovací karty nebo vymezená stání.
Jak vnímáte situaci, že developeři sází na umění jako na prodejní artikl?
Tomu asi nezabráníme. V nedávné diskusi organizované Artalkem (web o výtvarném umění - pozn. red.), která porovnávala letošní ročníky světových bienále, zaznělo, že vzhledem k současné krizi bude nejspíš i ve volném umění nutné přijmout větší podíl financí ze soukromého sektoru. Stát nejspíš nebude mít víc peněz než privátní sektor, a tak je do jisté míry přirozené, že stále častěji řešíme otázky typu monetizace umění nebo artwashing, kdy umělci nebo společnost sledují, z jakých zdrojů pochází finanční investice donátora, zda neplynou z nelegálního obchodu. Jsou umělci, kteří nebudou vystavovat například v galerii Kunsthalle v Praze nebo Telegraph v Olomouci, i když jejich zakladatelé tvrdí, že peníze nepochází z problematických zdrojů. Na druhou stranu jiná skupina tam ráda vystavovat bude, protože takové podmínky jim státní sektor nabídnout nemůže.
Samotné korporátní umění nemusí být nutně špatné nebo nekvalitní. A není to nic nového. Ostatně, původní stanice metra Invalidovna a sídliště Invalidovna byly také osazené uměleckými prvky. Poblíž Fragmentu navíc stojí administrativní cihlové budovy Futurama Business Park, kde je vodní plocha, do níž Zdeněk Ruffer osadil plastiky plavců a hrochů, v interiérech pak jsou jeho plastiky kancelářských šanonů. Je to druh korporátního umění, které estetizuje prostor a jeho myšlenka je navíc logicky spojená s umístěním ve vodě a v kancelářích. Na Sokolovské zase stojí kancelářská budova Rustonka, kde je dílo Vista Mars od Jiřího Příhody. Na první pohled působí, že s tím místem nemá příliš společného, ale já osobně ho hodnotím velmi kladně. Vnímám ho jako kritickou reflexi toho samotného místa, kde vedle sebe vyrostly dost velké, odcizené budovy, v nichž se usídlily různé zahraniční firmy. Celé to dohromady působí trochu jako z Marsu.
Špatný příklad je nedaleký hotel Olympik, který nový majitel nechal osadit barevnými skly. Z jedné strany je bůh Zeus a z druhé plameny, které měly odkazovat na olympijský oheň. Kromě porušení původní čistě funkcionalistické fasády budovy z konce 60. let minulého století to je dost nešťastné, protože místní lidé si tu symboliku spojili s požárem, při němž zahynulo poměrně dost lidí.
Takže jsou i příklady kvalitního korporátního umění…
Chtěla jsem uvést příklady tvorby, která je sice korporátní, ale dosahuje jisté umělecké kvality. Tím nechci říct, že by díla Davida Černého neměla uměleckou kvalitu. Ale je třeba si přiznat, že každý může přestřelit, pokud nemá dostatečnou sebereflexi. Například Federico Díaz tvoří v poslední době také pro korporát, je autorem osmimetrové soutěsky v Centru Bořislavka, ale na jeho díle je alespoň poznat, že s něčím experimentuje, přemýšlí o okolním prostoru, uvažuje o souvislostech. Jeho sochy jsou monumentální, k 3D tisku využívá umělou inteligenci a robotická zařízení. Důležité je ale říct, že ani vynikající umělec nemá právo na to, mít díla ve veřejném prostoru všude, kde se mu zlíbí.
Měly by město nebo stát více investovat do tvorby ve veřejném prostoru, aby vytvořily pomyslnou laťku pro obyčejné lidi, kteří dnes často neumí pojmenovat, co a proč je kvalitní a co už je na hranici kýče?
Ano, o to se také snažíme. Idea, že by se měl vrátit systém jednoho procenta na umění z finančního rozpočtu státní výstavby, existuje už dlouho. Spolek Skutek se před několika lety pokusil prosadit dodatek v zákonu, aby veřejné stavby měly poměrnou část z celkové zakázky převedenou do uměleckého díla. Nepodařilo se to prosadit na úrovni státu, nicméně teď podobné iniciativy vznikají na úrovních měst, což je třeba příklad programu Umění pro město, které založila Praha v roce 2017. Jedním z hlavních argumentů pro jeho vznik byla skutečnost, že za posledních třicet let nebyla společnost konfrontována se současným uměním ve veřejném prostoru, protože na to nebyly zbytné finance. Víme, že každá stavba se prodraží, a když se s uměleckým dílem nepočítá od začátku, tak se na něj později těžko najdou finance. Jedním z cílů toho programu tedy je, aby se ve veřejném prostoru objevovalo více příkladů současného umění a lidé si na ně mohli udělat svůj názor.
Jaké kvality by podle vás mělo mít umění ve veřejném prostoru?
Jako každý člověk přistupuji k umění stylem líbí - nelíbí, rozumím - nerozumím. Jsou díla, která jsou jednoduchá, estetizují prostor a nekladou si za úkol ovlivňovat publikum hlubšími významy. I to je legitimní. Osobně mám ale ráda, když mi umělecké dílo něco říká, nějakým způsobem komunikuje se svým okolím a já si díky němu uvědomím třeba i funkci té dané lokality. Myslím ale, že samotné hodnocení, co je dobré a co ne, potřebuje často i časový odstup. To, co dnes odsuzujeme, se za 50 až 100 let může jevit jinak. Ukazuje se nám to teď na příkladu umění z doby minulého režimu, kterému se v Česku ještě nedostalo tolik pozornosti v rámci veřejné diskuse ani potřebného vědeckého zhodnocení. Stále nemáme zcela jasno v tom, co z tehdejší produkce, která se vázala na procenta na umění ve veřejných stavbách, byla díla jen ideologická a poplatná době - stvořená nějakým prominentem, který ovšem nedosahoval nějakých uměleckých kvalit, a co jsou kvalitní díla, jež můžeme zařadit do dějin umění, aniž bychom je spojovali s komunistickou propagandou.
