"Začalo to tak, že jsme spolu s Danielem hledali vlastní ateliér, nějaké místo, kde bychom mohli pracovat, tvořit, sdílet zkušenosti s jinými tvůrci a pořádat přednášky. A narazili jsme na možnost pronájmu téhle budovy," říká Edita Štrajtová, když se potkáváme na dvorku bývalé čokoládovny v pražských Vršovicích.
Starší dvacátníci našli budovu před čtyřmi lety, původně hledali prostor o 300 metrech čtverečních, shodou okolností ale namísto jedné místnosti našli hned celý dům, a to i s recepční. "Když jsme přišli na prohlídku, seděla tu paní, která tu v podstatě hlídala prázdné kanceláře. Byla tu zaměstnaná třicet let, my bychom ji ale bohužel neuživili, a tak jsme se s ní museli rozloučit," vzpomíná studentka výtvarného umění.
Dům, který v pražských Vršovicích stojí od počátku 20. století, byl více než sedm let prázdný. Současný vlastník chce na místě vystavět rezidenční dům, zatím k tomu ale nezískal potřebná povolení, a tak dal dům do správy uměleckému spolku.
"Měli jsme asi třicet tisíc v kapse a téměř žádné znalosti s opravami či rekonstrukcemi, mysleli jsme si, že tu budovu celou vymalujeme," vzpomíná na úplné začátky Edita Štrajtová. "Vymalovat ale jednu továrenskou místnost je pro amatéra jako šest bytů, dalo nám to hodně práce," doplňuje svou kolegyni zvukař Jan Duben, který je v kolektivu od roku 2016.
První rok strávil spolek opravami vnitřku i vnějšku domu. Začal s čištěním dvora, vysázel na něm zeleň a postupně se snažil zvelebit i jeho industriální charakter. Dvorek dnes slouží jako menší komunitní prostor, kde se potkávají umělci a zvědaví návštěvníci.
Vnitroblok tvoří třípatrová budova s ateliéry, venkovský domek s galerií a kulturně-společenská hala s barem a promítačkou. "Projekt jsme začali ve dvou, postupně se však tým rozrostl o dramaturga živého umění Dominiku Andraškovou, zvukaře Jana Dubna, produkčního Jana Kocoura a nedávno také o Báru Hosovou, která nám komunikuje se zahraničními rezidenty," říká spoluzakladatel spolku, když vstupujeme do bíle vydlážděné místnosti s židlemi a promítacím plátnem.
"Napříč historií měl tenhle prostor vícero využití, původně tady stál první parní mlýn v Praze, někde v místech této haly tedy nejspíš protékala řeka. Později se z mlýna stala čokoládovna, pekárna, sušárna hasičských hadic a v 50. letech tady byla montážní dílna Závodů průmyslové automatizace," vysvětluje Konopáč.
Hřiště pro umělce
"Všechno by tu potřebovalo větší investice," říká kolektiv, když procházíme přízemím třípatrové budovy. "Původně jsme mysleli, že budovu budeme moct využít jen na dva roky - opravovali jsme tedy jen to nejnutnější. Po delší době, tedy v momentě, kdy se zdálo, že tady možná budeme o něco déle, jsme se začali zaměřovat i na určitou estetiku toho místa," dodává Konopáč.
V přízemí staré budovy je rezidence pro zahraniční absolventy a aktivní umělce. Spolek kromě dramaturgie vybírá také hosty z jiných zemí, kteří tvoří věci jinak a mohou být inspirací pro místní umělce. "První dva roky jsme rezidenty podporovali ve spolupráci s Českým centrem v Tel Avivu, od minulého roku už pobyty organizujeme nezávisle," vysvětluje kolektiv. Zahraniční rezidence vzniká na základě otevřené výzvy za podpory některých státních i městských orgánů.
"Tak tady je byt, je poměrně skromný, ale každý má svůj pokoj," říká Edita Štrajtová, když vcházíme do prostoru o třech místnostech. Je v něm malá kuchyňka s jídelním stolem, tři ložnice, předsíň a koupelna. "O zahraniční rezidence je velký zájem, jen letos nám přišly životopisy a portfolia od celkem 120 uchazečů. Žádosti vyhodnocuje nezávislá komise složená ze současných umělců a profesorů vysokých uměleckých škol," říká studentka, která má na starosti výstavní a rezidenční program.
Vstup na schody do ateliéru odděluje žlutá mříž s nápisem "Jen pro rezidenty". V horních patrech je téměř 40 místností, kde jsou výtvarní umělci, sochaři, hudebníci, fotografové i designéři. "V momentě otevření těch spodních prostor veřejnosti jsme museli budovu rozdělit na jednotlivé části, abychom zajistili soukromí lidem v ateliéru, kvůli kterému si ho primárně pronajímají," vysvětluje Daniel Konopáč.
Když vcházíme do jednoho z ateliérů v prvním patře, kde sídlí absolvent Akademie výtvarných umění Leoš Suchan, otevře se před námi místnost asi o dvaceti metrech čtverečních. Jsou tu spousty pláten, podlaha od barvy a malířský stojan. Postupně navštěvujeme i další ateliéry, některé místnosti mají 70 i 200 metrů čtverečních. "Do vybavení a úprav ateliéru jsme zasahovali minimálně. Obecně platí, že umělci hledají takový prostor, kde se nebudou bát pracovat s barvou," tvrdí Daniel Konopáč.
Práci umělců vystavuje kolektiv v Jedna Dva Tři gallery a multifunkční místnosti dole ve vnitrobloku. Program má na starosti už zmíněná Edita Štrajtová: "Zjistili jsme, že myšlenka otevřených ateliérů z podstaty věci nefunguje. To, co se děje v ateliéru, je v podstatě know-how tvůrce a také součástí jeho příběhu. Není to něco, co každý chce sdílet naprosto otevřeně." První rok spolek prezentoval umělce během týdenního cyklu výstav, kdy se veřejnosti otevřely i ateliéry samotných umělců.
Galerie byla původně přístupná hned z ulice, nedávno se ale přesunula na dvorek a na jejím původním místě vznikla kavárna Kafe Petrohradská. "Dávalo to větší smysl, protože dvorek je takovým středobodem veškerého dění a kavárna zase láká lidi z ulice," říká spoluzakladatelka projektu.
Donedávna byl spolek hlavním organizátorem Jedna Dva Tři gallery, program pro příští rok budou vymýšlet i externí kurátoři. "Říkali jsme si, že je na čase do toho pustit i někoho jiného, aby ta platforma žila dál svým životem. Já se navíc plně necítím jako kurátorka, jsem aktivní tvůrce a studentka výtvarných umění, ale v podstatě spíš funguji jako 'klíčník'," usmívá se Edita Štrajtová.
Cílem galerie je vystavovat nové věci, které vznikají přímo pro její specifický prostor. Zpočátku to byly obrazy, teď prostor přitahuje i nová média. "Současní umělci v devadesáti procentech berou média jako prostředek ke svému vyjádření, pracují napříč všemi obory," vysvětluje studentka a dodává, že v ateliérech je v současné době okolo 90 umělců různého druhu.
"Bude nám líto, až dostaneme výpověď, ale počítáme s ní"
Dům v Petrohradské 13 získali umělci nejprve na dva roky, postupně se smlouva prodlužovala. Během svého působení vložili do bývalé čokoládovny spoustu energie, času i peněz s nejasnou vidinou budoucnosti.
"Logicky asi dojde na to, že se ta budova bude bourat. Když si uvědomíte, že to měl v předrevolučním období téměř 40 let jeden subjekt a veškeré opravy tu dělali pracovníci podniku, tak jak sami uznali za vhodné, asi to ani jiné řešení nemá," říká Daniel Konopáč a dále dodává, že Vršovice posílí nová trasa metra i sociálně-kulturní přeměna.
"Náš projekt může vzniknout jen v oblastech, kde je potenciál gentrifikace, když k ní ale dojde, blížíme se už k pomalému konci, protože ve svém důsledku má z té sociálně-kulturní přeměny největší zisk samotný vlastník budovy, který navýší nájem, a my se vlivem tržní ceny musíme odstěhovat."
Projekt v Petrohradské byl nicméně navržen tak, aby nebyl nutně závislý na místě svého vzniku. Spolek už dnes aktivně hledá prostory, kde by v budoucnu mohl působit na stejném principu.
"Odchod z čokoládovny nás bude mrzet, důležité jsou ale ty zkušenosti, které nám už nikdo nevezme. Naučili jsme se tu spoustu věcí - od tvorby komunitních i mezinárodních projektů přes dramaturgii a produkci různého druhu až po správu rozsáhlé nemovitosti a řešení zdánlivě banálních úkonů, jako může být zavrtání hmoždinky," říká Štrajtová.
