„Buď vyhraju, nebo zemřu.“ Sáňkař před startem olympiády v Kanadě předpověděl to nejhorší

Bylo 12. února 2010, krátce před slavnostním zahájením zimních olympijských her ve Vancouveru. Jednadvacetiletý gruzínský sáňkař Nodar Kumaritašvili vyrazil na svou šestou a zároveň poslední tréninkovou jízdu na dráze ve Whistler Sliding Centre. O tamní trati se říkalo, že je nejrychlejší na světě. Sáňkaři na ní bez problémů dosahovali rychlosti až 145 kilometrů za hodinu. Mladému sportovci se stala osudnou poslední zatáčka před cílem, o níž se mezi závodníky mluvilo s obavami ještě před začátkem her.

Kumaritašvili v ní ztratil kontrolu nad strojem a narazil do vnitřní stěny zatáčky. Náraz jej vymrštil do vzduchu. Přelétl betonovou zeď a narazil do ocelového sloupu mimo trať. Saně zůstaly na ledě, hledí jeho helmy pokračovalo samostatně dál po dráze. Zdravotníci byli na místě během okamžiku, neprodleně zahájili resuscitaci a následně mladého sportovce transportovali vrtulníkem do nemocnice. Tam však mladík svým zraněním podlehl.

Otec sáňkaře, David Kumaritašvili, krátce po tragédii uvedl, že jeho syn měl z tamní dráhy obavy a považoval ji za nebezpečnou. Přesto se rozhodl nastoupit, protože na hry přijel s jediným cílem: bojovat o vítězství. V rozhovoru, který poskytl agentuře AP ve svém domě v horském středisku na zasněžených svazích Gruzie, popsal i jejich poslední rozhovor krátce před osudnou tréninkovou jízdou. „Řekl mi: ‚Buď vyhraju, nebo zemřu,‘“ vzpomínal. Zároveň ale dodal, že šlo spíš o mladickou nerozvážnost a přehnané sebevědomí než o skutečné myšlenky na smrt.

Ve zprávě, kterou o 235 dní později zveřejnil příslušný koroner, stálo, že Kumaritašviliho smrt byla souhrou nešťastných náhod. „Relativní nedostatek zkušeností sportovce představoval na technicky náročné trati a ve vysoce stresujícím prostředí olympijských her významný bezpečnostní handicap,“ uvedl tehdy koroner Tom Pawlowski.

Podle zprávy zemřel Kumaritašvili okamžitě po nárazu do nechráněného ocelového sloupu při rychlosti okolo 145 kilometrů za hodinu. Neštěstí okamžitě rozpoutalo debatu o tom, zda jsou olympijská sportoviště skutečně dostatečně bezpečná. 

Nebyla to první nehoda

Mezinárodní sáňkařská federace (FIL) společně s pořadateli spustila vyšetřování, jehož výsledky vyvolaly značně rozporuplné reakce. Závěrečná zpráva dospěla k tomu, že tragédie byla výsledkem složitého řetězce vzájemně souvisejících okolností. „To, co se Kumaritašvilimu stalo, byla nepředvídatelná fatální nehoda,“ uvedl ve svém prohlášení tehdejší generální sekretář FIL Svein Romstad. Řada odborníků i pozorovatelů ale namítala, že konstrukce kritického úseku vůbec nepočítala se scénářem, kdy by sáňkař mohl z tratě vylétnout tak extrémním způsobem.

Podle vyšetřování se Kumaritašviliho jízda až do výjezdu z 15. zatáčky jevila jako standardní. Právě v tomto místě však podle zprávy setrval v zatáčce příliš dlouho. To mělo za následek, že se při výjezdu dostal na pravou stranu rovinky směrem k 16. zatáčce, místo aby zůstal vlevo od středu, což je považováno za ideální nájezdovou pozici. V důsledku toho narazil do stěny pod neobvyklým úhlem, při němž se saně stlačily, namísto aby se odrazily nebo rozlomily. 

Federace uvedla, že kvůli neobvyklému chování saní v okamžiku nárazu byly saně podrobeny kontrole jak ze strany policie, tak odborníků FIL, aby se vyloučily případné konstrukční nedostatky. Inspekce však potvrdila, že saně splňovaly všechna předepsaná konstrukční kritéria. 

Organizátoři nakonec přistoupili k okamžitým úpravám ještě před startem her. Zvýšili ochrannou zeď v poslední zatáčce a ocelové konstrukce v místě nehody dostaly dodatečné polstrování. Zároveň se organizátoři rozhodli posunout start mužského závodu níže, na úroveň ženské kategorie, aby se snížila maximální dosažitelná rychlost. Mezinárodní olympijský výbor k neštěstí uvedl, že nese morální, nikoli však právní odpovědnost. Za výstavbu tratě a samotné pořádání soutěží podle něj odpovídala federace a organizátoři her.

Obavy o bezpečnost tratě se přitom objevovaly ještě před tragédií. Během prvních dvou dnů tréninku na dráze havarovalo více než deset závodníků. Rychlosti, kterých sáňkaři dosahovali, výrazně překračovaly původní odhady projektantů. Zatímco interní zpráva FIL z dubna 2010 počítala s maximální rychlostí 136 kilometrů v hodině, skutečně naměřené maximum činilo téměř 154 kilometrů za hodinu.

Smrt mladého Gruzínce otřásla celým olympijským světem. Tehdejší předseda Mezinárodního olympijského výboru Jacques Rogge vystoupil na tiskové konferenci ve viditelném emočním vypětí. „Omlouvám se, je těžké zůstat klidný,“ hlesl před novináři. Uvedl také, že osobně hovořil s prezidentem Gruzie a vyjádřil mu soustrast. „Jsme touto tragédií hluboce zasaženi a spolu s MOV vyjadřujeme upřímnou soustrast rodině, přátelům a týmovým kolegům sportovce, který přijel do Vancouveru splnit si svůj olympijský sen,“ dodal šéf organizačního výboru her John Furlong.

Kumaritašvili byl celkově čtvrtým sportovcem v historii zimních her, který zemřel v souvislosti s olympiádou, a prvním od roku 1992. Žádné z těchto úmrtí se neodehrálo během oficiální soutěže. „Je to velmi vzácná situace,“ řekl tehdy otřesený trojnásobný olympijský vítěz a trenér Georg Hackl, který krátce před nehodou tvrdil, že trať nepovažuje za nebezpečnější než jiné. „Lidé si myslí, že je nebezpečná, ale traťový tým dělá maximum pro to, aby byla v dobrém stavu a všichni byli v bezpečí.“

Fakta však ukazovala, že Kumaritašvili patřil k těm méně zkušeným jezdcům. V průběhu sezony absolvoval pět závodů Světového poháru a obsadil 44. místo v celkovém hodnocení. Během tréninků ve Whistleru už před osudnou jízdou jednou havaroval. Otázka, zda měli sportovci z menších zemí dostatek času a prostoru se s extrémně náročnou tratí sžít, tak vyvstávala stále častěji.

Dnes, kdy se svět dívá na zimní olympiádu v Itálii, jsou jméno a příběh Nodara Kumaritašviliho jen tichým mementem. Nejde jen o tragický konec mladého muže, který zemřel při plnění svého snu, ale i o trvalou připomínku odpovědnosti a rizika, kterou s sebou vrcholový sport nese.

Zdroje: BBC, The Guardian, AP