Je Jakub, vlastním jménem Viktor Sekanina, ze seriálu Kukačky opravdu autista?
Není, je ale velmi disciplinovaný a hodně upjatý. Potkali jsme se jen párkrát i s jeho maminkou, která u seriálu pracovala jako herecký kouč pro děti. Viktora mi bylo až líto, protože mě jako malou u filmu a divadla bavilo právě to, že jsem ve vlastním světě a bez rodičů. Myslím, že se Viktor do té role hodně vžil. Pamatuji si na chvíli, kdy po něm někdo něco chtěl mimo natáčení a on s vážnou tváří odpověděl, že by to Jakub nikdy neudělal.
Takže Theo Schaefer, který v seriálu hraje vašeho bratra Tomáše, je asi i v realitě úplný protiklad.
Naprosto. Je to takové to dítě, které hraje vodní pólo, do toho cvičí cirkus, ve škole má samé jedničky, a ještě ho to baví. Výborně se mi s ním pracovalo. Myslím, že je talentovaný, oba jsou, a v tom seriálu je to vidět. Navíc jsou pro ty role perfektně vybraní a nejspíš i hodně dlouho trvalo, než je štáb našel.
Pro vás to byla první velká role v televizním seriálu. Jak velký rozdíl je točit celovečerní film a příběh na pokračování?
Měla jsem v minulosti pár epizodních rolí, kde jsem hrála buď oběť, nebo vražedkyni. Kukačky ale byly hodně jiné. Točili jsme deset obrazů denně, což sebralo spoustu času i energie. Nebylo to příjemné, ale nejspíš je to u seriálu běžné. Začali jsme v prosinci a měli skončit už v červnu, jenže kvůli pandemii se nám natáčení nakonec protáhlo až do září. Herci odpadávali a scény jsme hráli na přeskáčku. V seriálu je například situace, kdy v lednu běžím ze schodů, ale v obýváku jsem až v srpnu.
Denisa Barešová (25 let)
Jako dítě působila v Dismanově hereckém souboru Českého rozhlasu. V době, kdy chodila na základní školu, získala první roli v Národním divadle, ztvárnila malou Adélku v inscenaci Babička. Přísní rodiče ji nejprve nechtěli pustit do hereckého světa, zároveň jí ho ale výslovně nezakazovali. V 15 letech nastoupila do klubu Oldstars Tomáše Staňka a následně i na DAMU, kam se dostala už z třetího ročníku víceletého hudebního gymnázia.
Obě školy úspěšně dokončila a dnes se věnuje jak divadelní, tak filmové tvorbě. Působí v souboru Švandova divadla, externě spolupracuje s Národním divadlem. Zahrála si například v seriálech Nevinné lži, Vzteklina, Sever (Nepřátelé státu) či Kukačky. Spolupracovala na filmech Jan Palach, Krajina ve Stínu nebo očekávaném thrilleru Promlčeno od Roberta Sedláčka.
Nevytvořilo vám to v hlavě trochu zmatek? Dokázala jste si vůbec představit, jaký bude výsledek?
Byla jsem z toho natáčení trochu rozčarovaná. Bála jsem se, že ta rychlost, s jakou jsme natáčeli, bude na výsledku hodně vidět. Vůbec jsem nečekala, že by seriál mohl mít takový divácký úspěch. Nejspíš byl i dobře načasovaný, většina lidí je kvůli pandemii v pátek večer doma a myslím, že formát dramedy je teď to, co hledají. Jen málokdo se chce dívat na těžká témata. Kukačky sice zpracovávají těžké téma, ale ve velmi odlehčeném stylu.
Přiznám se, že mě první díly zaujaly, ale vůbec jsem si nedovedla představit, co bude dál. Seriál má 13 epizod, není to moc?
To jsme si, myslím, říkali všichni. Nicméně až doteď se neřešilo přímo, kdo ty děti vyměnil. Je tam čas na to se s těmi postavami trochu sžít a poznat je z různých úhlů. Každá ta postava zpracovává to téma trochu jinak a každý z nich se vyvíjí nějakým směrem. Často od lidí slýchám, že jejich otcové či manželé se na seriál vůbec nechtějí dívat. Nedokážou tu situaci strávit. Ani můj děda se nedívá, občas jen vykoukne zpoza rohu, když jsem zrovna na scéně. Alespoň to tvrdí, ale babička mi nedávno volala s tím, že ho načapala, jak se na počítači tajně dívá na iVysílání. Musela jsem se smát.
Jak jste si sedli se Sabinou Remundovou a Davidem Novotným, kteří v seriálu hrají vaše rodiče?
Byli úžasní. Sabina je klidná síla a mám pocit, že ta role pro ni byla napsaná. Myslím, že je to její přelomová role, která ukázala, že se má stále kam vyvíjet. Je vždy perfektně připravená a velmi svědomitá. Herectví s ní a Davidem Novotným bylo mým největším přínosem během natáčení. David je neuvěřitelně vtipný člověk. Je to typ, který do chvíle, než se řekne akce, někde něco povídá nebo vtipkuje. Jakmile jde ale na plac, jeho výkon je na 150 procent. Nikdy se nesplete.
Potřebuji, abychom si v dialozích s herci neustále nahrávali. A David vás nenechá vydechnout. U něj je trochu problém, že mi přijde obecně komický, takže se často musím držet, abych nevyprskla smíchy. Někdy se mu ani nemůžu podívat do očí. Jednou jsem mu to i řekla a on mi odpověděl, že mě pořád zkouší, aby tím vytrénoval sám sebe. A takových lidí si já velmi cením. Výhodou bylo, že jsme si repliky mohli upravovat podle sebe. Občas zkrátka musí člověk škrtnout věci, které šustí papírem, a dát si do pusy to, co je mu nejvíce přirozené.
Zatím jsem překvapivě neviděla scénu, která by byla vyloženě křečovitá. Vy sama ostatně působíte, jako by vám venkovská holka a její vyřídilka byly celkem vlastní.
Poprvé v životě jsem dostala roli, kde mám prostor se uvolnit. Tu postavu vidíme z různých úhlů a to pro mě bylo velmi zajímavé. Navíc jsem s ní konečně mohla prožít i nějaké pozitivní situace, protože když se podíváte na moji filmografii, poslední snímky zpracovávaly velmi těžká témata. Tady byl čas se uvolnit a díky tomu jsem v roli snáze našla "pravdu", kus sebe. Všichni mí blízcí, včetně mojí rodiny, mi říkají: "Vždyť ty tam vůbec nehraješ, člověče. To jsi ty."
Je dobré mít takovou zpětnou vazbu, protože mi to říká, že skrze roli dokážu najít absolutní přirozenost. V Kukačkách je ze mě hodně, ale zároveň je to pořád jen role a jsou věci, které cítím jinak. Když jsem viděla první a druhou epizodu, říkala jsem si, jestli ta Marcela není na ty chlapy až moc ostrá. Někdy mě dokonce rozčilovala. Pak mi ale přišlo, že se ten její charakter tak hezky zjemňuje, nestane se z ní jen stroj s jednoduchou vyřídilkou. Navíc se mi na ní líbí, jak zná své hranice a postupně si je nastavuje. Například ve scéně, kdy se jí matka ptá, co se děje, jí dá jasně najevo, že to s ní nechce řešit. Hotovo. Pro mě osobně bylo v životě dlouho těžké takový postoj zaujmout. Hranice jsem ztratila a znovu se je učím nastavovat.
Jste moc slušná na to, abyste lidem naznačila, že vám zasahují do osobní zóny?
Hranice jsem měla, když mi bylo 17 a 18 let, ale rozhodil mi je můj první vztah. Plácala jsem se v tom až donedávna, než jsem začala chodit na psychoterapie. Tam mi došlo, že člověk si musí umět říct, co chce s kým sdílet a co je naopak jen jeho. Týká se to i vztahu například s rodiči nebo kamarády. Základ všeho je si uvědomit, že mít hranice je v pořádku, člověk se za ně nemusí omlouvat nebo mít špatné svědomí, že někoho nepustí tak daleko, jak by si možná přál. Myslím si, že můj první vztah, který nebyl ideální, mi ty hranice hodně narušil, připadala jsem si bezcenná, neměla jsem sebevědomí a ztratila jsem sebe sama. Musela jsem stavět znovu, cihličku po cihličce.
V profesní rovině se ale zdá, že hranice máte. Když se podíváme na vaši filmografii, Krajina ve stínu, Jan Palach nebo epizodní role v seriálech Nevinné lži, Vzteklina a koneckonců i nedávné sérii Božena, to jsou všechno divácky velmi úspěšné snímky.
Myslím si, že jsem měla velké štěstí na nabídky. Řídím se intuicí, ale říkat ne se stále učím. Pořád si připomínám, že říkat ne je stejně důležité jako říkat ano, protože člověk se tím nějakým způsobem formuje. Před pár dny mi volali z jednoho bulvárního deníku s žádostí o rozhovor a já jsem chvíli polemizovala nad tím, jestli to není příležitost. Pro mladého umělce je důležité se dostat do povědomí veřejnosti, ale mám nějaký svůj vkus, svou cestu a morální hodnoty, přes které nechci jít. Věřím, že člověka ovlivňuje určitá vyšší síla, říkejme tomu třeba osud nebo vesmír, ale člověk musí dělat rozhodnutí, protože se tvaruje jako modelína. Nechci udělat něco, čeho bych litovala.
Na druhou stranu, musím přiznat, že jsem šla například na casting jednoho komerčního televizního pořadu. Cítila jsem, že si něco takového musím vyzkoušet, chtěla jsem vědět, kam až můžu jít. Pamatuji si, že po castingu jsem se sebe sama ptala, co budu dělat, když mě vyberou. Doufala jsem, že to nevyjde, a ono to také nevyšlo, ale ten pocit, který jsem po té zkoušce měla, byl pro mě velmi důležitý. Neříkám, že mě tento druh herectví někdy v životě nepotká, ale dokud jsem v situaci, kdy nikoho neživím, nechci jít proti sobě. A poslední dobou cítím, že i kdybych měla rodinu, šla bych pravděpodobně raději do jiné branže než hrát něco, za co bych se styděla. Živit se v herectví něčím, co člověka nebaví, je ubíjející. V divadle jsem si už zažila představení, za kterým jsem si nestála, a mělo to na mě velký dopad.
Když jsme u divadla, tak jaký jste měla pocit z inscenace AI: Když robot píše hru, kterou jste nazkoušeli se souborem Švandova divadla?
To byl oříšek. Zastavilo to ve mně veškerou tvořivost. Najednou tam nebyla ta souhra, zkrátka že si člověk může jít ruku v ruce s autorem. Zjistit, jaké má pocity moje postava, kam směřuje, všechno jsem si musela vymyslet a umyslet, protože text mě nikam nevedl. Věřím ve svoji vlastní intuici, ale u scénáře, který vygenerovala umělá inteligence, jsem ji používat nemohla. Vlastě té hře doteď nerozumím.
Kam vás vedla intuice v dramatu Krajina ve stínu? Hrdinové filmu čelí nacismu i komunismu, dokázala jste si ty hrůzy v pohraničí vůbec představit?
Když jsem ten scénář poprvé četla, říkala jsem si, že je to strašné. Vím o tom, že se takové věci děly, ale zároveň se o tom moc nemluví. Můj první dojem byl takový, že si to chci přečíst znovu, protože je tam hodně postav a všechny mají zajímavý příběh. Hraju tam dívku, která si projde obdobím od 14 do 24 let. Problém byl, že jsem si to nedovedla představit vizuálně. Někdy se stane, že se vám představivost úplně zasekne. Pomohlo mi až to, když nás Bohdan Sláma vzal na místo natáčení, ukázal nám, koho je jaké stavení, a seznámil nás s herci a jejich rolemi. Pracovat s Bohdanem na celovečeráku byl můj velký sen.
Tím větší asi byla vaše radost, když film získal cenu kritiků a šest sošek Českého lva.
Byla jsem šťastná, nejen kvůli Bohdanovi, ale i tomu tématu a hercům okolo mě, hlavně Magdaléně Borové, ke které mám silný vztah od doby, kdy jsme spolu hrály v Národním divadle, nejprve v Babičce, pak v Pýše a předsudku. Moc jsem jí to ocenění přála a myslím si, že si takový herecký prostor zasloužila.
Jaké máte očekávání od thrilleru Promlčeno od režiséra Roberta Sedláčka, kde hrajete po boku Karla Rodena a Vilmy Cibulkové?
Zatím jsem viděla jen trailer a překvapilo mě, jaký je to velkofilm. Zpracovává kontroverzní téma promlčené vraždy, která má v Česku dvacetiletou lhůtu. Příběh mojí postavy se odehrává v podstatě jen v jedné místnosti, protože film mapuje krátký časový úsek. Pro mě je tam asi nejdůležitější to, jak se mezi generacemi zamlčuje pravda a informace a jaký to má potom dopad na rodinu.
Vraťme se na závěr ještě ke Kukačkám. Je vzhledem k diváckým ohlasům možné, že by byla druhá série?
To se ještě uvidí, v tuto chvíli nechám tu otázku otevřenou. Nicméně první série nechává vzhledem k mé postavě dost prostoru na další dějství. Jen nevím, jak by produkce řešila kluky, protože už teď je v některých scénách vidět, jak Tomáš za ten půlrok vyrostl, navíc mu i začínají vypadávat první zuby.
