Ivo Pavliš žil v budově bývalého lomnického pivovaru z 16. století od malička. Koupil jej jeho pradědeček, který ho však časem přebudoval na truhlárnu. "Vždy jsem mluvil o tom, jak bych pivovar rád obnovil," vzpomíná nynější majitel, kterému nakonec dodala odvahu až jeho žena Jana. "Od první chvíle, co jsem vstoupila do zaměstnání, jsem věděla, že to asi nevydržím. A i když jsem nakonec byla zaměstnaná několik let, toužila jsem po vlastním podnikání," vysvětluje svoji motivaci grafická designérka.
Společné podnikání začalo trochu podobně jako jejich vztah - "střelecky" a na základě intuice, že je to správný krok. Jana se s Ivem seznámila na Letní sborové dílně v Lomnici, a i když žila tou dobou v Plzni, město u Brna začala pravidelně navštěvovat. Mezi ajťákem a grafičkou přeskočila jiskra, o vztahu ale zprvu oba pochybovali kvůli vzdálenosti a rozdílnosti povah.
Vše nakonec změnila tragická událost, kdy začala hořet stará stodola a Ivo skončil s popáleninami na JIP. "Najednou šel rozum stranou a nastoupila intuice, která říkala, že máme být spolu," říká Jana, která se do Lomnice po pár měsících známosti přestěhovala. "Opravdu platí, že vše zlé k něčemu dobré," říká v prostorách soukromého klubu pivovaru, na jejímž průčelí stojí památkově chráněná socha Gambrina z roku 1856.
Všichni, kdo tu pracují, umí vařit pivo
Aniž by věděli něco o vaření piva a chodu pivovaru, rozhodli se, že opustí zaměstnání, obnoví původní podnik a společně si splní sny o "vytváření něčeho smysluplného a po svém". "O vaření piva jsme v podstatě nic nevěděli, ale byli jsme připraveni udělat maximum pro to, abychom měli kvalitní produkt. Vzali jsme si půjčku, zastavili nemovitosti a začali zjišťovat, kde získáme know-how," vypráví Ivo a s úsměvem dodá: "Je to asi trochu punkový postup."
Na začátku jim mentoroval univerzitní sládek Tomáš Gregor, který vede studijní program Pivovarství a sladařství na Mendelově univerzitě. Dnes už mají oba vystudovaný pivovarnický kurz stejně jako Janin bratr Libor, který se do Lomnice také přestěhoval. "Říkáme, že jsme nejmenší pivovar v Česku s největším počtem certifikovaných sládků. Všichni, kdo tady děláme, umíme vařit pivo," říkají se smíchem v prostorách výroby. "Je to výhoda, když někdo onemocní nebo se něco pokazí, tak všichni víme, co máme dělat," dodávají.
Dnes vaří 11 druhů piv a za svou desítku stáli třikrát na bedně v rámci Jarní ceny Českých sládků. Zatímco Ivo je milovníkem spodně kvašených piv, Janu baví s chutí nápoje experimentovat. "V tomhle se doplňujeme, baví mě zkoušet jiné suroviny, chmely, kvasnice, postupy," popisuje Jana a hned uvádí příklad: "Jednou mě napadlo, jaké by to bylo dát dohromady pomerančovou kůru a pepř. Trápilo mě to tak dlouho, až z toho vzniklo naše pšeničné pivo Orange pepper weizen."
Vaří například i spodně kvašenou osmičku, jedenáctku a ovesný ležák s 15 procenty ovsa a mnichovským sladem. Jejich srdcovkou je medová třináctka, kterou si vytvořili na vlastní svatbu. Na jednu várku padne až 30 kilo medu, který berou od Ivovy rodiny z Vysočiny. Minulý rok za produkt získali Zlatou pivní pečeť.
Dovolenou si dopřáli po osmi letech
Stálé odběratele piva mají například v brněnské pivnici U bomby, v boskovickém Prostoru nebo lomnickém bistru Zámecký mlýn. Pivo čepují také ve vlastní pivnici, kterou otevřeli před třemi lety hned naproti pivovaru. Kromě vaření dobrého piva je baví vytvářet a spojovat komunitu prostřednictvím vlastního prostoru i kulturních akcí, které jednou za čas pořádají.
"I když přijdete do naší pivnice sám, tak se osaměle cítit nebudete," říkají s úsměvem. Svého rozhodnutí otevřít si vlastní podnik nelitují, přestože jsou v něm skoro denně a první dovolenou si dopřáli až po osmi letech.
"V předchozím povolání mi chyběla zpětná pozitivní vazba. Když vše fungovalo, jak má, nikoho jsem nezajímal. Pozornosti se mi dostalo, až když se něco pokazilo," vzpomíná Ivo, který si jako majitel pivovaru musel osvojit i práci instalatéra, elektrikáře nebo zedníka. "Baví mě, že se pořád učím něco nového a posouvám se dál. No a není lepší pocit, než když vám lidé řeknou, že je vaše pivo špica," dodává.
Jana si zase pochvaluje, že může být kreativní tak, jak potřebuje. Mimo jiné totiž stojí za vizuálem značky. "V zaměstnání mi vždycky zakazovali, abych používala černou, protože je údajně pohřební. Takže jsou naše etikety samozřejmě černé a celý vizuál je temný," směje se a vysvětluje také název Genius noci, který v sobě odráží poetiku jejich filozofie i samotného místa:
"Pivo je takový průvodce nocí, většinou se pije večer a díky němu se lidé otevírají, což mě baví. Není to jen o tom, že se opijeme, ale pod rouškou tmy si často řekneme věci a zažíváme situace, které normálně ne. Pak vznikají ty skvělé myšlenky a nápady," uzavírá.
