Aktuálně.cz: Skončí blog 1000 věcí, co mě serou opravdu na tisícovce, nebo budete pokračovat i za předem stanovenou metu?
Petr: Já budu rád, když to bude dopsaný. Ten formát mi určitě bude chybět, bude se mi po něm stýskat a budu chtít napsat 1001. hejt, ale přijde mi to jako točit čtvrtý díl Kmotra. Samozřejmě s tím rozdílem, že Kmotrovi nesaháme ani po koňskou hlavu.
Anche: Musí se to uzavřít, ale už teď cítím, že náměty na potenciálně skvělý a jedinečný hejty přijdou vzápětí. Bude to těžký, ale prostě to nejde.
A.cz: Nebude se vám po hejtování stýskat?
Jirka: Nemyslím si. A ucítím-li nutkavou potřebu hejtovat, učiním tak pod svým jménem na Facebooku a pak si to stejně budu vyčítat.
Anche: Ono je dobře, že vlastně končíme s takovým tím dráždivým pocitem, že pořád máme co ještě psát, než abychom skončili s tím, že nás nenapadne už nikdy nic.
A.cz: Neštve vás to, že máte pořád dobrá témata, která se ale už do té tisícovky nevejdou?
Jiří: To je v podstatě pondělní hejt číslo 999. Každý z nás má nějaký seznámek věcí, na který nedošlo a možná mělo dojít během tý tisícovky.
A.cz: Nebojíte se, že bez pravidelného hejtování na blogu začnete víc hejtovat v reálu?
Petr: Jestli jsem si na blogu vyventiloval nějakou naštvanost, tak maximálně pětkrát za celou dobu - a i to bude hodně. Navíc se většinou jednalo o nějaká existencionální témata, takže absence možnosti negativně se vyřádit se nebojím.
Anche: Navíc tím, jak se dost rychle provalilo, že blog píšeme my, tak jsem o těch věcech, co mě skutečně serou, vlastně psát nemohla, protože mi bylo jasné, že bych inkriminované osoby urazila, a to jsem nechtěla.
Petr: Já to hejtování nemám navázané na negativní emoci. Chci si udělat především radost, něco napsat, pobavit čtenáře a samozřejmě nasbírat nějaký ty lajky, kvůli tomu to přece děláme. Ale když si představím, že následující dva měsíce nenapíšu ani jeden hejt, že už nemusím, tak se cítím dobře. Vy ne?
Jiří: Já se cejtim skvěle, jako už pět let ne.
A.cz: V hejtech jste se stihli také opřít do řady celebrit. Namátkou jsou to kapely Mandrage a Nightwork, zpěvák Glen Hansard a Markéta Irglová, Michal Viewegh, Jiří Paroubek, Alois Hadamczik, Láďa Hruška, Kiki a Maki a především Olga Lounová. Vrátila vám některá z těchto celebrit hejt zpátky?
Anche: Olga Lounová nás někde zmínila, jak jsou Češi nenávistní a dokazuje to mimo jiné blog 1000 věcí, co nemám rád. Přímo hejtem ale žádná celebrita, o které jsme psali, bohužel nereagovala. Asi jsme si taky představovali, že dostaneme větší čoudy.
Petr: Prý chtěl reagovat Miloš Zeman, ale Jirka Ovčáček mu to rozmluvil.
A.cz: Ve svých blozích až na výjimky nepíšete o politice. Proč?
Petr: Politika je hrozně spotřební disciplína. Je prostě dost pravděpodobné, že kdybychom napsali hejt číslo 50 na nějakého politika, tak kdyby sis to četl dnes, tak už pomalu ani nebudeš vědět, kdo to je.
Jiří: Je pravda, že Babiš by si hejtem přes hlavu zasloužil, to ne že ne. Ale politiku berou všichni hrozně vážně a i vtipný lidi při politických debatách absolutně ztrácejí smysl pro humor. Zejména ztrácejí schopnost přiznat smysl pro humor svýmu názorovýmu protivníkovi. Příkladem může být legendární věta Václava Klause, že snowboard je levicový a lyže pravicové.
Máte rádi Aktuálně.cz?
Hlasujte pro nás v internetové anketě Křišťálová Lupa 2015 v kategorii Zpravodajství. Za každý Váš hlas děkujeme!
Spousta lidí se tváří, jako by to Venca myslel vážně, ale to byl proboha vtip! Ano, můžeme se bavit o tom, jestli dobrej, nebo špatnej, ale pokud někdo tu větu bere vážně a cokoliv z ní vyvozuje, tak je ťululum. Takže když si budeme dělat srandu z politiky a z politiků, spousta lidí to odmítne pochopit. Tudíž psát o politice, když naším primárním úkolem je lidi pobavit, by bylo kontraproduktivní.
A.cz: Češi jsou známí tím, že jsou hodně negativní. Umí nadávat téměř na všechno a pořád. Má hejtování v Česku a češtině ještě nějaká specifika?
Jiří: U nás se držkuje vždycky a na všechno. Nejspíš to je nějaký způsob vnitřního odboje, kdy vím, že s některými věcmi nedokážu nic udělat, ale aspoň na ně můžu držkovat. Třeba v Německu bychom s takhle pojmenovaným blogem podle mě takový úspěch neměli. Vždycky říkám, že Češi jsou holt Němci, co se moc nepovedli.
Petr: Já si myslím, že spíš v Americe, kde se klade velký důraz na politickou korektnost, bychom měli problém. Tam se, myslím, veřejně opravdu nehejtuje.
Anche: Teď se například v tamních médiích řešil případ kanadské youtuberky, která hejtovala tlustý lidi, že si za to vlastně můžou sami – je to nezdravý a není v pořádku být tlustý. Něco, nad čím by se tady mávlo rukou, je tam považovaný za úplnou hrůzu a jí tam s trochou nadsázky veřejně lynčujou. Já nevím, co bych tady musela napsat, aby po mě někdo chtěl omluvu.
A.cz: Vaše hejty se dočkaly zatím čtyř knižních vydání, ocenění Křišťálová lupa, dramatického zpracování, a dokonce o nich pojednávala i bakalářská práce. Je ještě něco, čeho byste chtěli s vaším blogem dosáhnout?
Anche: Muzikál?
Petr: Jednoznačně! 1000 věcí, co mě serou na ledě.
Jirka: Jako televizní pořad na TV Mňam by taky nebyl k zahození.
Petr: Ale já si myslím, že už takhle jsme toho měli hodně, bylo to vydatný a že si rozhodně nemůžeme stěžovat.
Anche: To, co jsme dostali, jsme vlastně ani nevěděli, že můžeme dostat, a vlastně jsme pro to ani nic nemuseli udělat. Jsme naprosto spokojení s tím, čeho jsme dosáhli.
A.cz: Když jsme u toho úspěchu, tak který hejt byl v historii nejúspěšnější?
Petr: Láďa Hruška, Apple produkty zdarma a kauza Ornella Štiková
A.cz: Co je podle vás spojuje?
Petr: Spojuje je téma, které všichni znají a mají potřebu se vůči němu okázale vymezovat. Rozhodně to nebyly žádné sofistikované hejty a myslím si, že to ani nebyly nejlepší hejty. Ale když vyhejtuješ něco, co všichni znají, tak to má samozřejmě mnohem větší úspěch, než když napíšeš brilantní epopej o puchýři.
Anche: Podle mě byly všechny dobře napsané, ale třeba u Ornelly se obávám, že by stačilo pojmenovat hejt "Ornella je kráva" a bylo by to podobně sdílený.
A.cz: A který tedy vy považujete za nejlepší?
Anche: Já považuju za skvělý hejt na "umývače předních skel u auta".
Jiří: Mně přišel super hejt na "menstruaci z mužského pohledu".
Anche: To mně teda rozhodně ne!
Petr: Od Anche se mi nejvíc líbily "rejoicky" a od Jirky zase "nerozlousknutelný pistácie", protože je na tom vidět ta stylistická brilantnost, kdy o úplném hovnu na zhruba jednu větu napíše čtyři odstavce. A z mých hejtů ten, "že je mi třicet", protože je takovej vnitřně prožitej.
A.cz: Nedávno se na internetu objevila zpráva, že Facebook se chystá začít používat tlačítko To se mi nelíbí. Nemrzí vás, že lidé nemohli vaše hejty na Facebooku takto označit?
Petr: On to není dislajk, ale spíše něco ve stylu "upřímnou soustrast", což mi mimochodem přijde k hodně filmům úplně supr. Nebo k tomu Ovčáčkovi se to taky hodí, takže doufám, že to Zuckerberg udělá.
A.cz: Váš blog vznikl tak, že se sešla Anna s Jiřím, kteří při opilecké noci vymysleli 1000 věcí, co mě serou, pak českou kapelu, co dobude MTV, zásadní film české kinematografie třetího tisíciletí či světovou revoluci, co přinese všem mír, lásku a heavy metal. Nic dalšího se z toho asi neuskuteční, tak co teď máte v plánu?
Anche: Zatím, a zdůrazňuji zatím, se nic dalšího neuskutečnilo!
Jiří: Já myslím, že teď si budeme potřebovat na chvilku oddechnout, ale umíte na nějaký hudební nástroj?
Anche: Já hezky zpívám.
Petr: Já zase umím na kytaru asi tři akordy.
Jiří: Tak uděláme punkovou kapelu 1000 věcí, co mě serou?
Petr: S tebou nechci být v kapele, ty budeš tyran. Ale vážně - vlastně nevím, jestli bychom spolu mohli my tři dělat něco jiného, než psát.
Jiří: Pojďte moderovat. Teď jsou maturiťáky, tak si pojďme normálně říct: "Chcete Achjo Bitch, Atillu a Curvekillera na maturiťáku? Dejte nám desítku a bude to."
A.cz: Všichni tři se živíte psaním. Kam ve své profesní kariéře stavíte svůj blog?
Petr: Já osobně úplně nejvýš. Vím, že román nejspíš nikdy nenapíšu, scénář k nějakému ultra bijáku taky ne a všechno ostatní jsou takové normální formáty, kde se člověk úplně kreativně realizovat nemůže. A ta stylistická svoboda a svým specifickým způsobem vlastně i kvalita 1000 věcí, co mě serou je neopakovatelná.
Anche: Za mě je to taky nejvíc. Tak třeba svoji současnou práci jsem získala i díky blogu 1000 věcí, co mě serou. Měli jsme absolutní svobodu toho, co chceme nebo nechceme psát. A dokázali jsme to do tý tisícovky nakonec dopsat, což se sakra počítá.
Jiří: Já jsem toho z nás tří napsal asi nejvíc, a 1000 věcí jsem i proto dlouho bral jako takovou drobnůstku pod čarou, kravinku jen tak pro zábavu. Až teď ke konci mi začíná docházet, že jsme asi vážně udělali něco docela velkýho.
