Na jakých českých pohádkách jste vyrůstal?
Jsem ročník ‘69, takže pro mě klíčovou roli sehrály pohádky z 50. až 70. let. Sledoval jsem klasické filmy jako Pyšná princezna, Šíleně smutná princezna, Princezna se zlatou hvězdou na čele a samozřejmě Tři oříšky pro Popelku. V 80. letech už u mě propukla puberta, takže mě na nějakou dobu pohádky úplně pustily a spíš jsem se vůči nim vymezoval. Minul mě tak třeba legendární titul S čerty nejsou žerty. Jako otec jsem si ale k pohádkám znovu našel vztah a mám je rád.
Fungují ty staré klasické pohádky i u vašich dětí?
Mým synům je teď sedm a jedenáct let. Jsou to děti současného internetového věku, takže pochopitelně milují Harryho Pottera, Hobita a Pána prstenů. U starších pohádek se sice stále ještě chytají, ale při dnešním komerčním a mediálním tlaku se jen těžko vyhýbají právě lákadlům ze žánru fantasy nebo filmům podle komiksových předloh. Komiks totiž poměrně zásadně změnil celou současnou kinematografii.
Tam jsem právě mířil. Zajímá mě, jestli podle vás tradiční česká pohádka ještě dokáže oslovit současnou generaci dětí.
Na mou novou pohádku zatím přišlo kolem 170 tisíc diváků, takže se ukazuje, že se klasický přístup s novodobými žánry dobře doplňuje. Velkofilmy jsou samozřejmě atraktivní, protože na ně hollywoodská studia mají obrovské rozpočty a mohou tím pádem být vizuálně okázalejší. Vypadá to ale, že je české publikum stále zvědavé i na domácí pohádky a dovede si k nim najít cestu.
Když se ale podíváte na vánoční program domácích televizních kanálů, převažují v něm právě ty starší české pohádky, u kterých jste dospíval vy. Daří se současným filmařům natáčet pohádky, které nestárnou?
To je jenom optický klam. Kdybyste se podíval na seznam všech pohádek, které vznikly v těch 50. až 70. letech, zjistíte, že tam je celá řada filmů, o kterých jste nikdy v životě neslyšel. Přežily z nich jen ty nejvýraznější věci, které na diváky nejvíc zapůsobily. Je logické, že někteří diváci nové české pohádky přijímají různě a někdy nesou nelibě, když se tvůrci zaběhlý žánr pokoušejí nějak modernizovat. Jisté ovšem je, že o tom, která z novodobých pohádek tu s námi zůstane, rozhodne jedině čas.
Jak se vám inovaci a tradici podařilo vybalancovat ve filmu Čertí brko?
Spolu se scenáristy jsme si uvědomovali, že k tomu žánru musíme přistupovat s respektem. Některá jeho pravidla by tvůrce neměl porušit. Pohádka má pořád pojednávat o lásce a o boji dobra se zlem, musí mít happy end a ideálně by měla obsahovat i nějaké vrstvy, které budou zábavné taky pro dospělé, aby se v kinech se svými potomky nenudili. Měla by reflektovat současnost, ale taky odkazovat k nadčasovým motivům. Česká pohádka je specifická i v kontextu celé Evropy. Čerti například v české pohádkové tradici nemusí představovat zosobněné zlo, ale mohou to být docela sympatické postavy, čehož jsme se v Čertím brku taky drželi. Co jsem slyšel od kamarádů z Polska, tak Poláci hodné čerty vůbec neznají a na západ od nás čertům vlastnosti obyčejných smrtelníků nepřipisují už vůbec.
Marek Najbrt (49)
- Vystudoval dokumentární tvorbu na pražské FAMU, ale jako režisér a scénárista se věnuje především hraným filmovým a televizním projektům.
- Jeho celovečerní režijní debut Mistři (2004) a následující snímky Protektor (2009) a Polski film (2012) získaly několik proměněných i neproměněných nominací na cenách Český lev.
- Pro Českou televizi režíroval seriály Já, Mattoni a Svět pod hlavou a spolupracoval také na seriálu Terapie z produkce HBO.
- Od roku 2014 se jako režisér a scénárista podílí na politické satiře Kancelář Blaník internetové televize Stream.cz. Z tohoto seriálu vycházel i letošní film Prezident Blaník.
Vy jste se v Čertím brku se scenáristy rozhodli peklo pojmout jako úřad rozdělený na mnoho místních oddělení, která ovšem ne úplně dobře fungují.
To byla jedna z věcí, které se mi na scénáři hodně líbily. Peklo díky tomu připomíná policii, která má v takzvaných podpeklech své lokální posádky. Čerti na těch pobočkách přežívají tak trochu jako četníci v předminulém století. Nejraději popíjejí pivo a kvůli tomu nejsou zrovna nejbystřejší. Ve Hrátkách s čertem byli čerti zase líní, hodně spali a mastili karty, takže v tomto smyslu jsme je pojali podobně. Novinkou, kterou jsme však do české pohádky přinesli, je Lucifer, který řeší otcovský problém. Neví si rady se svým synem Bonifácem, což je napůl čert a napůl člověk. Lidskou bytost, s níž Bonifáce kdysi zplodil, jsme už však do příběhu vkládat nechtěli. Bylo třeba, aby šéf pekla zůstal na výchovu svého syna sám, nikdo mu s ní nemohl pomoct, a on byl právě proto tak bezradný. Luciferovi chybí lidská část osobnosti, a proto Bonifácovi vlastně nerozumí.
Lucifera v Čertím brku hraje Ondřej Vetchý a jeho syna Bonifáce zase Jan Cina, který vzhledem dost připomíná Ondřeje Vetchého zamlada, když se objevil v pohádce S čerty nejsou žerty. Co Vetchého přimělo zahrát si zase po letech čerta?
Ondřej čerta od dob filmu S čerty nejsou žerty nehrál a dost si to rozmýšlel. Předtím jsem s ním nikdy netočil, ale pochopil jsem, že vždycky hledá opodstatnění, proč do konkrétního filmu jít. Jsem rád, že to s ním nakonec klaplo. To, že si jsou s Honzou Cinou podobní, byl samozřejmě náš záměr a jeden z důvodů, proč jsme je chtěli oba obsadit.
Kde jste peklo a jeho lokální pobočky natáčeli?
Pro hlavní peklo, odkud Lucifer sleduje jednotlivé čertí pobočky, jsme našli docela kuriózní lokalitu - bývalý kaolínový důl u obce Nevřeň nedaleko Plzně. Na tohle místo se ještě žádní filmaři nepodívali, protože do dolu dlouho nevedl žádný pořádný vchod. My jsme do něj poprvé lezli asi šest metrů dlouhou betonovou skruží, což byl celkem vydatný zážitek. Zastupitelé obce už dlouho plánovali z dolu udělat turistickou atrakci, takže jsme se s nimi dohodli, že kvůli filmu vybudujeme do dolu vchod. I díky tomu snad časem bude tohle místo přístupné i pro veřejnost. Podpeklo, kam se dostane mladý čert Bonifác, jsme pak natáčeli v Chrustenické šachtě poblíž Loděnice u Berouna, která slouží návštěvníkům už delší čas.
Taky mě zaujalo, že obě nejdůležitější ženské postavy, šenkýřova dcera Markétka a manželka prospěcháře Látala, jsou dost silné osobnosti. Křehká dívka, která by si bez mužských zachránců sama neporadila, ve vaší pohádce chybí.
Když se podíváme na historii českých pohádek, tak už Popelka byla docela emancipovaná hrdinka, která se vzepřela svému osudu. Kromě dobývaných a často pasivních princezen má dívčí publikum rádo i aktivní holčičí hrdinky. Podnikavé holky jsou často zábavnější než leckterá upejpavá kráska. Koneckonců i z té Pyšné princezny se nakonec vyvine docela rázná ženská, přestože to tak nejdřív nevypadá. Z rozmazlené snobky se stane děvče, které najde cestu k lidu, což byla samozřejmě pointa poplatná době. Dnešní divák už to ale z tohoto hlediska moc nevnímá.
Dobovou ideologii o hodných poddaných a zkažené vrchnosti může kromě Pyšné princezny pozorný divák najít třeba i v Krkonošských pohádkách, na které se moje generace v dětství dívala jako na neškodný večerníček.
Krkonošské pohádky se komunistům samozřejmě hodily, ale lidová tradice vždycky spíš nadržovala poddaným a kritizovala vrchnost. Pohádky totiž obvykle vznikaly v dolních patrech společnosti a nevymýšlela je šlechta na svých zámcích.
Vy jste ale v Čertím brku kritický i k lidovým vrstvám. Postava Látala, kterou hraje Marek Daniel, v ní svou morální integritu klidně vymění za uzeninu a pivo.
Látal je typický prospěchář, který má rád jídlo a pití a je pro ně schopný zradit cokoliv, dokonce i svou manželku. Je běžné, že pohádkový příběh popisuje obecné lidské neřesti a vede děti k obecně pozitivním hodnotám. Na druhou stranu musí být hlavně zábavný, takže jsme samozřejmě nechtěli, aby děti v kině seděly s rukama za zády a zíraly na to, jak se mají chovat. Čertí brko není žádná výchovná ani politická agitka.
Četl jsem, že jste byli se scenáristy Robertem Geislerem a Tomášem Hodanem překvapení, kolik paralel se současnou politikou ve vaší pohádce někteří diváci našli. Když v jedné scéně rychtář zklidní rozzlobený dav právě párky a pivem, je těžké si na jeho místě nevybavit Andreje Babiše. Opravdu to nebyl váš tvůrčí záměr?
Párky a pivem uplácí vrchnost lidi po tisíce let. Fungovalo to už v antickém Římě. Pokud chce vladař s poddanými manipulovat, má na výběr dvě možnosti - buď je zastrašuje, nebo je korumpuje. Názor, že jsme natočili politickou pohádku, opravdu odmítám. Jak byste se pak díval třeba na Pána prstenů? Tolkienovi někteří podsouvali, že ve svých knihách vykreslil obraz světa po druhé světové válce, kde východ ztělesňuje zlo a západ jednoznačné dobro. On to přitom takhle nejspíš nemyslel.
Chápu, že si lidi do pohádek promítají to, co znají ze současnosti i z minulosti, ale uplácení uzeninami ani koblihami Babiš opravdu nevymyslel. Řekl bych, že tohle nedorozumění vzniklo i proto, že stejný tvůrčí tým, který pracoval na Čertím brku, má na svědomí seriál Kancelář Blaník. Svou politickou frustraci ventilujeme opravdu jenom skrz našeho Tondu a v pohádce jsme ji neřešili.
V souvislosti s děním kolem premiéra Babiše je té frustrace v posledních měsících asi hodně. Znamená to, že se Tonda Blaník po aktuální pauze brzy vrátí?
Jistě, té frustrace je hodně, ale zároveň bychom si měli uvědomit, že už dlouho prožíváme klidné období, které je pro středoevropský prostor z historického hlediska atypické. Určitě nejsem nějaký chronický stěžovatel ani anarchista, takže politiku chápu jako důležité řemeslo. Problém je, že ho politici často nevykonávají tak, jak by měli, a občané proto musí vyvíjet protitlak.
S Blaníkem jsme si dali po celovečerním filmu pauzu, ale k Vánocům jsme pro diváky nachystali dárek - dvoudílný speciál Kanceláře Blaník ke 100. výročí vzniku Československa. A v příštím roce snad dojde i na novou sérii, ve které ale jen těžko zužitkujeme současné události. Například únos Babišova syna by byl pro nás samozřejmě tematicky výživný, ale vrátit bychom se k němu mohli jedině v souvislosti s jiným tématem, které bude v té době aktuální. Kauzy bohužel rychle stárnou a vyčpívají. Někteří diváci nám teď, když má Blaník přestávku, píšou, abychom už něco natočili, že by se pak tomu současnému dění mohli aspoň zasmát. Což dokládá, že náš seriál funguje jako dobrá terapie.
Nepřijde vám někdy, že se Češi sice politice rádi smějí, ale když se jim něco nelíbí, tak do ulic vyjdou maximálně v Praze a v dalších velkých městech?
V tomhle jsme stejní jako mnoho jiných národů. K tomu, abychom zvedli zadek a šli někam protestovat, potřebujeme opravdu silný impulz. Na druhou stranu jsem rád, že u nás při demonstracích nelítají dlažební kostky. Zároveň tady funguje vrstva národa, která je setrvale politicky aktivní a průběžně klade mocenským strukturám konstruktivní odpor, což je klíčový princip demokracie a politiky to v klidu nenechává.
Plánujete se po Novém roce kromě nové Kanceláře Blaník vrhnout i na nějaké další projekty?
Jeden projekt, o kterém už teď můžu mluvit, nese pracovní název 1938. Děj filmu se bude odehrávat v září toho roku v oblasti západního pohraničí Československa, kde se tehdy naše ozbrojené složky střetávaly s německými povstalci. Ty podporovaly i oddíly SA a SS, přestože to Němci nechtěli přiznat. Myslím, že takový film potřebujeme, protože dnes v Česku panuje mýtus, že jsme Němcům republiku vydali bez jediného výstřelu, což je vůči vojákům, kteří se bránili a v mnoha případech obětovali své zdraví, nebo dokonce životy, víc než neuctivé.
Podívejte se, co na pohádku Čertí brko říká filmový kritik Kamil Fila:
