reklama
 
 

Jsme děti 90. let. Je to už retro, mnohé po nás zmizelo, říká Marie Doležalová

25. 11. 2018 17:32
Koncem listopadu vydává nakladatelství Albatros novou knihu Marie Doležalové Jeden kopeček šmoulový. Autorka v nich vzpomíná na své dětství a 90. léta, v nichž vyrůstala. Kniha se může stát výpovědí "generace devadesátek", i když to autorka nezamýšlela. Důležitou součástí publikace jsou ilustrace Elišky Podzimkové, která z ní udělala hotové muzeum 90. let. Jedním z poselství knihy je apel na vrstevníky, aby také šli za rodiči a prarodiči a ptali se na jejich zážitky z mládí, a nesli tak rodinnou paměť dál.

Knížka se jmenuje Jeden kopeček šmoulový. Atributů 90. let máte v knize mnoho, proč zrovna vyhrála šmoulová zmrzlina?

Hledala jsem název, který by pro mě vyjádřil pocit z té knížky, který je zároveň nostalgický, veselý. Kopeček šmoulový pro mě má obě tyto kvality, takže jsem zvolila jej.

Jaký byl pocit dívat se na své dětství jako na historickou éru, na niž dnešní děti budou zírat jako na dobu kamennou?

Byl pro mě strašně zvláštní pocit si uvědomit, že moje dětství je "retro". Necítila jsem se tak stará na to, aby reálie z mého dětství byly něčím, co je už dávno pryč. Pak jsem ale začala vzpomínat a uvědomovat si, kolik věcí už tady není a nebude a že už ty naše devadesátky jsou podobné "retro" jako šedesátky, sedmdesátky či osmdesátky. Bylo překvapivé tohle zjistit, ale pak už jsem si to užívala. Udělala jsem si na Instagramu anketu a zjistila, že mí vrstevníci hrozně rádi na tuhle dobu vzpomínají, tak jsem si říkala, že by bylo fajn knihu devadesátkami zaplnit.

Je ta knížka generační výpovědí? 

Takhle jsem o tom nepřemýšlela, ale určitě může spojit nás, dnešní třicátníky, co v devadesátých letech vyrůstali. Ale za generační výpověď ji nepovažuji, protože jsou to i hodně moje osobní věci týkající se mojí rodiny, jen jsem tomu dala obecnější rozměr. Tak uvidíme, jak na ni čtenáři budou reagovat.

Kniha je značně odlišná od vaší prvotiny Kafe a cigárko, zaznívá v ní i vážnější podtón…

Jediná spojnice je, že to píšu já. Ale já jsem ráda odlišná, jelikož jsem herečka, tak se ráda měním. Nevím, jak na to budou reagovat čtenáři, kterým se líbilo Kafe a cigárko. Každopádně jsem psala to, co jsem chtěla psát a co jsem v tu dobu zrovna cítila. Půl knihy jsem psala, když už jsem byla těhotná, což se promítlo do určité nostalgie a do tématu rodiny, které jsem považovala za důležité. Proto to má úplně jiný tón, než je přidrzlý Kafe a cigárko, kde jsem se chtěla vypořádat se svými zážitky z herectví. Tentokrát jsem vůbec nechtěla, aby z knížky bylo znát, že jsem herečka, protože to tady není vůbec důležité.

No, možná až na pasáže, v nichž líčíte, jak jste babičce hodinu hrála improvizace se smetákem a ten její čas byl jen a jen pro vás. Tam se to trochu projevilo.

Ano, to je pravda.

Jedním z vážnějších podtónů je apel na vrstevníky, aby víc komunikovali s rodiči a prarodiči, ptali se na jejich dětství, mládí i zážitky. Za chvíli už totiž nebude koho se ptát, navíc jim tím udělají radost. Je to jeden z účelů knihy?

Je pravda, že pokud bych chtěla, aby knížka měla nějaké poselství, tak je to právě tohle. Moc by se mi líbilo, kdyby čtenáři nezůstali jen u pasivity a nepřečetli si jen zážitky rodiny Marie Doležalové. Ale kdyby pokračovali dál a řekli si: "A jó, vždyť já vlastně také nevím, jak se seznámila moje babička, nebo kde zrovna byli rodiče, když žádal táta mámu o ruku." Už teď vím, že všechny tyhle vzpomínky budu jednou vyprávět své dceři a že ta paměť rodiny díky tomu bude pokračovat dál. A přitom kdybych se na to nezeptala, tak bych to nevěděla.

Takže vy jste se vlastně všechny ty vzpomínky dozvěděla díky tomu, že jste začala pracovat na nové knize?

Ano, vzala jsem si diktafon, šla za mamkou a začala se jí ptát: "Mami, jak vypadaly tvoje Vánoce, když jsi byla malá?" A hrozně mě to bavilo poslouchat, přitom jsem si říkala: "Proč mě v životě nenapadlo se na tohle mámy zeptat?" Možná jsem si myslela, že by mi o tom nechtěli vyprávět, ale ono je to přesně naopak, vzpomínky z dětství vyprávějí starší lidé hrozně rádi. A krásně to prohlubuje vztahy. Moje babička mi najednou vyprávěla věci, které jsou strašně cenné, aby se o nich vnučka s babičkou bavily.

Jak vlastně vypadala spolupráce vaší rodiny na knížce?

Nejvíc jsem se vyptávala mamky, taťky a babičky karvinský a vstřebala do sebe všechny jejich zážitky. Třídila jsem je, přepisovala a pak jsem to vše odhodila a začala z hlavy psát jednotlivé kapitoly, což jsou v podstatě fejetony. A ono to z nich začalo vykukovat.

Vyrůstala jsem v 80. letech na pražském sídlišti a překvapilo mě, že většina těch věcí byla přesně taková, jak to popisujete v knize z 90. let na trutnovském sídlišti - po škole hurá ven, volání pod okny domu… Myslela jsem, že to skončilo sametovou revolucí, ale možná tato éra lítání venku s tlupou dětí skončila až s nástupem počítačů do každé rodiny.

Možná jsme byli v Trutnově zamrzlí a hráli jsme si v 90. letech stejně, jako se hrálo v Praze o deset let dřív (smích). Počítače v tom mohly hrát roli, ale také to bylo tím, že jsme asi jako poslední generace ještě mohli volně lítat mámám pod okny, kde se dalo hrát a kde na nás viděly. To už v dnešní Praze dost dobře není možné.

Nové generace dětí už tedy volné lítání venku s kamarády zvláště ve velkých městech asi nezažijí.

Já bych své děti ráda vedla k tomu, aby co nejméně času trávily u televize, počítače nebo mobilu a aby si šly raději hrát ven, ale ono už zřejmě nebude s kým.

"Devadesátkovým" dětem stačila k hraní fantazie. Popisujete, jak jste si hráli na sídlištním zasněženém kopečku na horské záchranáře, doma jste si vydržela hrát celé hodiny s dvěma barbínami, i když nastupovaly fenomény jako tamagoči nebo počítačové hry jako Perský princ.

Blikající a moc konkrétní hračky a obrazovky dětem fantazii kradou. Zatímco když jsem v dětství poslouchala pohádku, všechny bytosti jsem si představovala. Na druhou stranu se naše děti narodily do dnešní doby a nemůžeme dělat, že jsou devadesátky a mobily a tablety neexistují. A asi je nutné, aby ty technologie uměly ovládat.

Jeden kopeček šmoulový připomíná díky ilustracím Elišky Podzimkové takové malé muzeum 90. let. Jak probíhala spolupráce a jak jste dávaly dohromady vaše a její pojetí devadesátek, v nichž také vyrůstala?

Já jsem si dlouho nebyla jistá, že tu knížku chci vydat. Ale měla jsem v merku Elišku Podzimkovou, jejíž práce se mi velmi líbí. A když jsem měla po ruce desítky fotek z dětství, kde jsou moje reálné postavy knížky, vyšlo mi, že kdyby to uměla pěkně zasadit do knihy a udělat z toho svoje dílo, pak by to dávalo smysl vydat. Potom už vše dělala sama a všechny výtvarné nápady jsou její. Jen to se mnou konzultovala a některé příběhy chtěla dovyprávět. 

Jak vznikaly ty četné fotografie dobových předmětů? Navštívila jste babiččinu půdu, nebo je to fotobanka?

To jsou všechno Markovy staromilské věci, které máme doma v krabici (Marka Zelinky, partnera Marie Doležalové - pozn. red.). On je vášnivý sběratel artefaktů po svém dědečkovi a schraňuje to u nás doma v bytě - všechny ty staré brýle, cigarety a mýdla jsou z jeho sbírky. Eliška si všechno odvezla, nafotila a zasadila to do knihy. Vůbec jsem nečekala, že ta kniha bude takhle vizuálně krásná. Ta knížka je z padesáti procent jen její.

Nádherné jsou také papírové fotografie z vašeho dětství. Kvůli digitálním foťákům a mobilům je ale málokdo vyvolává. Není to také jedno z kouzel, které definitivně zmizelo s devadesátkami?

Ano, je to další romantika, která je nenávratně pryč. Kdosi říkal, že kdyby naše generace ze dne na den zmizela, tak by po ní zůstalo hrozně málo, protože máme vše ukryté na discích počítačů a v mobilech. O to více romantické je vytáhnout dnes staré fotky svých rodičů a prarodičů a probírat se jimi.

Líbí se mi vaše vnímání rodičů a prarodičů jako někoho, komu taky někdy bylo osm let a hrál si s hračkami a taky mu bylo osmnáct a nadšeně trsal na taneční zábavě. Je tohle klíč k mezigeneračnímu porozumění?

Mám to asi částečně ze svého povolání, protože si v herectví musím často umět představit úplně zvláštní věci nebo představit si sama sebe v různých situacích. Zároveň je to tím, jak člověk dospívá. Jako malá jsem si myslela, že až mi bude třicet, tak budu velká, dospělá a budu všechno vědět, ale teď zjišťuji, že to tak není. Udělala jsem si z toho závěr, že to klidně může být pěkné, až mi bude šedesát, protože taky nebudu stará a nebudu všechno vědět a uvnitř budu pořád ta samá Marie. V tomto mě to hrozně baví a  k té staré generaci přibližuje - představovat si třeba prarodiče, jak byli rozklepaní, když prožívali svou první lásku.

Dovedete si představit, že i tato doba, v níž teď žijeme, bude jednou "těžký retro" a pro naše vnuky tak trochu pravěk a budou si pobaveně prohlížet ve vitrínce muzea naše mobily a tablety?

Myslím si, že to tak klidně může být a přijde mi to jako vtipná představa. Protože my si myslíme, že jsme dnes na vrcholu vývoje, jenže pak přijdou vnuci a budou se smát tomu, že jsem chodila do dvourozměrného kina a měla starý barevný mobil, který byl hrozně velký a těžký. Anebo, což už je méně veselé, bude lidem za sto let připadat ta naše doba jako nádherně romantická, kdy se lidi ještě scházívali doma s přáteli a příbuznými. Protože třeba už se budou vidět jen virtuálně na sociálních sítích a živého člověka nepotkají.

Video: Režisér "ošmatávač" u nás není nic mimořádného, říká vítězka Star Dance Marie Doležalová

Jolana Voldánová si do svého dalšího "Kafe" pozvala Marii Doležalovou. Herečku, která se proslavila Comebackem a Star Dance. | Video: Jolana Voldánová |  11:00

autor: Zuzana Hronová | 25. 11. 2018 17:32

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama