Mikkelsenův protagonista, kapitán Ludvig Kahlen, se rozhoduje osídlit nehostinné jutské vřesoviště. Příběh začíná v roce 1755, kdy si na podobnou výzvu netroufají ani zkušení osadníci. V oblasti řádí loupežníci, divoká zvířata a krutý vichr. Nikdo nečeká nic dobrého.
Málomluvný vojenský vysloužilec přesto získává povolení od dvorských úředníků. Ti mu sice nedávají velké naděje, alespoň však budou mít alibi pro případ, že by se dánský král zajímal, jak pokračuje kolonizace jeho milovaného Jutska.
Kahlen za odměnu nežádá peníze - věří, že si vystačí s penzí, kterou dostává po 25 letech služby v armádě. Chce šlechtický titul. A spolu s ním zřejmě i pocit, že jej druzí respektují. Coby nemanželský syn kuchařky celý život čelil pohrdání a výsměchu. Za odhodláním vybudovat osadu na zelené louce tak stojí především neuspokojené ego, ne šlechetná služba králi a vlasti. Nejspíš i proto kapitán míří k cíli doslova přes mrtvoly, jak poprvé vidíme, když se jej v lese pokusí okrást lapkové.
V širokoúhlých westernových záběrech se Kahlen zpočátku nachází sám. Jen on a drsná příroda. Dochází mu ale, že bez cizí pomoci království nevybuduje. Do svého uzavřeného světa neochotně vpouští další lidi.
Prvními osadníky se stávají Johannes a Anna Barbara, manželský pár, který zběhl ze zámku místního šlechtice Frederika De Schinkela. Následně Kahlen ilegálně zaměstnává bandu psanců přebývající ve hvozdech. Stejně jako kovbojové dobývající Divoký západ nakládá se zákony velmi volně.
Jenomže Schinkel je přesvědčen, že území nikoho náleží jemu. Kahlena vnímá jako vetřelce a hodlá jej vystrnadit. Nejdřív to zkouší důraznou domluvou, poté hrubou silou.
Vyšinutý aristokrat představuje zlověstné alter ego stoického kapitána. Lidským životům přikládá ještě menší hodnotu. K jeho oblíbeným kratochvílím patří polévání vězňů vařící vodou a znásilňování služebných. V plné hrůze ukazuje, kým se může stát muž, který nebere ohledy na nic než naplnění vlastních ambicí.
Kahlen mezitím pod vlivem krajiny a okolností mění priority. Už mu nejde jen o moc a slávu. Možná po ničem z toho ve skutečnosti netoužil. Jen uvěřil, že štěstí mu přinese totéž, za čím se ženou ostatní. K závažnosti konfliktu mezi oběma muži přispívá fakt, že vykořeněný hrdina konečně nachází místo a společenství, kde se cítí jako doma. Kvůli Schinkelovi tak může ztratit víc než svou reputaci.
Také pro režiséra Nikolaje Arcela je Bastard především filmem o hledání rovnováhy mezi rodinou a kariérou. Motiv jej oslovil už v předloze, románu oceňované současné dánské spisovatelky Idy Jessen. Scénář psal v době, kdy byl čerstvým otcem. Pomáhal mu častý spolupracovník Anders Thomas Jensen, který má díky snímkům Adamova jablka, Lepší svět nebo Rytíři spravedlnosti velký podíl na mezinárodní proslulosti současné dánské kinematografie.
Díky jejím zahraničním úspěchům tamní tvůrci dostávají nabídky z Hollywoodu. Výjimkou nebyl ani Arcel. Po Královské aféře, historickém dramatu nominovaném na Oscara, odjel do Spojených států, kde vyvíjel několik projektů. Dokončil však pouze šablonovité fantasy Temná věž podle stejnojmenné knižní série Stephena Kinga. Korporátní model výroby, kdy klíčová rozhodnutí činí marketingové oddělení, nikoliv tvůrce, Arcelovi nesedl. Proto se vrátil domů.
V Dánsku podle něj peníze nehrají tak zásadní roli. Režiséři mají větší volnost i zásluhou veřejného financování, jehož obdoba poměrně dobře funguje také u nás. Ani Bastard by ostatně nevznikl bez českého Státního fondu kinematografie. Dánský štáb využil filmových pobídek a při natáčení v Ralsku, u Zvánovického potoka nebo v Jaroměřicích a Libochovicích utratil přes 60 milionů korun. Pro diváky je každopádně podstatné, že Arcel po rozpačitém odskoku do Hollywoodu opět natočil přesně takový film, jaký si vysnil.
Zarputilostí, s jakou se pustil do nákladného severského westernu, režisér připomíná protagonistu své novinky. Peníze se mu sháněly snáz poté, co Mads Mikkelsen kývnul na hlavní roli a výrazně tak zvýšil šanci na prodej snímku do zahraničí.
Charismatický Dán hraje v Bastardovi podobně sveřepého hrdinu jako ve středověkém dramatu nazvaném Michael Kohlhaas z roku 2013. Poznáváme jej primárně skrz činy. Slovy a projevy vřelosti šetří. Přes tuto tvrdost a asketismus se s ním není těžké ztotožnit. Obdobná dilemata, byť s méně krvavými konsekvencemi, řešíme i dnes.
Uvěřitelná ústřední postava se srozumitelnými motivacemi a vývojem má zásadní podíl na tom, že Kahlenovo jobovské trápení je přes jistou předvídatelnost až do konce poutavé. Při svém širokém záběru a četnosti vedlejších postav je Bastard nakonec zejména příběhem jednoho rozervaného muže, kterému pomalu dochází, že za štěstím možná kráčí po špatné cestě.
V první a méně schematické části Kahlen svádí zápas především sám se sebou - třeba když přihlíží, jak je jeden z jeho rolníků mučen, ale neodváží se zasáhnout. Ohrozil by tím misi, kterou tak umanutě naplňuje.
Poslední třetinu filmu tvoří již poměrně přímočarý střet chaotického dobra s absolutním zlem. Vedle Schinkela, jednorozměrné karikatury padoucha, působí i Mikkelsenův bezohledný válečný veterán coby lidumil. Zpočátku šokující násilí, kterého se dopouští, tvůrci později ospravedlňují.
Příliš nápadně vyznačená bitevní linie snímek zbavuje počáteční nejednoznačnosti. Epilog sice elegantně završí proměnu některých postav, v kontextu nemilosrdného fikčního světa, kde smrt přichází bez varování, ale vyznívá nepravděpodobně shovívavě.
Navzdory tomuto zploštění je Bastard vypravěčsky robustní drama ze staré školy, konzistentní jak rytmem, tak vysokou úrovní výpravy, kterou divák vnímá, aniž by k sobě strhávala pozornost. Právě vědomí, v jak rozsáhlém a do detailu propracovaném světě se odehrává, příběh přibližuje eposům někdejšího britského režiséra Davida Leana, což byl Arcelův záměr.
V paměti vám možná neutkví tolik nezapomenutelných obrazů jako po zhlédnutí Lawrence z Arábie nebo Doktora Živaga, ale nadčasovou myšlenku, že největší překážkou při rozvoji civilizace není divočina, ale člověk, podává dánský velkofilm se srovnatelnou vervou a přesvědčivostí.
Film
Bastard
Režie: Nikolaj Arcel
Film Europe, česká premiéra 18. ledna.
