"A co si myslíte o válce na Ukrajině?" ptá se mladý muž na hraničním přechodu do Ruska. Co je vlastně zač? Celník? Policista? Těžko říct. Uniformu nemá, ale svoji kancelář ano. Ač vjíždíme do Ruska, visí nad ním mapa Kazachstánu.
Už se stihl zeptat na spoustu věcí. Čím se živím, kde bydlím, jak se jmenují moji rodiče, jestli mám děti, jak se jmenují, co dělá každý jeden z naší výpravy… Jako by mu nestačil dotazník, "anketa", jak tomu tady říkají, kterou jsme museli všichni vyplnit a kde všechny tyhle osobní otázky byly.
Až se dostal konečně tam, kam se chtěl dostat.
"A co si myslíte o válce na Ukrajině?"
"Je špatná," odpovím mu.
Zatváří se nepotěšeně.
"A myslí si to u vás více lidí?"
"Ano, myslí."
"Většina?"
"Řekl bych, že ano."
Skoro to vypadá, že je mu to líto.
Kdo je Díly Kyjev?
"Máte nějaké kontakty na Ukrajině?" naskočí zpátky do svého tempa.
"Žádné zásadní."
"Můžete mi ukázat váš telefon?"
Chvíli dumám, jak by tohle chtěl z telefonu zjistit, ale zjevně má své postupy. Projede WhatsApp, a když tam nenajde nic, co by vypadalo ukrajinsky, naklape ukrajinskou předvolbu +380 a vyskočí mu slušná řádka čísel. Jak by ne, naše auta pochází z Ukrajiny a spoustu dílů jsme sháněli tam. Jsou to většinou telefony prodejců, lidí, kteří nám pomohli díly koupit nebo díly přivézt, a pár dalších.
Nahoře pak visí položka "Díly Kyjev", což je malý obchod s náhradními díly v Kyjevě. Ovšem pro tohoto… kdo to vlastně je? Je to člověk jménem Díly, který bydlí v Kyjevě. Nakonec se ale spokojí s překladem a zaujatě si prohlíží fotky našeho auta a ptá se, jestli máme video, jak plave. To nemáme. Opět vypadá, že je mu to líto. Člověk by řekl, že je to vlastně docela sympatický chlapík… kdyby nedělal, co dělá.
Zdá se však, že toto druhé zklamání bylo už poslední, a vypadá to, že i když si myslím, že válka je špatná, a i když si to myslí i spousta dalších Čechů, do Ruska nás pustí. Těžko říct, jak s tou informací naloží.
Největší atomová střelnice světa
Jako v Rusku si ale připadáme už nějaký čas. A není to proto, že už několik tisíc kilometrů jedeme bývalým SSSR. Turkmenistán, Uzbekistán i Kazachstán se sovětského dědictví zbavují stále rychleji. Neviděli jsme žádného Lenina, zmizely rudé hvězdy i památníky z vyřazených stíhaček. Dříve tak typické pro tento kraj.
Nahradily je sochy jezdců na koních a symboly odkazující, někdy trochu kýčovitě, ke kořenům Střední Asie. A ty jsou rozhodně v sedle koně. Těsně před hranicí s Ruskem, ještě v Kazachstánu, ale přijíždíme od Semeje. Města, které proslulo pod jménem Semipalatinsk, města na okraji největšího atomového polygonu světa. Nikde nebylo odpáleno tolik atomových bomb jako za humny Semeje, který stále má svůj sovětský étos.
Zakázaná zóna
Na samotný polygon se dalo ještě před pěti lety dostat, dnes už je to zase zakázaná zóna. Na jejím kraji ale leží Šagan, kdysi uzavřené město, které nebylo ani na mapách, kde bydlelo osazenstvo nedaleké letecké základny, odkud startovaly bombardéry s atomovými zbraněmi odpalovanými nad polygonem.
Město přežilo pád SSSR jen o pár let, v roce 1994 bylo opuštěno a jeho obyvatelům, stejně jako mnohým dalším lidem z oblasti, byly po mnoha letech Ruskem vyplaceny kompenzace za ozáření, které tam přinášely radioaktivní mraky z polygonu. Šagan ani letecká základna nejsou na rozdíl od polygonu uzavřené a míra radiace tam není riziková. A tak míříme tam.
Atomové Ralsko
My Češi a Slováci to máme s památkami po SSSR složité. Přijdou nám mnohem méně exotické než lidem z druhé strany železné opony. Když se díváme do prázdných oken paneláků, města, připadáme si trochu jako doma. Minimálně jako na jedné z opuštěných ruských základen v Ralsku nebo Milovicích. Stromy na střechách, všechno, co šlo odvézt, odvezené, jen občas zbytky tapet a novin, kterými byly podlepeny, připomínající úspěchy SSSR 80. let.
Jediný rozdíl je v tom, že ve sklepě jednoho paneláku bydlí krávy. Prostě si tam ve stínu hoví. Letecká základna asi osm kilometrů odsud vypadá podobně. V protileteckých krytech bydlí koně a samotnou vzletovou dráhu se dokonce někdo pokusil rozlámat. Proč? Ptáme se sami sebe. Proč tolik práce?
Nedávejte Rusům telefon!
Teď už tyhle zbytky SSSR necháváme za sebou a jedeme Ruskem, které se památek na SSSR rozhodně zbavovat nehodlá. Máme v plánu tady být co nejkratší dobu a onen "rozhovor" na hranicích nás v tom jen ujistil. Rusko je jen tranzitní zemí do našeho vysněného Mongolska.
Dá se tam dostat jen tudy nebo přes Čínu, z deště pod okap. Musíme zde ujet asi patnáct set kilometrů od Kazachstánu do Altaje, který nás přes své vrcholky snad pustí do Mongolska a snad nás tam pustí Rusko!
O tom, že v Rusku nechceme být ani o den déle, se ujistíme další den ráno. Můj mobil hlásí, zda chci můj WhatsApp převést na jiné zařízení, a schránka je plná zpráv v ruštině s kódem pro přesun čísla. Kdo se mi sakra snaží dostat do telefonu? A kde vzal můj telefon? Nikdo ho tady přece nemá…
Nikdo, až na toho dvakrát zklamaného tajemného muže z hranic a osazenstva přechodu, které má přístup k oné "anketě", kde z nás tahali soukromé informace. Včera jsem tam to číslo vyplnil a dneska se někdo z Ruska pokouší přes to číslo dostat k mým datům. Tohle není příjemné ani trochu. Už abychom byli z Ruska pryč.
Poslední šance na opravu
Současně je ale Rusko naší poslední možností, jak opravit převodovku, která se nám v Íránu rozsypala, v Uzbekistánu jsme ji v rámci možností oživili, ale je na tom velmi podobně jako SSSR koncem 80. let. Tedy nijak moc dobře. V určitých otáčkách temně hučí a vibruje.
Jenže ač naše luazy vznikly v SSSR, ani v Turkmenistánu, ani Uzbekistánu, ani v Kazachstánu ta auta už nikdo nezná a díly na ně nemá. Pokud to nepůjde v Rusku, tak už nikde. Podaří se nám sehnat kontakt na lidi, kteří znají lidi, kteří znají mechanika, který prý luazy opravoval, a je to jen 300 kilometrů zajížďka. Pro nás je to sice celý den jízdy navíc, ale naposledy to zkusíme!
Majster, jak se tady mechanikům říká, vypadá, že luazy zná a že prý dá všechno dohromady, ať mu tam auto odvezeme do dílny a vše udělá. Jsme z toho nervózní, tohle děláme opravdu neradi, ale prý opravdu umí. A tak se necháme přesvědčit a necháme mu naši žábu tam.
Snad to vydrží
Druhý den majster hlásí, že hotovo, vyměnil ložisko a ozubené kolečko, které jsme si objednali, protože jsme měli obavy, že nejsou v pořádku, ale když se ptáme na diferenciál, o kterém máme největší podezření, že je hlavní příčinou hučení a vibrací, odpovídá, že to tím není, že bylo jen málo oleje.
Nehádáme se, byť je nám divné, kam by zmizel, když tam ještě před 300 kilometry byl a uvnitř trupu žáby nemá kam odtéct. Jsme rádi za výměnu ložiska, které, jak řekl, bylo "mrtvé". Hučení nám ale zůstalo, a tak se jen musíme modlit, aby to vydrželo až do cíle. Na další pokus nemáme čas ani sílu. Poděkujeme za pohostinnost a ochotu a vyrazíme k hranicím Mongolska. Je to ještě 900 kilometrů.
Tak jednoduché to nebude
Hltáme je po stovkách, dáváme si šašlik, žasneme na krásnými novými silnicemi i nad tím, že ani krásné nové benzinové pumpy nemají splachovací záchod, ale ošklivou kadibudku vzadu. Večer můžeme být v podhůří Altaje.
Už se tam vidíme, když nás zastaví policie. Bez toho by to snad ani v Rusku nešlo. Když jsme tu byli v roce 2007 poprvé, zastavovali nás pořád a pořád z nás tahali úplatky. Doba se ale změnila, tihle zjevně o úplatky nestojí. Máme s nimi jet do města na policejní stanici na prověření.
Prověření čeho? Jestli v nepřehlédnutelném žlutém autě, na které všichni mávají a všichni se s ním fotí, nejedou agenti prohnilého Západu? To by bylo hodně rafinované krytí! Na policejní stanici nám seberou pasy, v tomhle směru se nic nezměnilo, a po chvíli se vrátí s tím, že si potřebují doplnit další informace a že mám jít s nimi.
Tady FSB, jak se vám u nás líbí?
A tam, v o něco horší kanceláři než na hranicích, sedí další mladý muž bez uniformy. "Federalnaja služba bezopasnosti," představí se. FSB, nástupce KGB, tak sem patří ti mladí usměvaví muži v civilu.
A rozjede se další kolo "rozhovoru". Opět ty samé otázky, jak se jmenují rodiče, příbuzní, co vás živí, ale pak už se přidají další podrobnosti, odkud jedeme, kudy jsme jeli, a po čase zase znovu, asi aby si ověřil, že říkám stále totéž, a další a další…
"Můžu vidět váš telefon?"
Tentokrát se po kontaktech na Ukrajinu neptá. Ale pečlivě, velmi pečlivě prohlíží fotky a vše, co se mu povede najít, a prokládá to dlouhými telefonními hovory, na které odchází ven. A občas si v mobilu něco vyfotí. Není to ani trochu příjemné. Nikam nechoďte, vždycky řekne, jako by mě ti dva policajti na chodbě chtěli někam pustit.
Máte dron?
Zaujmou ho fotky naší žáby. Ptá se, co s sebou vezme za techniku. Aby si prohlížel všechny naše kamery, to je to poslední, co bychom chtěli. Neděláme sice nic nelegálního, ale lidi, kteří mají moc kamer, nemají totality nikdy rády.
"Máte dron?" zeptá se.
Risknu to, mít u sebe dron není v Rusku nelegální, ale nesmíte bez registrace létat. Když mu přiznám dron, je dost možné, že ho to zaujme natolik, že na nic jiného nebude myslet.
"Máme," odpovím.
Vyskočí, jako bych mu řekl, že mám klíče od Putinovy dači.
A tak jdeme pro dron. Zbytek výpravy zatím už hodinu leží vedle aut a nemá tušení, co se děje. Když odneseme dron, na klidu jim to nepřidá. Ovšem když se dostane k dronu, který si zdokumentuje ze všech stran, zjistí, že si nemá na čem přehrát kartu, která v něm je.
"Máte notebook?"
A tak jdeme pro notebook. Když má konečně vše potřebné, začne si prohlížet natočený materiál… z Turkmenistánu. Z Ruska by si tak jako tak nepustil nic. Nelétali jsme a ani jsme to neměli v plánu. Naprosto zaujat Ašchabadem, hlavním městem Turkmenistánu a slavným turkmenským ohnivým kráterem, v dronu nic nenajde.
Co vlastně hledají?
Ovšem byla velká chyba mu půjčit notebook, který začíná prohlížet s novou energií. Notebook ji má naštěstí o dost méně a záhy se vybije. Zejména poté, co jsem při jednom z telefonátů rozsvítil displej naplno.
"Máte nabíječku?"
A tak jdeme pro nabíječku. Vezmeme jen malou k mobilu, proč mu to ulehčovat. Když se notebook konečně probudí, zklamaně zjišťuje, že v něm také nic není.
Přemýšlím, co vlastně čekají. Pokud bych natočil něco, co bych nechtěl, aby někdo našel, hned bych to přes snadno dostupná data odeslal pryč z Ruska a smazal to a už vůbec bych to nenechal v dronu. Každopádně po dvou hodinách je, zdá se, konečně spokojen. Nic nenašel, protože nic najít nemohl, on tím ztratil dvě hodiny, já tím ztratil dvě hodiny a definitivně jsem tím ztratil jakoukoli chuť být v Rusku!
Čarokrásný Altaj
Nakonec se ale objeví něco, nad čím v Rusku i po tom všem srdce zaplesá. Altaj. Monumentální nádherný Altaj, vysoké štíty zasněžených hor, zelené pláně, divoké řeky, mokřady, meandry a koně, všude pobíhající koně.
Někdy bych se sem rád vrátil, někdy, až tito mladí usměvaví muži v civilu přijdou o práci. Teď rychle pryč, do Mongolska, za naším snem, za svobodným vzduchem!
