Jaké nejčastější předsudky máme o stáří?
Že je stáří závislé, smutné, a musí být spojené s nemocemi. Často tomu pomáhá i zobrazování seniorů v médiích. Když informují o důchodové reformě, je u toho obrázek člověka, který jde o chodítku po chodbě domova pro seniory. Faktem ale je, že takových seniorů je jen 10 procent. Zbylých 90 procent jsou obyčejní lidé jako my, jen jim je o 30 let víc.
To víte z nějakého průzkumu, že se jedná o 90 procent seniorů?
Ano. Seniorů v institucionální péči nebo těch, kteří řeší závažné zdravotní problémy, je desetina.
Z čeho podle vás tedy vznikla představa, že typický senior žije v instituci a má problémy s pohybem? Tedy kromě zobrazovacích stereotypů v médiích, které jste zmiňoval.
Myslím, že to vzniklo tím, že jsme se odnaučili žít se seniory společně. Dříve byly běžné vícegenerační domácnosti. Dnes lidé cestují za prací, mladá generace často míří třeba do Prahy, prarodiče mají na Moravě a vidí je jen občas. Pak vznikají stereotypy, že senioři jsou ti, kteří hledají slevy v supermarketech a chtějí pustit sednout v tramvaji. Chybí nám přímá žitá zkušenost. Kdybychom se na ně přitom dívali tak, že jsou také něčí babičky a dědečkové, dokázali bychom předsudky snáze odbourat.
To znamená, že s nimi nejsme v kontaktu, a proto nevíme, jak stáří vypadá…
Přesně tak. A propast vytvářejí i technologie. Mně je 42 let a jsem poslední generace, která zažila svět bez internetu. Když současní senioři odcházeli z práce, vrcholem techniky byl třeba fax. K internetu přišli později, nebo také vůbec. Pokud internet ovládají, mohou být v kontaktu s rodinou i pomocí něj.
Když jsem se připravovala na naše setkání, přemýšlela jsem právě nad tím, že vícegeneračních domácností ubývá, což nejspíš vyplývá i z nastavení systému práce. Spousta lidí pak nemá čas o své starší příbuzné pečovat, a ti pak dožívají třeba v institucionální péči.
Je to velmi kulturně podmíněné a nedá se říct, co z toho je lepší nebo horší. Na jihu Evropy, v Řecku nebo v Itálii, je běžné, že rodiny zůstávají pohromadě. V západní Evropě to tak není, lidé se snaží vrátit brzy i z rodičovské dovolené, protože třeba splácejí hypotéky, je na nás velký ekonomický tlak. Když má člověk rodinu, jeden z páru nemůže zůstat doma, a ještě se starat o babičku. Dobré jsou v tomto služby jako domácí péče, o níž senior může rozhodnout trochu sám. Často se stává, že když rodiny pečují o svého seniora samy, je na nich už tak závislý, že to nevyhovuje ani jedné straně. Je fajn si v tom udělat pořádek, komunikovat o tom a nastavit tak, aby byli všichni spokojení.
Mluvte s babičkou o smrti, potěší ji to
V jednom rozhovoru jste narážel právě na nedostatek komunikace v rodinách. Připadá mi, že téma péče se často začne řešit až ve chvíli, kdy o tom starší člověk už není schopen rozhodnout sám a už se nedozvíme, co by mu vyhovovalo.
Je to pravda. Máme tendenci zavírat oči před tématy, která jsou těžší na komunikaci. Když nám babička řekne, že už něco asi nezvládne, že se na to necítí, mávneme nad tím rukou a řekneme: ale babi, to je dobrý. Nevyslyšíme, že volá po otevření tohoto tématu. Psaní knihy pro nás bylo i příležitostí tohle udělat. Bavili jsme se s našimi blízkými o tom, do čeho jsme se před tím nepouštěli. Zjistili jsme, že je to příjemné a přínosné pro obě strany. Víme, jak to babička má, co si přeje a že se toho nemusíme bát.
Takže reakce by neměla být: ale babi, ty tady budeš ještě do stovky. Jak by tedy měla vypadat?
Můžeme se třeba zeptat, jestli přemýšlí o smrti, jak si ji představuje. Její horizont je už blízko a potěší ji, že o tom s někým může mluvit. Mně babička řekla, že smrt musí být a že si přeje umřít ve spánku. Přináší to spíš smíření než paniku.
Mně připadá docela drsné zeptat se babičky, jak si představuje smrt, i když ta moje o ní mluví snad od doby, co jsem se narodila.
Připadá to takhle hodně lidem, smrt jsme totiž vytěsnili. Ještě v 19. století bylo normální, že se rodiny fotily se svými mrtvými. Nejen se starými lidmi, ale i s dětmi. To si dnes nedovedeme představit. Můj pradědeček zemřel ještě doma a do rakve ho oblékl můj táta, kterého vychoval, protože jeho otec zemřel, když mu bylo sedm let. Určitě to pro něj bylo hrozně těžké, ale přímá zkušenost se smrtí je důležitá. Já jsem ji zažil, když mi zemřel strýc. Byl jsem s ním v nemocnici asi půl hodiny předtím, než zemřel. Už nekomunikoval a já ho držel za ruku. Byl to náročný a silný emoční zážitek, ale připadá mi, že jsem v ten moment dospěl. Sáhnul jsem si na smrt a uvědomil jsem si konečnost života. Netrápíte se pak některými malichernými problémy.
Těšili se do důchodu, pak dostali depresi
Nastínil jste, že je dobré se s blízkými bavit o tom, jak si představují své stáří a smrt. Od kdy bychom se měli takovými úvahami zabývat my sami? Měla už bych to řešit?
Pro vás to asi bude otázka, když půjdete z nájemního bydlení do vlastního, a určitě ve chvíli, kdy budete řešit zdravotní problémy s rodiči. Tehdy si uvědomíte, že stárnou, a tím pádem stárnete i vy. Když jsem si pořizoval bydlení já, přemýšlel jsem o tom, že nastane doba, kdy do patra už nevyjdu. Je dobré své bydlení zařídit bezbariérově, a pokud to jde, přemýšlet také o financích. Ve stáří budete potřebovat peníze, protože důchody budou menší, pokud nějaké. Do důchodu odchází 60 tisíc lidí ročně, ale jsou mezi nimi i takoví, kteří zároveň pracují a v zaměstnání nechtějí skončit. Stát by jim mohl nabídnout postupné zkracování pracovní doby, aby to nebyl takový skok.
Elpida
- Organizace Elpida provozuje projekty na podporu aktivního života seniorů a snaží se, aby se zůstali respektovanou součástí společnosti.
- Provozuje dvě vzdělávací a kulturní centra pro Seniory, bezplatnou telefonickou Linku seniorů, a vydává časopis Vital. Vlajkovým projektem jsou Ponožky od babičky, které pletou seniorky z celé republiky.
- Kniha Z nuly na sto je k dostání v eshopu Elpidy nebo v knihkupectvích Karolinum, Spálená, Knihy Trávníček, ve Vršovickém knihkupectví a v knihkupectví Knihami.
V čem vidíte riziko tak náhlé změny?
Když lidé odejdou ze dne na den, tři týdny mají radost z toho, že nemusí ráno vstávat. Ale pak spadnou do deprese, že to takhle bude ještě třicet let, pokud nemají předem vyřešenou nějakou náplň. Věk dožití se od revoluce prodloužil o deset let. Mít dobrý scénář, těšit se na stáří a zároveň mít pocit, že ještě mohu být někomu a něčemu prospěšný, třeba pracovat na částečný úvazek, je pro osobní spokojenost velmi důležité. Odcházet postupně je možné například ve skandinávských zemích.
To je určitě i otázka podpory částečných úvazků, které v Česku nabízí velmi málo zaměstnavatelů.
Zatím to nefunguje, ale dojde k tomu přirozeně tím, jak bude společnost dál stárnout. Už teď firmy ve větším měřítku najímají starší pracovníky, i když zatím asi v klasickém režimu na plný úvazek. Vyhnout se tomu ale nemůžeme, v roce 2050 bude 30 procent populace v seniorském věku.
Své stáří máme v rukou už teď
Na začátku knihy je inspirativní rozhovor s paní, která doporučuje právě pravidelný pohyb i práci. Co člověk může udělat proto, aby ve stáří mohl zůstat takto aktivní?
Dělat to celý život. Pokud žijete bez přátel, nemáte koníčky a neděláte žádný sport, je dost těžké s tím začít v pětašedesáti. Možná už i vy si tím, jak žijete teď, určujete, jaké bude vaše stáří. Fyzická a mozková aktivita jsou naprosto stěžejní pro to, abyste se dožila vysokého věku v relativně dobré kondici.
Často se mluví i o řádu. Ten je také potřeba si nastavit už v mladém věku?
Je dobré mít pár opěrných bodů: dvakrát nebo třikrát týdně si zacvičím nebo jdu na procházku, pěstuju přátelské vztahy a jsem v kontaktu s rodinou. To podle mě úplně stačí.
Myslíte si, že se řád ve stáří naplňuje dnes hůř než dříve? Koncept starobního důchodu existuje ve většině západních zemí až od 20. století, i když si nejsem vůbec jistá, jestli to znamenalo, že byli lidé aktivnější, možná jim naopak častěji hrozila chudoba.
Je to zajímavá úvaha. V Česku dříve fungovaly vejminky - člověk dál bydlel s rodinou, ale měl pro sebe například jednu místnost, prostor na zahradě nebo někde v okolí. Zvlášť na vesnici bylo přirozené, že se dál staral o zahradu nebo zvířata. To je takový přirozený řád věcí a funguje to tak například ve zmiňovaném Řecku. Nečekáte jen, že dostanete důchod a budete doma koukat na televizi. Máte stále rámec úkolů, které zvládnete, postupně jejich množství ubývá, a pak zemřete. Není to tak, že celý život jedete na sto procent, a pak jste najednou na nule. Proto se také kniha jmenuje Z nuly na sto.
Za život stihneme až tři kariéry
Když už jsme u těch penzí, kniha se zaměřuje na to, jak strávit seniorská léta hezky a a aktivně, počítá s tím, že budeme mít volno. Myslím, že moje generace s tím moc počítat nemůže. Já přemýšlím spíš o tom, jak zvládnu pracovat do konce života.
Když děláte intelektuální práci, je velká šance, že se vám to povede. Mozek je na to trénovaný. Lidem, kteří takto pracovali, se častěji stává, že jim odejde tělo dříve než hlava. To je pak hodně smutné, když je bystrá mysl v nefunkčním těle. Samozřejmě jsou ale profese, kde to je obráceně. Ve fyzicky náročném zaměstnání nemůžete pracovat do sedmdesáti. Už delší dobu se ale mluví o konceptu třetí kariéry. S tím, jak se prodlužuje doba odchodu do důchodu, bude naprosto přirozené, že jednu práci budeme dělat hned po škole, potom další, mezi tím možná vystřídáme pár jiných, a v pokročilejším věku se budeme zamýšlet nad tím, co ještě dělat dál.
O jak dlouhé době se bavíme?
Bude to možná trvat jen pár let a může to fungovat na bázi zkráceného úvazku. Když to řeknete dneska, všichni se vyděsí, že mají jít do důchodu v 68 a že chtějí odpočívat. Jenže když se podíváte, v jaké kondici jsou dnes lidé v 68 letech a v jaké kondici byli v roce 1990, je to diametrální rozdíl.
Na druhou stranu průměrná doba dožití ve zdraví se až tak rychle nezvyšuje.
To je pravda, ale z dlouhodobých projekcí je jasné, že to bude pokračovat dál. Od roku 1850 se ve vyspělých zemích prodlužuje průměrná doba dožití o tři měsíce ročně. To je hrozně moc. Je jasné, že přemýšlíme, co s tím časem udělat, a pokud nebudeme mít finance, jak si je zajistit. Lze je zaopatřit jinak, například tím, že budeme odvádět na penze 70 procent mzdy, pokud na tom bude společenská dohoda. Myslím ale, že ve střední Evropě je to nemožné.
Velmi palčivá pro seniory může být i otázka bydlení. Současná krize naznačuje, že pro následující generace to bude možná ještě horší. Představa, že se budu muset na stáří stěhovat ze svého města, protože si nemohu dovolit v něm bydlet, mi přijde strašná.
V Česku je obecně dost nízká mobilita, co se týče stěhování, a senioři jsou zvyklí, že jsou v jednom bytě 50 let. Nereflektují, že rostou náklady a že třípokojový byt na Vinohradech si ve stáří těžko dovolí. Osmdesát procent lidí zároveň žije ve vlastním bydlení, to je v Evropě unikátní. Vracíme se asi k tomu, co platilo v minulosti - že vlastní bydlení je luxus. Budeme si tedy muset zvyknout i na to, že nemůžeme být celý život svázáni s jedním místem, i když to většina lidí má ráda.
Nemyslela jsem bydlení v tom samém bytě, ale spíše situaci, kdy se musí senior odstěhovat z Prahy například do Chomutova, zpřetrhat své vztahy a vazby.
Existují v zásadě dvě různá řešení. Jednak družstevní bydlení, které funguje třeba v Německu. Lidé různých generací, kteří družstvo vytvoří, sdílí společný dům, ale i různé služby: senioři mohou pohlídat malé děti, mladí jim zase nakoupit, když jdou z práce. Nemusí se přitom jednat o příbuzné. Druhá cesta je umožnit lidem, kteří odcházejí do institucionální péče, aby nemuseli odcházet daleko, do jiné obce.
Jak byste jim to umožnil?
Mohlo by to fungovat na bázi spolupráce mezi obcemi a soukromým sektorem, postavili by v jedné obci pečovatelský bytový dům například o deseti jednotkách. Lidem by tak zůstali lékaři, chodili by stále do stejné samoobsluhy, zachovaly by se sociální kontakty, jen by o ně někdo pečoval. Pomalu se to začíná dít, i na českém trhu jsou společnosti, které se snaží poskytovat péči tak, aby byly lidem na blízku.
