Na dobu před čtyřiadvaceti lety Jitka Šperlová vzpomíná, jako by to ani nebyla pravda. "Prostě mi oznámili, že kupují zámek," říká, a přestože se tomu dnes směje, tehdy nevěřila, že to její muž myslí vážně. "Byla jsem na mateřské a měla úplně jiné starosti. Jedné dceři byl rok, druhé dva. Myslela jsem si, že hledá chalupu, tohle jsem tedy považovala za investici firmy a věřila, že se mě to netýká," říká spolumajitelka zámku, která do areálu začala postupně jezdit i s dětmi, kterých měli s Františkem časem pět.
On a jeho otec měli oproti nadšencům, kteří zachraňují stavby a nejsou z oboru, výhodu. Jako majitelé malé stavební firmy věděli, že rekonstrukce areálu bude běh na dlouhou trať. "Nevidíte dovnitř, ale dokážete si představit, že to je horší, než to vypadá. Stejně tak očekáváte, že vás rekonstrukce vyjde na mnohem víc, než v té době odhadujete. K tomu jsme měli vlastní nástroje v podobě několika šikovných zaměstnanců a i nějakou tu techniku. Dokážu si představit, že kdybych byl pekař, který se musí spoléhat na externí firmy, bylo by to velmi těžké," říká.
"Kultura vám náklady nezaplatí"
Podoba zámku Mlázovy nedaleko Klatov na přelomu tisíciletí odpovídala skutečnosti, že se budov půl století nikdo nedotkl. Během komunismu v něm bylo JZD a po revoluci o areál nikdo neměl zájem, což vyústilo v rozprodej pozemků. "První čtyři roky jsme skupovali jednotlivé části. Chyběla nám sýpka, stodoly, kusy parku i dvora. Některé objekty měly přes deset majitelů. Do toho třeba někdo zemřel a majitelé se rázem změnili. Trvalo léta, než jsme tu základní část sjednotili," vypráví majitel a dodává, že pod památku dříve spadaly i polnosti a lesy, to už by dnes ale nikdo nedal dohromady.
Šperlovi sice vlastní stavební firmu, nejsou ale milionáři. "Ten areál byl velmi zpustlý, a pokud nejste například Andrej Babiš nebo někdo z Kellnerovy rodiny, což my nejsme, musíte přemýšlet nad tím, jakou dáte areálu náplň, aby to bylo udržitelné. Spoustu lidí za vámi chodí a říká, že by tu byla skvělá galerie nebo kulturní akce, a to všechno je pravda, ale nic z toho vám nezaplatí provoz a opravy areálu. Musíte najít model, který bude skutečně fungovat i ekonomicky," myslí si František Šperl, kterému se jako nejvíce udržitelné jevilo nabídnout část zámků k ubytování hostům.
"Chtěli jsme, aby to tu bylo vhodné pro rodiny s dětmi a zároveň i pořádání svateb, kulturních a sportovních akcí. Na myšlence vybudovat penzion není nic objevného, ale vždy je otázka, jestli takový nápad dokážete dobře uchopit a návštěvníky přilákat," popisuje majitel s tím, že vybudovat ubytování pro víc než 30 lidí trvalo sedm let. "A když jsme to konečně otevřeli, tak byla taková krize, že firmy nedělaly žádné výjezdní akce. Skoro neutrácely, takže jsme rozjezd měli relativně pomalejší a náročnější," popisuje spletitou cestu k oslovení klientely, která dnes na zámek jezdí.
Vnitřní dvůr, který lemuje několik staveb, dnes působí reprezentativně. Kromě ubytování je v areálu například jezírko s rybami, venkovní šachy, dětské hřiště, muzeum zemědělství a techniky i park s historickým kuželníkem. Jsou tu také vzrostlé stromy a alej, kterou rodina před lety nově vysázela. "Teď je to nádherné místo, ale když mě sem muž vzal poprvé - pořád říkal: 'Musíš se tam jet podívat, tam je nádherný park' - byly tu nálety křovin, vyházené pneumatiky a bahno. Vzpomínám si, jak to na mě působilo otřesně, ale protože jsem mu nechtěla kazit radost, řekla jsem jen: 'Prosím tě, a až sem příště pojedeme znovu, můžeme si vzít holínky?'" směje se Jitka Šperlová.
Majitelé, kterým zámek znárodnil stát, manželům fandí
Do roku 1948 vlastnila zámek rodina Dušana Zachystala. O sídlo, které si obchodník koupil před nacistickou okupací, aby v něm s ženou a dvěma dcerami přečkali hrůzy války, je připravili komunisti. "S jednou z dcer, paní Dagmar, jsme pravidelně v kontaktu. Když přijela poprvé a viděla zámek bez fasády, byla z toho dost nešťastná. Při druhé návštěvě už viděla, že se blýská na lepší časy," popisuje Jitka, dnes provozní zámku. S rodinou původního majitele, žijící převážně v Kanadě, jsou dnes v kontaktu hlavně elektronicky.
"S osmaosmdesátiletou Dagmar jsme si nejvíc psali v době pandemie koronaviru. V té době jsme měli čas a chuť vybudovat v zámecké budově expozici, která by částečně připomínala historii zámku a život její rodiny. Byla ráda, že může vzpomínat na dobu svého dětství a nemusí se tolik soustředit na tehdejší problémy spojené s epidemií. Navíc nám hrozně fandí," vzpomíná s odstupem. Oživit kontakt s potomky dřívějších majitelů se vyplatil. Díky Dagmar, rodným jménem Zachystalové, dnes tuší, jak vypadal život na zámku před válkou i během ní a známý je i osud rodiny.
Dušan Zachystal měl továrnu na bavlnu a hlavní trasa jeho obchodu vedla přes Německo. Když se ale schylovalo k druhé světové válce, vymyslel, jak nepřátelskou zemi obejít. "V roce 1939 ho zatkli za držení zbraně. Udal ho ředitel zdejší školy. Zavřeli ho na Pankráci, ale tehdy neexistovala žádná databáze a nacistům nedošlo, že je to ten Zachystal, který byl obchodníkem činným v politice a dostal od československé vlády nabídku odejít s ní do exilu. Zavřeli ho tedy 'jen' na devět měsíců. Nicméně v roce 1942 ho v Praze dostali znovu," shrnují Šperlovi a dodávají, že návštěva obce dcerou z Kanady v roce 2014 vyvolala staré vzpomínky. A leccos se po desítkách vyjasnilo.
Dagmar Zachystalovou při benefičním koncertu v kostele oslovil jeden z obyvatelů obce. Byl to muž, který její rodině v roce 1942 doručoval vzkaz o dalším uvěznění jejího otce. "Setkali se po 67 letech. Bylo to dojemné a zároveň se člověk zamyslel nad tím, jaké to v ty osudné události muselo být pro její maminku. Zbyla sama nejen na areál, ale i poměrně rozhlehlé hospodářství a dvě malé děti. Upřímně, nevíme, jak to všechno zvládala, ale musela být organizačně velmi schopná," myslí si noví majitelé zámku.
Vydejte se s námi na virtuální prohlídku areálu.
