reklama
 
 

Zachránili jsme už milion vymírajících mořských želv. Největší problém je člověk, říká bioložka

19. 2. 2018 9:03
Zamilovala si mořské želvy a už během studia na vysoké škole se je rozhodla chránit. Bioložka Hana Svobodová se naučila indonésky, aby mohla pomáhat želvám v nejkritičtější oblasti. Nyní organizuje ochranu na třech indonéských ostrovech, Bilang-bilanganu, Mataze a Derawanu. “Když vidím, jak se začne vlnit písek a z něj vylézá stovka čtyřcentimetrových želviček, je to pro mě zázrak,” popisuje Svobodová jeden z důvodů, proč se věnuje ochraně právě těchto vymírajících plazů.

Do Indonésie jezdíte zachraňovat mořské želvy už od roku 2010. Vnímají je místní jako něco jedinečného?
Naopak, moc jim na nich nezáleží. Berou zvířata spíš jako věci. My v Evropě už jsme se v tomhle posunuli dál, uvědomujeme si, že zvířata taky něco cítí. Ale tak do 60. let 20. století byli i pro Evropany třeba psi spíš věcmi, které měly ochránit dům nebo dobytek. Indonésané si často ani neuvědomují, že mořské želvy nežijí na celém světě. Berou je jako přirozenou součást přírody, přitom jsou právě v Indonésii nejohroženější. Dřív nevadilo, když si místní vzali pár želvích vajíček k snídani. Ale od druhé světové války se tak zrychlila doprava, že je dnes mohou místní prodávat třeba do Singapuru. Když jsem se ptala majitelky jednoho ostrova, která kradla všechna vajíčka, pověděla mi, že jich za týden prodá 6000.

Uvědomovala si, co způsobuje?
Vůbec. Ještě říkala: před pár lety tady želv bylo víc, to ti rybáři… Jenže když se na ostrově nevylíhnou, nebudou se tam vracet. Želvy v dospělosti, které dosahují zhruba ve 35 letech, chodí klást vajíčka na místo svého narození. Ale když lidé všechna vajíčka ukradnou, želvy z toho místa jednoho dne zmizí. Na ostrově Borneo, což je nejdůležitější místo v jihovýchodní Asii pro mořské želvy, klesl jejich počet od druhé světové války o 91 %. Proto dnes zaměstnáváme ochranáře na třech ostrovech, kteří každou želví snůšku vyhrabou, přesunou třeba jen o dvacet metrů dál a zahladí stopy, aby ji zloději nenašli.

Kolik želv se už díky této práci vylíhlo?
Od listopadu 2015 neukradli zloději 963 000 vajíček. A to už je přece rozdíl, jestli je v moři téměř milion želv, nebo ne. Ale není to lehká práce. Dva ze tří chráněných ostrovů jsou neobydlené, protože tam není sladká voda. Elektřina funguje čtyři hodiny denně z generátoru a ochranáři žijí v jednom dřevěném domečku. Na takový ostrov chodí klást vajíčka až 80 želv za noc. Každá snůška obsahuje zhruba 100 vajíček, to je i pro čtyři lidi obrovská práce. Ale pokud bychom je nepřenesli do bezpečí, rybáři nebo obyvatelé toho obydleného ostrova by všechna do půl hodiny ukradli.

Existují přece zákony, které krádeže želvích vajec v Indonésii zakazují. 
Ano, dnes už není dovoleno sbírat vejce ani prodávat výrobky ze želvoviny. Na obydleném ostrově Derawan, který chráníme, je dokonce starostou šéf místní mafie, jež obchodovala s vejci. Za porušení zákona hrozí pět let vězení a 200 000 korun pokuty. Což je při indonéských platech, které se pohybují okolo 5000 korun, dost vysoká částka. Jenže problém je v tom, že tam takovou pokutu nikdy nikdo nedostal.

Policie není důsledná?
Policie tam vlastně vůbec nefunguje. Zákony jsou dobře postavené, jenže by začaly být efektivní ve chvíli, kdy by se podařilo přesvědčit policisty, ať konečně někoho zatknou. Jednou se mi podařilo natočit rybáře, jak loví dynamitem - ten zabíjí nejenom ryby, ale i delfíny, korálové útesy, a také je zakázaný. Na záběrech bylo vidět, jak stříká voda, u rybářů našli čtyři tuny ryb a podle vnitřností se poznalo, že opravdu zemřely kvůli dynamitu. Ale policisté mi sdělili, že s případem nebudou nic dělat, protože na videu nebyl rybářův obličej.

Nebo jednou svítili zloději na želvu baterkou, ona se světla bojí, takže se otočila a chtěla odejít zpátky do moře. Ti lidé ji vzali, zaživa rozřezali a vyndali z ní vajíčka. Kdyby policisté prohledali těch několik domečků na ostrově Derawan, vejce by našli a mohli by zasáhnout. Jenže to neudělají.

Hana Svobodová

Hana Svobodová

  • narodila se roku 1986
  • vystudovala Přírodovědnou fakultu Univerzity Karlovy
  • osm měsíců se učila na Sumatře indonéštinu
  • pracuje jako koordinátor projektu na ochranu mořských želv v Indonésii, kde i 2,5 roku žila
  • věnuje se také osvětě a vzdělávání
  • založila projekt Chráníme mořské želvy

Někteří Indonésané se želvy snaží chránit, ale nevhodným způsobem. Zadržují mláďata v bazéncích, než povyrostou. V čem je problém této metody?
Indonésané si nejsou schopni přiznat, že problém je člověk. Oni si řekli, že malé želvy jsou potravou ryb, a tak pokud nechají želvičky trochu povyrůst v bazénku, nikdo je v moři nesežere. Je to hezká myšlenka. Ale želvy jsou na Zemi už 110 milionů let a zvládly to. Ryby do moře nepřibyly, naopak. To lidé jim nejvíc škodí. V bazéncích bývá sladká voda bez vln, takže se želvám nevyvinou svaly, nemohou se potápět, takže mají zakrnělé plíce. Lidé je nevhodně krmí, želvy se tedy nenaučí hledat si potravu. Často jí navíc mají tak málo, že se okusují navzájem. A v bazéncích také ztratí to nejdůležitější: instinkt. Ten mají jen dva dny po vylíhnutí. Když už třeba roční želvu postavíte na pláž, ona sedí a neví, kam má jít. Je to smutný pohled.

Jak se místní tváří na to, že jim Evropanka ze země bez moře radí, jak chránit želvy?
To je podstatná otázka. Nejdůležitější je lidský přístup. Je dobré k nim přijít s respektem, chvíli pozorovat, jak věci dělají, a pak jim začít pomáhat. Kdybych přišla a řekla, že všechno dělají špatně a musejí to změnit, tak by se na mě vykašlali. Já jim ukazuji možnosti a inspiruji je. Asi před šesti lety jsem na jednom ostrově začala sbírat odpadky. Po týdnu si toho někdo všiml a zeptal se mě, proč to dělám. Vysvětlila jsem jim, že pokud jednou ostrov uklidíme pořádně, bude pak snazší sebrat každý den jen dva pytle odpadků, které přináší moře. Oni se ke mně přidali a pomáhali mi, protože si to tak vybrali. V Indonésii jsou nesmírně důležité mezilidské vztahy.

V jakém smyslu?
Hodně mi pomáhají při práci. Jedné paní, která vlastní restauraci, jsem třeba přeložila jídelní lístek do angličtiny. A já vím, že ona v té restauraci už nikdy nebude prodávat želví vajíčka. Ne proto, že by si želvy oblíbila. Ale protože jí pomohla jedna bláznivá slečna, která je má ráda. Musím mít i dobrý vztah k pracovníkům na ostrovech. Kdyby tomu tak nebylo, možná bych odjela z Indonésie zpátky do Česka a oni by se na ochranu želv mohli vykašlat. Ale my jsme si velice blízcí, těch osm kluků beru jako svoje bráchy. Ačkoli nám na podzim vypadl hlavní donátor a peníze teď musím shánět já, nebojí se mi říci o jakémkoli problému. Právě díky tomu, že se dobře známe.

Kolik peněz vlastně stojí takováto systematická ochrana želv?
Na měsíc potřebujeme 120 000 korun. Sehnat je pro mě není jednoduché, ale nechtěla jsem ten projekt jen tak položit. V Česku nemáme moře, takže vidím, že ochrana želv je tady pro lidi vzdálený problém. Ale pomáhá nám opravdu každá koruna. Já bych raději přímo pomáhala v Indonésii, než tady žadonila o peníze, ale je to potřeba. Důležitá je i osvěta, které se věnuji. Pokud si turisté nebudou kupovat želví vejce a náramky ze želvoviny, nebudou je místní ani prodávat.

Nepřemýšlela jste někdy o tom, že byste se do Indonésie přestěhovala natrvalo?
Za posledních 8 let jsem byla v Indonésii určitě víc než tady. Žila jsem tam i 2,5 roku v kuse, když jsem chodila s jedním klukem, který na ostrovech ochraňuje želvy. Myslela jsem si, že by se mi tam život líbil. Indonésané jsou moc milí, nikam nespěchají, pořád se usmívají. Nikdy vás nechtějí zklamat. Což ale taky znamená, že když se zeptáte na cestu, navedou vás, ačkoli nevědí kudy. Nemám ráda, když se na mě Indonésané usmívají a za zády udělají něco jiného, než co vám řekli. Lidé jsou dobří i zlí všude na světě, záleží, na koho narazíte. V Česku jsem si ale mnohem jistější tím, že lidem mohu věřit. Takže žít chci spíš tady. V Indonésii mám svoje želvy, za kterými se pravidelně vracím.

autor: Nikola Sedloňová | 19. 2. 2018 9:03

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama