Pestré louky mizí, krajina je žlutý oceán. Viníkem je častá seč, říká botanik

Jiří Labanc Jiří Labanc
16. 4. 2024 11:52
Kde byly kdysi pestré louky, jsou dnes jen pampelišky. Krajinu dlouhá desetiletí proměňuje intenzivní zemědělství a podle botanika Stanislava Březiny tak připomíná žluté moře. Kniha Louky - poznávání dobrodružství, kterou napsal spolu s kolegy, je navíc nominována do letošních cen Magnesia Litera. "Na loukách se dnes děje to samé, co na polích. Škodí jim časté kosení," říká v rozhovoru.
V rámci projektu Praha kvete vznikají květnaté louky na podporu opylovačů
V rámci projektu Praha kvete vznikají květnaté louky na podporu opylovačů | Foto: Filip Harabiš

Jak dnes vypadá typická česká louka?

S trochou nadsázky je zjara žlutá od pampelišek. Spíše bych ji kvůli intenzivnímu hospodaření nazval již polem než loukou, intenzivně se seká, hnojí a dosévá. Naštěstí tu ještě stále máme poměrně hodně i těch barevnějších luk se zvonky a kopretinami. Například na mezi, která je dlouhodobě sekaná na seno pro králíky.

Ale ty "echtovní" louky, nabité rostlinnými druhy nebo orchidejemi, za těmi musíte už většinou do hor, které postihla intenzifikace v menší míře než okolní krajinu. A ani tam už jich není nějak moc. Snad ještě v Bílých Karpatech jsou takové louky běžnější.

Takže jinými slovy louky se stávají méně pestrými. Mohl byste vysvětlit roli druhové rozmanitosti - biodiverzity - v lučních společenstvích?

Čím více druhů louka nebo i jiné společenstvo má, tím snáze se vypořádá se změnami prostředí. Každý druh je jinak odolný k suchu, mokru, vůči napadení různými škůdci, a v pestrém společenství se snáze najdou. Zkrátka každý "umí" něco jiného. To je zvláště důležité v dnešní době plné klimatických extrémů. Nejviditelnější to v poslední době nebylo na loukách, ale naopak v lesích, kde druhově ochuzené smrkové monokultury měly větší obtíže čelit náletům kůrovce než smíšené porosty. Druhově pestré luční společenstvo ale třeba dává i kvalitnější seno pro hospodářská zvířata a ta pak mají lepší mléko.  

Druhová pestrost je ale svým způsobem i záhada. Nejpestřejšími oblastmi na světě jsou tropické pralesy (pro představu, jen v Amazonii roste podle odhadů až 21 tisíc druhů rostlin, pozn. red.). Pokud se ale přeneseme na úroveň metrů, nikoliv hektarů, jako se to dělá u lesů, neexistují pestřejší společenstva než právě louky a pastviny - zkrátka bezlesé porosty.

Proč tomu tak je, rozebírá právě naše kniha Louky - dobrodružství poznávání, která shrnuje výsledky čtyřicetiletého bádání kolegů z Botanického ústavu Akademie věd České republiky. V jednotlivých kapitolách se díváme na různé mechanismy, které za luční pestrost "mohou". Naprosto zásadní je ale jeden klíčový faktor.

Jaký?

Kosení, jinými slovy odběr biomasy. Abychom si to vyjasnili, my lidi to na první pohled nevidíme, ale luční rostliny mezi sebou soutěží o přísun světla a živin.

Na nesečené louce má navrch jedna nebo několik málo "nabušenců" - těch nejrychleji a nejvýše rostoucích rostlin, zatímco ostatní menší byliny se ztrácejí, protože jsou stíněny a přicházejí o sluneční svit. Rozevírají se nůžky mezi úspěšnými a neúspěšnými. Nejsilnější jedinec má čím dál víc, menší zase čím dál míň.

A kosení, předpokládám, drží tu nejsilnější rostlinu na uzdě.

Ano, čím je rostlina vyšší, tím více jí kosení vadí, protože s nadzemní biomasou přichází o tu nejúčinnější zbraň, kterou potlačuje ostatní rostliny. Když se pak ve společenstvu nemůže uplatnit tato hrubá zbraň, přichází ke slovu jiné možnosti, jak se prosadit v konkurenci ostatních. Ale těch už je celá řada - v podstatě každá rostlina může mít tu svoji.

Některá zapouští kořeny hluboko do země, jiné rostliny se spokojí i s málem. Louka je tedy společenstvem, kde se neprosadíte hrubou silou, ale tím, že umíte něco, co ostatní neumí. V knize píšeme mimo jiné například o louce jako o dobře vedené škole podporující rozličné talenty mezi žáky.

"Ach jo, člověk"

Když jsem se ale bavil o úbytku hmyzu s entomology, zmiňovali coby jednu z příčin i příliš častou seč.

To je pravda. Nejhezčí louky jsou v místech, kde se neseče ani málo, ani moc. Ideální je jednou až dvakrát do roka. Pokud se neseká vůbec, dochází k už zmíněnému jevu, navíc by zanedlouho louka zarostla stromy. Když naopak seč probíhá vícekrát, nevydrží zde ani spousta rostlin, a jak jste správně podotkl, ani živočichů.

Stejná úměra ale platí o hnojení, protože například krkonošské louky jsou přirozeně chudé na živiny. Pokud bychom je přehnojili, budou mít navrch hlavně rostliny typu pampelišek.

Důležité je i občasné prostřídání seče s pastvou či obměna termínů seče. Žádné louce nesvědčí, když je sečená dvacet let pořád v tom samém termínu.

Asi je i rozdíl v péči o louky v minulosti a dnes.

Dnes se velké luční plochy sekají ve stejnou dobu, protože zemědělci zkrátka mají stroje, které posečou obrovskou louku za půl dne. Krajina pak vypadá jako zelený trávník, kde motýli ani další hmyz nenajdou žádnou potravu.

Kdyby naše louky uměly vyprávět svůj příběh, co bychom se od nich dozvěděli?

Asi by začínal nadějným zvoláním luk: "Ejhle, člověk!" To když lidé začali kácet les a dali tak loukám prostor. Les je na velké části našeho území přirozený pokryv a louky by tak bez přispění člověka nevznikly. Louky se pak udržovaly vyváženým hospodařením, každý hospodář si dával dobrý pozor na to, aby z ní neodebíral víc, než kolik je louka schopna vyprodukovat.

No, a před pár desítkami let se situace mění na: "Ach jo, člověk." A to právě kvůli zvyšování intenzity hospodaření, které jsem zmínil na začátku. Třeba v Polabí začalo už v 19. století, na většině území pak nejvíce v druhé půli dvacátého století. U nás v Krkonoších byla situace ještě jiná, protože spousta luk se po druhé světové válce přestala obhospodařovat úplně a začala zarůstat lesem. Louky tedy přiměřenou péči člověka ke své existenci potřebují, ale klíčové je to slovo "přiměřenou".

Vychází mi z toho, že se na loukách děje to samé, co na polích.

Ano, myslím si, že jde o totéž. Akorát například na řepkových polích je to o něco viditelnější.

Další otázka je nasnadě - co s tím? Jak to řešit?

Možností je více, o některých se asi budeme bavit ještě dále. Technicky - nikoliv asi politicky - nejúčinnější způsob, jak jediným krokem ovlivnit velkou plochu naší venkovské krajiny, by byly změny v nastavení zemědělských dotací. Jde o to je nastavit způsobem, aby jejich benefit více čerpali k přírodě šetrní zemědělci. Příkladů dobré praxe je v zahraničí spousta, jde o to prosadit je i u nás.

Žluté moře

Jak si můžeme užít "dobrodružství poznávání", když použiju podtitul vaší knihy, i s tím málem, co na loukách je?

To se dostáváme k další možnosti, jak měnit situaci. Se svými kolegy si občas vezmeme kosy a jdeme brzo ráno sekat. Nejenže je skvělý pocit našlapovat na ranní vláčnou trávu, ale člověk si tím vytváří vztah k přírodě. Zakrátko zjistí, že každá louka je trochu jiná, že i ta samá louka se mění každým rokem. Někdy plná kopretin, jindy bílá od světlíků.

To budou mít zemědělci radost, až jim poseču celou louku! Ještě se naučit s kosou…

Samozřejmě, velká část území je obhospodařovaná zemědělci, ale určitě ne drtivá většina. Existuje spousta míst, kam kdokoliv může vložit svou péči, nejen sečením. Stačí oslovit například Hnutí Brontosaurus, organizaci Kosenka, Český svaz ochránců přírody nebo místní úřad v okolí našeho bydliště. Je ale nutné se předem domluvit s vlastníky a něco si o situaci předem zjistit, abychom neudělali více škody než užitku.

Nebylo by lepší louky více chránit? Přemýšlím totiž, co by na to řekl Hugo Conwentz, jehož prací se inspirovala celá Evropa a dnes tu tak máme téměř 2700 přírodních rezervací.

Pro louku je samozřejmě dobře, když leží v rezervaci, či dokonce v národním parku. Snižuje to riziko, že padne za vlast při výstavbě domku nebo že ji někdo rozorá a přeseje. Ale na druhou stranu i louky v rezervacích mají své problémy, protože dát jim tu péči, na kterou byly zvyklé od svých tradičních hospodářů, je dnes i v národním parku dosti obtížné.

Dobrou strategií pro nás ochranáře je v první řadě zachovat to nejlepší z luk, co tu ještě máme - například ty nejkrásnější krkonošské nebo bělokarpatské louky. Když totiž jednou o tyto špičkové porosty přijdeme, tak nejspíše nenávratně.

A není problém, že jsme se zaměřili na ochranu rezervací a zavřeli jsme oči před tím, co se děje na zbytku území?

Naprostý souhlas. Zároveň je dobré pokusit se udělat něco i s těmi pampeliškovými loukami ve volné krajině. Představa, že naše krajina bude dlouhodobě fungovat s nadsázkou jako žlutý oceán řepky a pampelišek, ve kterém budou hektarové rezervace se spoustou chráněných druhů, je iluzorní.

Příroda, podobně jako společnost, nefunguje coby uzavřený systém, je pro ni klíčová propojenost jednotlivých biotopů. Napomoci by tomu mohlo v dnešní době hojně diskutované Nařízení o obnově přírody. Jak o tom třeba moc hezky nedávno mluvil ekolog Vojtěch Kotecký v rozhovoru pro Deník N - každý hektar venkovské krajiny s přiměřeným, nepříliš intenzivním hospodařením se počítá.  

 

Právě se děje

Další zprávy