Před několika měsíci jsem dělala rozhovor s umělci, kteří vytvořili projekt Praha 2050. Představuje vizi, jak bude hlavní město za pár let vypadat v důsledku klimatické změny. Předpokládají, že se budeme do značné míry pohybovat ve vnitřních prostorách - v tunelech či stanicích metra. Hrozí, že zmizí lidé z veřejného prostoru?
Do jisté míry je to možné, protože už v současnosti trávíme opravdu hodně času v interiérech. Říká se, že u běžného městského člověka je to až devadesát procent. Zároveň existuje řada studií, které zdůrazňují, jak je pohyb venku důležitý pro mentální pohodu i zdraví - je to pro nás přirozenější.
Rok 2050 vlastně není až tak vzdálený. Předpokládá se, že tou dobou by naše klima mohlo odpovídat třeba současné Gruzii. Určitě tedy nastanou situace, kdy nám bude lépe v interiérech. Ale žít také v exteriérech je nutné - a třeba jižanské národy to umí. Je to pro ně přirozené a pohybují se venku možná více než my.
Mají něco ve svých městech uzpůsobené jinak, když se tam lidé pohybují venku i při vyšších teplotách?
Řada tradičních jižanských měst je přirozeně stavěná s ohledem na to, že tam může být velké teplo. Je tomu přizpůsobený i urbanismus: uličky samy sebe stíní, na náměstí je fontána a stromy, pod kterými jsou lavičky, aby se tam mohli lidé potkávat.
Svým způsobem to známe i z Česka. Na Ladových obrázcích návsí bývají vrby kolem rybníka a pod nimi lidé. Zajímavé je, že budovy nás dříve chránily před zimou, ale v tuto chvíli se asi snadno stane, že nás budou chránit také před nadměrným horkem, k čemuž musí být uzpůsobené. Je to velká proměna.
Letos v létě jsem vnímala velké teplotní rozdíly v různých částech Prahy, například když jsem přejela z Jinonic do Karlína, oteplilo se tak o pět stupňů. Budou třeba za deset let centra měst ještě k žití, nebo je lepší odstěhovat se někam do zeleně na sídliště?
Rozdíl kolem pěti stupňů je celkem běžný. Kvůli tepelnému ostrovu se může teplota města a jeho okolí lišit až o osm stupňů, co je opravdu hodně. I dva stupně, které se zdají jako nic, dělají v horku rozdíl mezi obyvatelností a neobyvatelností. Je potřeba to vztáhnout k tělesné teplotě: je velký rozdíl, jestli máte 36 nebo 38 stupňů.
Nechtěla bych ale zobecňovat, jestli jsou vhodnější centra nebo okraje měst, protože je to dáno množstvím zpevněných ploch, které absorbují teplo, a způsobem chlazení. To je ve veřejném prostoru nejjednodušší vodou a zelení.
Praha má obrovské množství zeleně uvnitř vnitrobloků. Pokud se nám ji podaří dostat i do uličních prostor, může to být velice příjemné i s ohledem na klimatickou změnu. Dovedu si představit, že pokud nemá sídliště osvícené vedení, může být naopak velmi nepříjemné, s vyschlými trávníky a zkrátka neobyvatelné. Oba stavební typy, jak sídliště, tak centrum, nabízejí možnost přizpůsobení se klimatické změně.
Podle čeho bychom se tedy měli s ohledem na klimatickou krizi rozhodovat, pokud sháníme bydlení, aby se tam dalo dobře žít i během veder?
Určitě bychom měli sledovat poměr zpevněných ploch a zeleně, především stromů, protože ty chladí a stíní nejvíce. Pokud bych si vybírala trvalé bydlení, zajímala bych se o politickou reprezentaci daného místa. Je totiž na rozhodnutí místní samosprávy, jaký význam přikládá adaptaci, zda vybuduje nová nestíněná parkovací místa na úkor zeleně, nebo zda bude budovat kvalitní dopravní systém, který povede k omezení zátěže parkujícími auty.
Problém ale asi je, že politická reprezentace se poměrně často mění.
Jak kde. Jsou čtvrti s dlouholetým dobrým vedením. Jako příklad uvedu brněnské sídliště Nový Lískovec, což je klasické panelové sídliště, kde je ve vedení přes dvacet let starostka Jana Drápalová. Daří se jí sídliště postupně proměňovat: zateplila městské domy, čímž se pak inspirovali i soukromí vlastníci, poté se pustila do hospodaření s dešťovou vodou, vybudovala jezírko, kam se svádí voda z okolních paneláků a v místě, které mělo být určené pro zástavbu, vznikl krásný park. Nyní opravuje veřejné budovy tak, aby měly zelenou střechu a dosáhly dobrého energetického standardu. Kontinuita vedení je tedy důležitá.
V současnosti je tedy veškerá adaptace na bedrech místních samospráv a neexistuje systematičtější celorepublikový program?
Česko má svou strategii přizpůsobení se změnám klimatu, ale z velké části je to nezávazný dokument. Je otázka, jak jej místní samosprávy použijí. Teď se některé kraje snaží pomoci malým obcím, u kterých je to složité. Chybí jim aparát, který by je podporoval, a řeší spoustu jiných věcí, takže adaptace je často i přes dobrou vůli na okraji zájmu.
Řada větších měst má podpůrné programy pro adaptaci, ve většině z nich jsou nějaké dobré postupy. Například Plzeň má skvělé standardy pro poměr stromů a parkování, Brno má dotační program na podporu zelených střech a hospodaření s dešťovkou na soukromých domech. Praze se podařilo dát dohromady české experty na stromořadí a hospodaření s dešťovou vodou a navíc najít na Technické správě komunikací člověka zodpovědného za uliční stromořadí, který se o ně opravdu stará - nejen o novou výsadbu, ale i o tu stávající. To nejde tolik vidět a nedá se to tak dobře prodat, ale je velmi důležité udržet v daném místě kvality, které už tam jsou.
Skoro každé město má tedy nějakou dobrou praxi, ale nesdílejí své zkušenosti mezi sebou.
Ano. Snaha existuje ve většině měst, s nimiž jsme spolupracovali, ale o sdílení praxe nevím. Jihlava byla první město, které zavedlo dokument Zásady jednání s developery, v němž si město stanovuje podmínky pro nový rozvoj. Ten se od té doby snaží uplatnit i další města.
Neexistuje ale systém, který by sdílení dobré praxe podporoval. V Nadaci Partnerství, kde pracuju, vytváříme soutěž Adapterra Awards, která slouží hlavně jako katalog příkladů kvalitních adaptačních realizací. Města a další investoři se tak můžou inspirovat v tom, co už se někde podařilo. Na webu zrovna probíhá hlasování veřejnosti o Cenu sympatie 2023.
Máme na adaptaci vůbec dostatek odborníků? I vy sama jste se na tento obor přeorientovala až v průběhu kariéry.
Ano i ne. Téma adaptace je poměrně nové a řadu postupů se odborníci učí za chodu. Otázka, jak udržet v městském prostředí stromy, se zdá banální, ale vidíme, že výsadba musí být přizpůsobená prostředí a také technologicky se musí dělat nově. Když má investor zájem pustit se do adaptace, určitě najde kvalitní projektanty. Mainstream to ale mezi inženýry, architekty a projektanty zatím není.
Říkáte, že výsadba se musí řešit technologicky nově. Je to kvůli tomu, že zeleň ve městě kvůli změnám klimatu více schne?
Městské prostředí není obecně pro zeleň vhodné. Je přehřáté, suché a půda je tam většinou nekvalitní. Stromy jsou navíc vystavené velké zátěži, kořenový prostor často není chráněný, někdy po něm jezdí auta, občas i těžká technika. K poškození stromů může dojít překvapivě i při rekonstrukci parku. Zatěžující faktor je také psí moč. Kromě vody, které má strom většinou nedostatek, je to i otázka toho, že kořeny potřebují vzduch, což si většinou lidé uvědomují až ve chvíli, kdy zvedají dlažbu, aby se na vzduch dostaly.
V podzemí měst navíc vedou sítě technické infrastruktury, které mají svá ochranná pásma, což stromy v současnosti nemají. Když dojde k opravě technické sítě, vodovodu, plynovodu, stromy ustupují, a protože by se vysazovaly do ochranného pásma sítí, už se tam většinou nevrátí. Náhradní výsadby jsou pak někde na okraji měst a není snadné je dostat zpět do center. Na ministerstvu životního prostředí vzniká v současnosti iniciativa usilující o to, aby se to podařilo změnit.
V jedné novější developerské čtvrti jsem viděla, že stromy byly zřejmě právě kvůli sítím vysazené na navršené zemině. Je to podle vás cesta?
Takových příkladů je nyní docela dost, ale strom potřebuje vodu. Když ho dáme na kopeček, steče dolů. Je to tedy spíše estetická záležitost, neviděla bych to jako řešení pro dlouhověké stromy. Ve městě potřebujeme co nejstarší stromy, protože čím je strom větší, tím více poskytuje ekosystémových služeb, z nichž jedna je právě chlazení. Až zhruba po dvaceti letech se dá říct, že strom překonal uhlíkovou stopu, která vznikla při jeho výsadbě.
Do diskuse o výsadbě stromů v centrech měst se zapojují také památkáři. Nezřídka od nich zaznívá argument, že stromy v centru historicky nebyly a že by byly vhodnější zelené fasády nebo střechy se zelení. Jednou zazněl také argument, že když se náměstí osázejí stromy, nebudou se na nich moci konat trhy. Jsou to podle vás opodstatněné námitky?
I když se památkáři snaží zastupovat veřejný zájem, je potřeba si uvědomit, co v tuto chvíli veřejným zájmem je. Pokud budeme mít z našich měst muzea, v nichž se nebude dobře žít, moc nám to nepomůže. Uvědomit si, že stromy jsou ve městech potřeba, je velmi důležité, a není to tak, že v minulosti tam nebyly. Na řadě historických fotek naopak vidíme, že stromy byly na místech, kde dnes už nejsou. Známe navíc spoustu příkladů, kdy jdou stromy vypěstovat s korunami hodně vysoko položenými, a projedou pod nimi bez problému i velké náklaďáky. Je to ale otázka kvalitní péče, které se musí někdo věnovat a uvolnit na ni dostatek financí.
Otázka také je, do jaké míry budou na pořadu dne trhy na rozpáleném náměstí ve čtyřicetistupňovém vedru.
To se vracíme na začátek rozhovoru. Vpodvečer si na něj určitě rádi zajdeme. Stromy přitom nejsou jediné řešení. Kde je to možné, je nutné používat i technická řešení. Řada španělských měst používá stínění plachtami, což je výborné, pokud nemáme stromy nebo ještě nejsou vzrostlé. Může to být i součástí uměleckého pojetí daného prostoru.
Ve veřejném prostoru prospívá také voda, a to v jakékoli podobě, ať už je určena k pití, nebo je tam přítomna díky mlžítkům, fontánám či vodním plochám. Prvky by měly být systematicky rozmístěné, aby nebylo jedno pítko na hlavním náměstí a jinde nic. Ve Španělsku nebo v Izraeli jsou pítka běžně dostupná po celém městě.
Dobré rozmístění stíněných míst má výrazné sociální dopady. Ovlivňuje to, jestli se po městě vůbec budou moci pohybovat zranitelné skupiny lidí jako senioři, nemocní a děti. Dlouhou ulici bez stromů, stínění a možnosti sezení tito lidé nějakou část roku vůbec nemohou používat.
V jednom textu jste psala, že s adaptací je nejlepší začít na vlastní zahradě nebo ve vnitrobloku. Já sama bydlím v činžáku s vybetonovaným vnitroblokem, ale dům ani byt mi nepatří, takže mám pocit, že s tím nic nemůžu dělat. Jsou v takových případech nějaké možnosti?
Je potřeba vědět, kdo dané místo vlastní. Pokud nemůžu beton rozbít a vysázet místo něj trávu, lze udělat alespoň vyvýšené záhony a v hobbymarketu koupit nádrž na dešťovou vodu. I malé věci mají velký smysl, z truhlíku vám vyroste popínavka klidně přes celou fasádu.
Jde o to, najít shodu a podporu ostatních lidí, aby viděli, že možnost něco změnit vůbec existuje. Často se stane, že se změn někdo ujme, a nakonec z toho mají radost všichni. Jde o to, nebát se a začít klidně levnými řešeními. Třeba to časem povede k tomu, že se dohodnete s majitelem na proměně vnitrobloku, na což v některých městech existují i dotační programy.
