"Lidé si myslí, že to musí být velká radost, když je o vaši práci takový zájem, že jsou zákazníci při pop-upových prodejích ochotni čekat dlouhé fronty, což na jednu stranu samozřejmě je, ale zároveň je to i extrémní stres. Těch, na které se nedostane, je nakonec pokaždé víc," vysvětluje Marie Skuhravá, když spolu sedíme v její dílně. Prostor je to spíše malý, na policích po obvodu místnosti je spousta keramiky v různých fázích výrobního procesu - na zemi čerstvě vytočená várka velkých hrnků čekajících na výpal, na policích již v peci vypálené kalíšky, které mladá umělkyně nabarví svými nezaměnitelnými pastelovými glazurami. V rohu stojí stůl a nad ním nástěnka, kde visí celá řada upomínek na to, co všechno je potřeba zařídit, objednat, poslat nebo zaplatit.
Přestože autorská tvorba mladou podnikatelku dle jejích slov uživí víc než dostatečně, řadí se do té sféry živnostníků, kteří si kolem své práce všechno řeší sami.
"Když mi pak píší smutní zákazníci, že zase nic neulovili, snažím se jim všem odepsat a nějak je utěšit," dodává mladá žena, kterou sledující z Instagramu znají pod uživatelským jménem Keramikuju. "I proto se intervaly doskladnění keramiky prodlužují, dříve to býval měsíc, teď už klidně i čtvrt roku. Snažím se, aby pak lidé mohli na e-shopu nakupovat aspoň půl hodiny, a ne jen pět minut. Ale ani tak to nestačí. Je to stres, není to tak, že bych brečela štěstím, že se všechno vyprodá, spíš brečím z nervů a zároveň mám radost," krčí rameny Skuhravá.
Radost za časů pandemie
Ty nejnáročnější chvíle zažívá mladá podnikatelka paradoxně v okamžicích, kdy je o její tvorbu obrovský zájem a výrobky jdou na odbyt. "Točíš, pálíš, prodáš, žádná věda to není," směje se hrnčířka a dodává, že na dobu, kdy s keramikou začínala, vzpomíná jen v tom nejlepším. "Začít s keramikou bylo jednoduché, chodila jsem k mámě na základku, kde učí a kde v té době vedla i keramický kroužek," vypráví.
"Tam jsem měla dostatek prostoru si vyzkoušet všechny možné techniky a experimentovat s tím, co mě zrovna napadlo. Takže když jsem pak při studiu na vysoké přemýšlela, čím bych se jednou mohla živit, keramika se mi zdála jako logická volba," říká absolventka bakalářského oboru sklo a šperk na Technické univerzitě v Liberci.
Dalším milníkem v cestě za snem se pak stala covidová pandemie. Zatímco velká část tuzemských podnikatelů na covid rozhodně nevzpomíná v dobrém, pro Marii Skuhravou byly měsíce lockdownu radostným obdobím. "Tím, že se zavřely školy, jsem si mohla půjčit kruh a odvézt si ho na chalupu do Jizerek. V tu chvíli jsem keramice propadla úplně.
U kruhu na půdě jsem strávila celé léto, končila jsem třeba v deset večer, ale zároveň jsem pak do rána nemohla dospat, protože jsem se těšila, co vytvořím další den," popisuje jablonecká rodačka. "Když pak léto skončilo, musela jsem se i s dílnou přestěhovat někam do tepla, a tak jsem skončila ve sklepě v domě svých prarodičů."
Vzdát to? Nikdy!
"Aby všechno nebylo jen růžové a skvělé, tak jestli jsem někdy měla tvůrčí krizi, bylo to přesně tehdy," vypráví s tím, že v té době už měla i vlastní pec, se kterou si ale příliš nevěděla rady, takže se jí podařilo spálit celou jednu várku keramiky.
"Seděla jsem na zemi ve sklepě a volala celá ubrečená mámě, co s tím mám dělat. Ani tehdy mě ale nenapadlo, že bych s keramikou skončila nadobro, jen jsem věděla, že musím najít nějaké jiné prostory, že mi ten studený a tmavý sklep prostě nedělá dobře," usmívá se Skuhravá. Že zázemí nakonec najde v prostorách, kde se předtím pěstovali červi a krmný hmyz, by ji nejspíš nenapadlo.
"Tady všude byla terária s hmyzem, stálo nás to hodně práce, než se celý interiér nějak proměnil. Makali tu všichni moji kluci: manžel, táta i děda," ukazuje rukama na vybílené zdi v dílně hrnčířka.
Já si ale terária s hmyzem představuji jen těžko, když tu všude kolem vidím hrnky, kalíšky, misky a vázy, některé vyvedené už ve finální podobě tak, jak půjdou do prodeje - se signifikantními glazurami a v barevných kombinacích, kterými Marie Skuhravá na sociálních sítích zaujala tisíce lidí. "Pravda je, že jsem si nikdy nemusela platit žádnou reklamu. Stačilo udělat hezké fotky a ten zájem byl tak velký, že když jsem udělala bakaláře, mohla jsem bez obav přejít rovnou na full time do keramiky," uzavírá Marie Skuhravá.
