Když jsme se domlouvali na rozhovoru, psal jste mi, jak vás štve, že se na našem webu u videí o válce na Ukrajině objevují reklamy na žaluzie a nealkoholická piva.
Asi se shodneme, že to není úplně vkusné, ale chápu, že vy za to nemůžete. Snad příště vedoucí marketingu nadřadí realitu nad nasmlouvané reklamy.
Před měsícem jste ve svém domě na Sázavě ubytoval paní Olenu, která se synem před válkou uprchla. Jak moc si zprávy o ruské invazi na Ukrajině připouštíte k tělu?
Přiznávám, že se nedržím doporučení psychologů a sleduju současné dění víc, než bych měl. Už s ohledem na paní Olenu mě zajímá, jestli se fronta neposouvá směrem k jejímu domovu a neohrožuje její příbuzné, kteří na Ukrajině zůstali. Když ale za mnou z pokoje pro hosty přijde, tak televizi radši hned vypínám. Nevím, jestli chce záběry z Ukrajiny ještě vidět, a nerad bych šlápl vedle, takže téma války sám od sebe neotvírám. Dostáváme se k němu jenom ve chvíli, kdy cítím, že si o tom všem paní Olena potřebuje popovídat.
Jak se vám zatím vedle sebe žije?
Paní Olena si už na Sázavě našla práci, jezdí několika rodinám uklízet, takže tady přes den většinou není, stejně jako její synek Saša. Tím, že jsem je ubytoval v pokoji pro hosty se samostatným vchodem a koupelnou, máme všichni potřebné soukromí. Tu a tam ale společně vaříme a už jsem je taky seznámil s celou svou rodinou. K mojí mamince paní Olena občas zajde na kávu a u mojí dcery Míši, která bydlí hned naproti, jsme si nedávno všichni dali oběd. Neskromně tvrdím, že pokud jde o přijímání uprchlíků, zasloužil bych si dostat jedničku.
Poslední březnový den vám bylo šedesát. Už jste kulaté narozeniny náležitě oslavil?
Ano, už jsem střízlivý. Jako obvykle jsem měl jednu velkou oslavu s rodinou v mé oblíbené restauraci Jureček v Říčanech a druhou v místním hudebním klubu, kam jsem pozval širší okruh svých sázavských přátel. Do toho mě čeká ještě třetí, komornější oslava s mým celoživotním kamarádem Davidem, který se shodou okolností narodil na apríla, takže máme narozeniny pouhý den po sobě. Kdysi jsme oba dělali průvodčí v lůžkových vlacích, které vozily turisty Čedoku do Rumunska a Bulharska. Proto teď s Davidem plánujeme společný dálkový výlet vlakem, při kterém budeme sentimentálně vzpomínat na mládí.
V knize Děravé paměti, kterou jste si k šedesátinám nadělil, popisujete mimo jiné o poznání divočejší oslavu svého předchozího kulatého jubilea. Do klubu Jazz Dock jste si při příležitosti svých padesátin pozval dvě desítky svých bývalých milenek a nakonec jste přiměl svou tehdejší manželku, aby se s vámi se všemi vyfotila. Co byste na tenhle nápad s dnešními zkušenostmi svému mladšímu já řekl?
Řekl bych, že jsem tenkrát byl vůl. Ano, udělal jsem blbost. Sám před sebou jsem si ten nápad tehdy obhajoval tím, že jde o vstřícné gesto. Myslel jsem, že všechny ty holky budou rády, když se jim po letech ozvu s pozváním na skvělou večeři a koncert Romana Holého, Matěje Rupperta a Terezy Černochové. Ti na oslavě mých padesátin mimochodem vystoupili s kapelou G-Point Hunters, jejíž název dává celé události vtipný kontext. (Bod G je obzvlášť citlivým místem ženské vagíny, pozn. red.) Dneska už ale připouštím, že to z mojí strany byl nerozvážný tah, kterým jsem svou tehdejší manželku vcelku oprávněně naštval.
Když jste při psaní pamětí nad svými někdejšími rozmarnými lety uvažoval, co vás ze zpětného pohledu k takové nerozvážnosti dovedlo?
Vidím, že v psychoanalýze pokračujeme, ale budiž. Zřejmě jsem byl tehdy příliš sebejistý, okouzlený vlastním úspěchem, postavením a penězi. Měl jsem pocit, že se mi všechno daří, tak jsem si říkal, proč by se mi neměla podařit i takhle výstřední oslava padesátin.
Zaujalo mě, že když v kapitolách o svém dospívání popisujete své zoufalé pokusy získat první sexuální zkušenosti, sám přiznáváte, že jste nebýval žádný idol dívčích srdcí, ale spíš "zamindrákovaný debil". Kdy se z vás tedy stal ten dobře známý donchuán?
Když chlap postupně získá ve vztahu k ženám patřičné zkušenosti, a když se navíc v jisté době stane nejprodávanějším českým spisovatelem, který se dvakrát měsíčně objevuje v televizi a třikrát měsíčně s ním vyjde velký rozhovor v novinách, tak jeho sebevědomí samozřejmě stoupá. To není jenom ješitnost, většina mužů potřebuje zažít úspěch, který se pak stává základem jejich sebevědomí. Někdo může být skvělý truhlář, někdo vítězí ve sportovních soutěžích a mně v tomto ohledu pomohly úspěchy literární.
V osmnácti jsem skutečně ještě byl zamindrákovaný panic, po dvacítce se to nepatrně zlepšilo, ale výraznou změnu pochopitelně přinesly až první úspěšné knihy a ohlas publika na čtenářských besedách. V obecenstvu na mých čteních pravidelně bývá sedmdesát až osmdesát procent žen, a dokud jsem byl zdravý, míval jsem autorských čtení až třicet ročně, a to asi po dobu dvaceti let.
Velkého úspěchu jste dosáhl už se svou druhou knihou Báječná léta pod psa, kterou jste podle Děravých pamětí od začátku psal tak, aby rezonovala s duchem doby a ztotožnilo se s ní co nejvíc lidí. Většina spisovatelů přitom říká, že bestseller vždycky vznikne neplánovaně.
Žádný recept na bestseller zřejmě neexistuje, to by ho pak snadno napsal skoro každý. Já jsem si při vymýšlení námětu pro Báječná léta pod psa jenom uvědomil, že pokud se chci stát známým českým spisovatelem, musím vydat knihu, o které se bude mluvit. Pár měsíců po sametové revoluci mi totiž vyšla drobná prvotina Názory na vraždu, která sice sklidila několik pozitivních recenzí, ale jinak si jí v záplavě dříve nevydávaných, komunisty zakázaných titulů nikdo nevšiml. Pochopil jsem, že aby mě lidi četli, musí mě znát, podobně jako znají Hrabala, Škvoreckého nebo Kunderu. Pragmaticky jsem si proto zvolil téma, na které se čekalo, a na začátku devadesátých let byla takovým tématem doba socialismu.
Chtěl jsem to ovšem pojmout originálně, tedy ne jako tragickou výpověď o totalitním útlaku, ale jako zprávu o milé, zábavné, slušné rodině, která jenom žila ve špatné době. Po vydání se potvrdilo, že to byl téměř geniální tah. Osudy postav v Báječných letech pod psa totiž rezonovaly se zkušeností velké části české společnosti. Disidentů tady před Listopadem byla hrstka a skalních komunistů taky nebylo tolik. Většina lidí sice neměla dostatek odvahy, nebo příležitostí přidat se k disentu, ale zároveň to stejně jako moji rodiče nebyli omezenci ani prospěcháři, kteří by dobrovolně vstupovali do komunistické strany.
Zatímco u Báječných let pod psa literární kritici nešetřili chválou, s dalšími vašimi knihami jejich přízeň slábla. V Děravých pamětech dokonce popisujete, jak jste se kvůli jedné recenzi skoro popral. Proč vám na hodnocení recenzentů tak záleželo, když jste se navzdory němu těšil výjimečné popularitě mezi čtenáři?
Dneska se noviny čtou čím dál méně a vedle recenzí literárních kritiků si na internetu snadno můžeme najít třeba i názory na čtenářských fórech. Vezměte si ale, že před třiceti lety měla Mladá fronta Dnes náklad půl milionu výtisků a její čtvrteční vydání s magazínem dosahovalo až milionového nákladu. Pokud tam tedy na vaši knihu vyšla ve čtvrtek předpojatá zdrcující recenze, přečetlo si ji skoro milion lidí, což na vaše spisovatelské renomé samozřejmě mělo značný dopad. Na besedách jsem pak od řady čtenářů a čtenářek slýchával větu: "Pane Vieweghu, my jsme si vás představovali úplně jinak." Neskromně dovysvětlím, že po osobním setkání byl jejich dojem údajně mnohem lepší, než původně očekávali na základě médií.
Mediální obraz vzniká velmi rychle, nezávisle na vaší vůli, v hlavách lidí různého věku, vzdělání a charakteru. Pak se s vámi ale táhne dlouhé roky a vy ho jen těžko ovlivníte. V jednom období jsem se tak s kritiky hádal, protože jsem měl pocit, že píšu o dost líp, než někteří z nich tvrdí. Zpětně ty hádky ale považuju za omyl, za tápání mladého autora. Už dlouhé roky se vůči recenzím neohrazuju, nedělám z kritiků literární postavy ani se s nimi neperu.
Váš životní příběh do osudného roku 2012 připomínal americký sen. Z nevytopitelné prosklené verandy na sázavské ubytovně Drábovka, kde jste v šedesátých letech bydlel s rodiči, jste to dotáhl až k dovoleným v pětihvězdičkovém hotelu na Maledivách. Na které životní období jste při psaní nové knihy vzpomínal s největší nostalgií?
Dovolená na Maledivách je samozřejmě top zážitek, ale zároveň to neznamená, že jsem tam byl nutně šťastnější, než když jsem jako chlapec v létě scházel s rodiči od našeho tehdejšího bytu na Drábovce k řece Sázavě a koupali jsme se u jezu. S oživováním vzpomínek na dětství mi při psaní Děravých pamětí mimochodem pomáhala maminka. Vytáhli jsme alba se starými fotkami, a já jsem si tak mohl připomenout, jak jsem jako čtyřletý kluk s naducanými tvářičkami běhal po Pankrácké pláni. Taky jsem se dojímal, když mi maminka vyprávěla o mých dědečcích a babičkách, kteří už tady dneska nejsou, stejně jako táta.
Všem svým přátelům bych proto doporučil, aby si třeba i neuměle, laicky, zkusili vlastní paměti sepsat a polepit si je fotkami z rodinného archivu. Vůbec nevadí, když se v nich dopustí stylistických, nebo dokonce pravopisných chyb. Důležité je, že to později jejich děti opravdu ocení. Sám jsem Děravé paměti psal hlavně pro své tři dcery a taky doufám, že je za třicet let, až už tady nebudu, otevře i můj vnuk.
Vaše dcery tedy knihu už četly?
Obě mladší dcery jsou, pokud jde o čtení mých knih, jaksi dost pozadu. Když už si některou otevřou, tak většinou jenom proto, že ji mají v povinné četbě. Tím narážím na Báječná léta pod psa a marně přemýšlím, který další titul ode mě četly. Snad už jen Krátké pohádky pro unavené rodiče a možná ještě román Biomanželka, který je o jejich matce, takže ho nejspíš už taky přelouskaly - samozřejmě příslušně kritickýma očima. Moje nejstarší dcera Míša ale naopak už dlouhé roky čte všechno, co vydám, a její názor je pro mě důležitý. Když se jí něco nelíbí, nezdráhá se mi to na rovinu říct. Děravé paměti i můj loňský román Dula mi ale velmi chválila.
V Děravých pamětech se vracíte taky k okamžiku, kdy vám před necelými deseti lety praskla aorta, což vedlo k tomu, že jste se ocitl ve stavu klinické smrti a přišel jste o krátkodobou paměť. Opravdu jste si připouštěl možnost, že vás tehdy osud za něco potrestal, jak píšete v knize?
Ano, přestože nejsem věřící, přišla mi tahle otázka legitimní. K lidem jsem se vždycky choval slušně, se svými rodiči, bratry i dětmi jsem vždycky měl hezké vztahy, prokazatelně jsem dělal dobré skutky, posílal jsem peníze na charitu, pracoval jsem pro UNICEF i organizaci Dejme dětem šanci. Jistě, nikdo není dokonalý, takže i já jsem se dopouštěl nějakých hříšků, občas jsem moc pil, občas jsem měl nějakou milostnou aférku. Prasklá aorta mě ale sejmula natolik, že jsem málem umřel, tři roky jsem se potácel na úplném dně a pak jsem se z něj léta sbíral.
Nevyhnutelně jsem si tudíž kladl otázku, jestli můj osud někdo řídí a jestli mi ten někdo dal zasloužený trest. Pokud totiž na tuhle rovinu uvažování přistoupíme, tak jsou ty rány osudu, které jsem dostal, krajně přehnané, nespravedlivé. Obavám se ale, že o našich životech rozhoduje jenom kosmická náhoda. Právo na zdraví a štěstí je jaksi nevymahatelné a naše zásluhy ani prohřešky se nikde nesčítají, takže si nemáme komu stěžovat.
V knize otevřeně píšete i o tom, že jste po probuzení z kómatu trpěl depresí, a dokonce jste přemýšlel o sebevraždě. Jak daleko jste v těch úvahách šel?
Když jsem o tom mluvil se svým psychiatrem, říkal mi, že u sebevraždy existuje pět stupňů rizika a že jsem zřejmě dočasně dosáhl toho čtvrtého, kdy člověk začíná uvažovat o technickém provedení. Goethe v Utrpení mladého Werthera přirovnává sebevraždu k úmrtí na chřipku. Říká, že otázka, proč sebevrah nepočkal, až jeho deprese pomine, je stejně iracionální, jako kdybyste se ptali, proč člověk, který zemřel na chřipku, nepočkal, až jeho horečka klesne. U mě naštěstí "horečka" pominula včas, a přestože jsem byl minimálně několik měsíců na úplném dně, k žádnému pokusu o sebevraždu jsem naštěstí nedospěl.
Michal Viewegh (60)
- Po maturitě na gymnáziu v Benešově začal studovat Vysokou školu ekonomickou, kterou ale nedokončil a následně přešel na studium češtiny a pedagogiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
- Krátce se živil jako učitel na základní škole ve Zbraslavi, dva roky pracoval jako redaktor v nakladatelství Český spisovatel a od poloviny 90. let je spisovatelem na volné noze.
- Už v roce 1990 mu vyšla novela Názory na vraždy, zlomová pro něj ale byla až druhá kniha Báječná leta pod psa, kterou vydal o dva roky později a za kterou získal i Cenu Jiřího Ortena.
- Čtenářskou popularitu si získal také s dalšími romány Výchova dívek v Čechách, Účastníci zájezdu, Román pro ženy, které se stejně jako Báječná leta pod psa dočkaly i filmové adaptace. Dodnes napsal více než třicet knih a některých se prodalo přes milion výtisků.
- V roce 2012 mu praskla srdeční aorta a ocitl se ve stavu klinické smrti. Přestože po probuzení z umělého spánku začal trpět výpadky paměti a depresí, k literární tvorbě se vrátil a už o rok později vydal deníkovou knihu Můj život po životě. Letos mu při příležitosti 60. narozenin vychází autobiografie Děravé paměti.
- Žije na Sázavě. Jeho matka vystudovala práva, otec byl inženýrem chemie a kromě něj rodiče vychovali i dva mladší bratry. Sám byl dvakrát ženatý a dvakrát se rozvedl. Z prvního manželství má dceru Michaelu, ze druhého dcery Sáru a Barboru.
Co vám pomohlo se z období beznaděje dostat?
Důležitou roli bezpochyby sehrál čas, který za určitých podmínek skutečně léčí. Zcela zásadní byla opora, kterou mi v onom těžkém období poskytli bráchové, máma a dcery. A taky kamarádi, kteří mě po odchodu mojí bývalé manželky nenechávali sedět doma samotného a chodili mě kontrolovat. Základní poučka je tedy nebýt na to sám. Kolikrát zabrala ale i zdánlivě banální lékařská rada, aby člověk šel na dlouhou procházku. Je totiž opravdu obrovský rozdíl mezi tím, když tři dny hnijete doma, ani se nemyjete a jenom se utápíte v depresích, a tím, když zmobilizujete alespoň minimální energii, osprchujete se, vezmete si něco čistého na sebe a vyrazíte se psem k řece.
Psaní se pro vás předpokládám stalo terapií, ale zároveň muselo být těžké se v něm znovu dostat do formy.
Ano, psaní mi pomáhalo - už proto, že mi naplnilo volný čas. Mám totiž to štěstí, že nemusím chodit do práce, takže celé dny trávím sám doma. Po prasklé aortě jsem ale nedokázal fabulovat, vymyslet si jakýkoli fiktivní příběh. Témata jako láska nebo mezilidské vztahy mě najednou vůbec nezajímala. Jediné, čeho jsem byl tehdy jako autor schopný, bylo sepisovat bídu svého každodenního života. Psal jsem zcela věcně o tom, jak jsem se byl projít se psem, nebo jak jsem bloudil na vyšetření v IKEM.
Vznikla z toho knížka Můj život po životě, kterou někdo z kritiků nazval ufňukaným deníčkem pacienta. Dotyčný si zřejmě myslel, že mě tím raní, ale já mu už tenkrát v jistém smyslu dával za pravdu. Ano, byl jsem ufňukaný pacient a nijak zvlášť se za to nestydím. Až bude na dně svých fyzických i psychických sil dotyčný kritik, bezpochyby dokáže napsat něco úplně jiného, mnohem veselejšího a méně sebestředného. A já pak před ním smeknu. Do té doby ale nemá právo situaci, kterou neprožil, posuzovat.
V Děravých pamětech opět nešetříte svou exmanželku Veroniku, která se s vámi dva roky po vaší srdeční příhodě nechala rozvést. Z kapitoly o rozpadu manželství jde pořád cítit hořkost.
Vy asi ještě nebudete rozvedený, že ne?
Já zatím ani nejsem ženatý, tak mi aspoň můžete dát nějakou radu do budoucna.
Čtenáři, kteří martyrium rozvodu absolvovali, dobře vědí, o čem píšu, a hořkost mi nevyčítají. Když se vám velká láska, která většině sňatků předchází, najednou rozpadne před očima a vystřídají ji sobectví, nezájem a lhostejnost, je hořkost přirozenou reakcí. A dám vám tedy i jednu radu. Pokud se budete ženit, rozhodně sepište a hlavně si dobře promyslete předmanželskou smlouvu. Já ji sice sepsal, ale v zamilovaném opojení vůbec nepromyslel.
Vaše bývalá manželka před rokem a půl taky vydala autobiografickou knihu, ve které se k rozvodu vyjadřuje. Četl jste ji?
Přečetl jsem si několik pasáží, na které mě upozornili maminka nebo mí přátelé. Nechám je bez komentáře. Všichni ale víme, že Veronika žádná spisovatelka není a že jí knížka mohla vyjít jen proto, že si pořád takticky ponechává příjmení Vieweghová.
V závěrečné kapitole svých Děravých pamětí zmiňujete, že teď vedete poklidný život starého mládence. Jak se mužskému egu s takovým útlumem smiřuje?
Muži, kteří mnoho žen v životě nepoznali, to možná snášejí hůř, ale já se se svým náhlým staromládenectvím smiřuju vcelku klidně. Několikrát jsem zažil opravdovou lásku, mnohokrát jsem se minimálně dotýkal krásy a nemám tudíž pocit, že mi osud v tomto ohledu něco dluží. Se spoustou žen navíc dodneška udržuju kamarádský vztah, a když za mnou některé z nich sem na Sázavu občas už zcela platonicky přijíždějí, docela hezky na ty staré časy společně vzpomínáme.
